Lezec - Zpravodaj

(Heinrich Harrer, Anderl Heckmair, Fritz Kasparek a Ludwig Vörg ve dnech 21. – 24. července 1938. Rakušani Kasparek a Harrer se s německými horolezci Heckmairem a Vörgem potkali až ve stěně. Nordwand, které se přezdívá Mordwand, si před rokem 1938 vyžádala osm životů, Rakušan Gollackner zemřel vysílením po výstupu SZ žebrem.)

Aby k narozeninovému dvoudortu bylo co číst, sepsal Petr své eigerovské vzpomínání.
Text formou dopisu včetně originálních kreseb snad bude dostatečně č(t)itelný pro většinu z vás. (Ti zbylí, pro které by to přeci jen bylo příliš náročné, mohou využít našeho prostého přepisu níže, poetiku v něm však již nenaleznou.)

Pokud by někoho text inspiroval ke zveřejnění vlastního eigerovského vzpomínání, budeme rádi (můj email pod článkem).

"Asi nejvíc je láska, ale pak hned svoboda"
Petr Prachtel

Přeji Ti, Petře, aby oboje zůstalo i nadále s Tebou.
Petra

Příběh PRVNÍ - Petr a Zorka Prachtelovi (Eiger 1971)

(1)

Eiger 1971 Z+P

Est nobis voluisse satis?

O Osudovém kopci a jeho "Mordwand" jsem prvně slyšel od rodičů - ti, ač tenkrát spíše jen "véháťáci", velmi baštili osudy bájných hrdinů stěny, o nichž se v duchu dobové indoktrinace soudilo a psalo, že jsou něco po způsobu "übermenschen", prodchnutých krajním kamarádšoftem, obětavostí za hrob atp.

Myslím, že "Um die Eiger - Nordwand" (1938) byla též v naší knihovně, ale v důsledku válečných událostí jsem se k ní tehdy už nedostal. Rodičové samozřejmě věděli, že prvovýstup se rozvinul téměř přesně v ten samý moment, kdy já prvně zalapal po kyslíku a možná z toho i něco vyvozovali.

Poměrně brzo jsem též Eiger uviděl na známkách coby jeden ze symbolů konfederace, o něco později i na (famózním) akvarelu mladého E. Whympera. To už jsem popolejzal v lomech a trochu i v Tatrách, a samo sebou na velkou stěnu i trochu myslel. Ale zdaleka nebyl ten správný čas. Zorka se o nejvyšší stěně Evropy (nepočítaje ovšem vých. sráz Mte. Rosy a možná i souseda Welterhorn /*2/) dozvěděla asi až od H. Buhla a G. Rébuffata - což ale nevím jistě, stejně jako zda snad po ní někdy zatoužila - asi ne, protože se v posledku vyjádřila, že se jí "Eiger moc nelíbil, že tam šla jen kvůli mně".
Pamatuji ještě živě ten nimbus tajemnosti, heroických skutků a strašných,

(2)

leč vysoce inspirujících tragédií - ano, tam jsem chtěl také být!

Ale šla léta, já se postupně octnul v "ofsajdu" a stěna rychle ztrácela své strašidelné tajemství i kouzlo.

A když jsme se k ní nakonec přece blížili, bylo prvotní nadšení i touha dávno pryč. A stěna jakoby cítila, že jsme tu pozdě - nechtěla se ani ukázat a nakonec nás docela brutálně setřásla -

Na místo nás zavezl Luboš Pospíšil z Prahy, který měl místo v autě a normální vízum 3-nedělní, kdežto my jen to zatracené krátké, všehovšudy 11 dní čistého času. Jeho netáhla Nordwand, ale Eiger jako takový.

Část této doby jsme nejprve probendili všelijakým objížděním s emigrantem, co nás "klofnul" na rakouské dálnici, až konečně

v sobotu 7.8.1971 vyhlížíme od jezer k ohromné hradbě skupiny Jungfrau, a pak poprvé a vlastně naposled vidíme "naši" stěnu celou - ze zubačky a pak chvilku i z pravého úpatí je vlastně taková, jakou jsme si jí představovali, lae překvapivě tmavá a suchá - vypadá jako velký a podhledem zkreslený vápencový kamenolom.

Kleine Scheidegg (vulgo "Šajsdrek"), už extrémní lunapark, nás ovšem řádně stresuje, takže s nechutí stavíme stan, a jak se ukazuje na špatném místě. V noci nás totiž ohrožuje agresivní pastýř-ožran, sousedům Anglánům dokonce kudlou stan rozřízne (!) a zbytek díla pak dokončí jeho krávy - nepřítomným majitelům 1/2 toho stanu sežerou (sic), zatímco oni bojují o zrno v polovině cesty, kde je za nekřesťanský peníz merčíme z Kl. Sch. dalekohledem.

V neděli 8.8. pokračují lijáky a večer se strhne taková bouřka, že Luboš uprchne na Scheidegg, my do jakéhosi přístřešku.

Pondělí 9.8. stěna bílá, zima. Chvílemi ale vidět, takže ji trochu študujeme. Navečer přemisťujeme stan k potůčku, pod Rotstock, jehož narudlá převislá stěna - zřejmě ještě neposkákaná docela táhne, není však čas ani vercajk. - Místo pěkné, konečně se vyspíme do foroty.

Úterý 10.8. Pokus! "Divné teplo a mraky praví deník. Váhavě pakujeme, a sice

(3)

na rychlovýstup. Říkám Zorce, že "traťák je 10 hodin, že ho má Messner s Habelerem, a na ten že půjdeme" ... no a tohle je záhada, snad čiré jasnovidectví, vždyŤ oni jej udělali až 1974!

Cpeme 2 kletry s koženým dnem a kovovým okem. Tvrdá 40-ka (aby nebrala vodu), pár karabin (částečně těžkých) a smyc, štandový skobokroužek made in Stanislawski, pár menších k tomu, ilegálně (!) uříznuté "téčko" (mně), Zorce do ruky černou zubatou skobu s očkem, rezervní ponožky a rukavice, a těžké zástěrkové červené komplety "kovo", údajně vodovzdorné (skutečnost byla jiná), dále čepičky pod (ASMÜ) helmy, mačky železňáky pro mne, Zorčiny již trochu sofistikovanější, zakoupené v Grindelwaldu, společně s dost těžkým rudým žďárákem (obojí sežralo přes 1/2 devizáku). V báglech jsou též dost primitivní návleky, malá (asi palcatá) baterka, 25 m repky, rakoviny z "Kotexu", malá "kojenecká" termoska s kafem, kousek ementálu a uheráku (z "Túzu") + patka tmavého chleba, něco čokolády, možná 1-2 malé pomeranče. A zapalovač od otce "Brzdícího plyše". "Ten nezapoměň. A kamínky!"

A ještě ovšem "Miniolda" (AL-F), ten na krk. Na sobě máme "normální" tatranské oblečení, tj. flanelové košile, svetry, pumpky, ovčáky, postarší Ganky, na krk vlněné "obojky", a ještě vlněná spodní trika - ta zatím v báglu.

Tak vyrážíme, zatím váhavě a pomalu, po jemné suti a trávě dalekým traverzem pod stěnu. Je 8:30, vlastně docela pozdě.
Na nástupovém tvrdém firnovém poli s kameny se clona nachvíli roztrhne a spatříme překvapivě zkrácenou a položenou stěnu, vyvolávající dojem, že by skutečně mohla odsejpat rychle. Signál ke zrychlení!
U tabulky Watanabeho se znovu zatáhne, ale my již přes ohlazený zčernalý val nastoupili a tak kmitáme výš a výš. KAždý svou cestou, přes schody a labilní police, kde bůhvíjak drží haldy ostrohranného štěrku.
Už jsme trochu unikli hlaholu, troubení, bučení a houkání, ne však svistu (deprivantních) triskáčů, třaskotu nonstop cvičících ostrostřelců domobrany, a především ne dunění zvláště odporné dýzy. Co dělat.

Rád bych Zorku vyfotil shora, ale není to snadné - vzdor dost neforemnému báglu -

(4)

- tvář fialová z kyslík. dluhu je zatraceně rychlá.

Na úrovni rozlámaného pilíře se zleva ozve cvakot štěrku a bugrů a skrze mlhu vidno dvojici španěláků, sestupující (vysoce prozřetelně) přímo pilíři (my se držíme vpravo, ve spádnici Rote Fluh). Cosi křičí, ale jsou moc daleko, a co je pro nás navíc španělskou vesnicí - ale zdá se, že nás chtějí před něčím varovat ukazují nahoru.
Vydám se proto kus traverzem na pilíř - a už vidím tu pohromu, totiž nejméně 4 hamtáyk vprostřed Druhého pole!

Nálada poklesla, mraky naopak vystoupily a zřetelně houstnou. Dáváme si proto hodinovou pauzu (s obědem) pod převisy Stollenlochu. Pak místo abychom též sestoupili - km itáme dál, a protože se hned zaprásknu, tak od Těžké spáry už na špagátě.
V ní visí (spíš vedle vpravo) zpuchřelé lano, pozůstatek staré záchranky. Spára je trochu nepříjemná, část. sokolíková. Nad ní rozlehlé "zaslepené" police, úžasná Rote Fluh (bohužel již s nyplovou japonskou "magic line") a - Hinterstoisser.
V něm prověšená tlustá "záclonová šňůra" a ještě 2 volné rachotiny. Prohlížím nejprve horu, ukotvení - nic moc - pak se rozhodneme lézt zleva odspodu a volně.
Plotna mokrá, kousek sněholedu, docela mazec - snad VIIc saxónských, odkud jsme vlastně skoro přímo dorazili a to jdu bez rance (a v úctě).

Z. následuje v pohodě, přibližuje oba bágly jako kdysi Harrer, a shromažďujeme se na Rebitschově plošince pod stříškou dvojitého "VV", o které jsme dlouho mysleli, že je "Schwalbennest" - není nakonec ale přece?

Zatímco se stěna dosud chovala "slušně", zde je nějak podezřele živo. Ustavičně kolem něco lítá. Jsme však zatím plní optimizmu: je sice už před polednem, ale že jsme až sem spotřebovali jen 2,5 h čistého času, odhadujeme, že přinejhorším za dalších 6 bychom mohli být nahoře, tím spíše, že po sněhu (či ledu) chceme "kufrovat", jak jsme obvykle dělávali.

Leč "Pámbu mění" - ukázalo se něco úplně jiného. Zde totiž skončil náš eigerský pokus, tady zůstal náš sak do dnešních dnů, nepochybně in s s" - jen co totiž vystrčím plaici nad "VV", dostávám leďákem do helmy až zazvoní, a už se sypou celé laviny vč. bugrů. Vykouknu s přemáháním znovu a vidím 150 m nad hlavou ty

(5)

klienty či začátečníky. Pateticky klofou cepelíny a vykopávají celé vany a plošiny, přičemž trčí víceméně na jednom místě - panebože, to jsou snad ti samí, co jsme je pozorovali dalekohledem - mysleli jsme, že jsou dávno nahoře!

Sprška od nich je zcela souvislá, nepolevují ani na vteřinu. Znovu vykouknu a řičím na ně jako tur - "hu" odpovídají, a sekají ještě zuřivěji. Šílenství!
V zoufalství traverzuji doelva na pofidérní kluzké plotny, co t uzbyly po 1. ledovém poli - jenže tady se to sune přímo z Eisslauchu ještě víc...
Tedy zpět a bojová porada: čekat, snad časem zmizí ze spádnice - též proto, že nemáme technický popis stěny a hledat nablind nějakou skrýš by bylo docela obtížné.

Tak čekáme - hodinu za hodinou ... nezmizeli. 10 hodin na mizerném štandu, neuvěřitelné, že? A čeho se nakonec dočkáme - ovšemže už jen děsivé bouřky, která bude trvat celkem 18 hodin, a pak - po krátké přestávce - ještě několik dalších dnů.
Natahujem na sebe všechno co máme, uděláme lanové zábradlí a odkládáme železo doleva do traverzu. Nemůžeme se však nějak odklonit od ztvrdlého krouceného fixu, visícího shora z kouta, jehož se obáváme co hromosvodu.

A je to tady. Tma, sypou se kroupy, leje ledová voda s kameny, a blesky hustě lítají z Eisschlauchu tak blízko až nás ofukuje. Zorka nejeví známky neklidu, alespoň ne navenek, já se však tetelím hrůzou - nevěděl jsem tenkrát, že blesky se od podušky konkávní stěny většinou odrážejí nebo po ní sklouzávají (dělůají "žabky")...
Začíná zatékat, musíme obtížně přes lana - přetáhnout Žďárák. zorka sedí - nebo polosedí opřená o studenou zeď. Protože tohle nevydržím, stojim a přešlapuji, drže se zábradlí, na kraji plošinky před ní.
Teď lítají i velké kameny a z "VV" se už valí učiněný vodopád, ve kterém žďárák přestává fungovat. Je velký rachot, Zorka však přesto - jako obvykle - recituje a vypráví pohádky...

Výrazně se ochladilo - naštěstí moc nefuní. Vibrujeme však podchlazením z ledové vody. Koplo by teď něco teplého, ale to si můžeme jen představovat, což i činíme.

(6)

Hromy divo bijú prakticky nonstop – jsme jako uprostřed nějaké bitevní vřavy.
Nakonec i v tomto hluku nějak usnu, a podkleslý sklouznu i se žďárákem z plošinky – a v té samé chvíli přikvílí shora ohromný placák a doslova se mi otře o nohy – ze sna se v hrůze vymrštím zpět jako kapr. A prorazím vak hlavou. Teď teprv berem naplno ledový proud, co nás předtím spíše podtékal, nebo šel přes.

Neveselo, truchlivo... konečně kalné ráno (středa 11. 8.) - kalný pohled na nyní odpudivou stěnu a macerované „vodní mrtvoly“ v ní.
Těžké rozpohybování, por nás už zjevně vede cesta jen dolů. Jaká demoralizace a zklamání!

Z. pro mne (opět) ušetřila kousek její suchard – a budu jej věru potřebovat: Jelikož přes traverz valí laviny krup a kamenů, zkouším slanit Kurzův pilíř – ale na konci čtyřicítky visím v převisech a nevidím dál než 5 m. Volně ložený – žádná osma, navazuji repku a jedu dál... bohužel, stále veliký převis – tady asi uváznul chudák Toni Kurz.
Musím zpátky, což je řádná makačka; snad by bylo pěkné za sucha a tepla; zdevastovaný zpět u přemrzlé Zorničky.
Teď jde ona. Ručkuje s těžkým vodním báglem – táhne ji dozadu, po té balkonové šňůře holýma napuchlýma rukama v drsném horním průvanu a úplných oponách krup. Je na ni žalostný pohled a pomyslím: Nepřibudou tady snad další 2 křížky?

Ale udržela se a já vzápětí taky. Těžká spára. V botech čvachtá a jsme podchlazením celí ztuhlí – musíme však nějak slézt, ani tady lano (a vercajk) nestačí na jiný manévr. Pod ní jsme trochu chránění před lavinami a vzmůžem se na 2 fotky. Ale ještě jeden suťovo-sněhový nechráněný traverz, který mezi salvami nutno přesprintovat.
Jsem za ním, pod spásnými převisy Stollenlochu. Teď Zóra – nevidím ji v hustém mraku – křičím Teď! - vybíhá po polici... ale všechno špatně. Zvysoka hrozivé varhanní pléno a už z mlhy přes ni a všude kolem letí nevídaná várka kamenů, ledu a bloků jak telegrafní budky (co jistě dorazily až na úpatí). Zcepením hrůzou – zda se mi, že je

(7)

s ní konec – ale ne, ještě ne, zázračně se z toho temného pekla vynořuje bez jediného škrábnutí. Neuvěřitelné, že ani sajlbordel, zamotaný kolem, neutrpěl žádnou újmu.

Jsme tedy, řádně poničení, předběžně zachráněni. Abychom ale unikli dalším salvám v otevřeném dolním svahu, musíme se odhodlat ke „vzdorosklenářství“. Čerstvý kyt jedné skleněné tabulky dvířek povoluje, ze štoly vyráží mohutný proud vzduchu – teď neprodleně dovnitř a uhánět prudkým svahem dost těsného tunelu. Zdá se, že není dost místa na vyhnutí a jízdní neřád neznáme ani náhodou, proč taky.
Letíme, co to dá, po pražcích a mezi zuby. Ale už jede odspodu zubačka – a jak rychle!
Co teď? Doleji se rýsuje výklenek... letíme proti vlaku, Zorka bez baterky padá do kolejiště a rozbije si koleno, bleskově však vstane, oba ve vinglu šplháme komínově a již visíme i s bágly za černý kabel – snad neprobije...

Mašinfíra snad ani nehoukal, je asi zvyklý, jen jedna babka jde posléze – v posledním vagoně – do vejvrtky v domnění, že vidí „obvěšence“.
Honem dál, ne, zpátky! - další souprava a ještě jedna... fuj, konečně trochu voraz – stanice Eigergletscher, lidé pod deštníky, krávy, lívance, odbočka, mokré louky…
A náš plátěný stan – zplihlý a napůl vytopený, statečně však vydržel. Spacáky ne zrovna suché, ale naše. Něco teplého na vaříku, ošetření Z. kolena (středně pofid) – spánek.
Večer procházka na Scheidegg a zpět. Přiměřeně zneklidněný Luboš (musel utéct z normálky), nějaké drahé jídlo a pití – a stále ošklivo, Eiger už nevidět.

Ještě dva dny čekání – žádní Angláni (!!, žádná další šance. Nakonec Zorka v husté mlhovině vykonává akt pomsty na brutálním pastevci – v mlakách za ohradami sundává dvěma vůdčím, hrozivě rohatým kravám, ohlušující zvonce včetně těžkých smrdutých ohlávek. Chudinky radostí poskočí a z vděčnosti jí olizují ruce…

O zvonce se podělíme s Lubošem a padáme aspoň na Matterhorn, na jehož vršcích kmitá Zorka – já fotím – v další bouřce a sněhovém vlizardu – bez výhledu, ale

(8)

také (zcela) bez lidí...

Další výstup na Eigerem se zdaří za 7 dní (tuším Švýcaři), měsíc poté se koná první úspěšná záchranka ze stěny vrtulníkem – téměř ze stejného místa, a další shodou okolností našeho saského známého... ale už nic z toho pro nás.

Až do konce totáče poslední výjezd, marné veškeré další pokusy vrátit se (nepomůže ani garance vrácení devizáku) – disciplinárka, udání, konec snu o velkých stěnách a vysokých vzdálench horách...

Petr Prachtel
VI/2013 z deníku VIII/1971

foto 1