Když ano, tak si nechá na zadek vytetovat … a to je tajný.
Tedy je jasné, že poslední dobou trénuji i přes „pokročilý věk“ (36 let), hodně práce u nás na firmě a malého potomka (2roky) 4-5x týdně. Campus, boulder, stěna, statické visy, obliny, protahování se, a … pořád dokola.
Tentokrát to vypadá, že ani žádný prst nebude bolet, lokty dobrý, ramena také. Snažím se kompenzovat trochu cvičením doma.
No a zpět k sobotě.
Pár telefonů, zjišťuji, kdo kam jede, domlouvám se doma, jak to bude se starostí o potomka. Zlíňáci jedou do Brna – Hangár… to beru jako příjemné zpestření, člověk si nemusí vymýšlet bouldery, potká kamarády, dá si nějakou svačinu na odchodu. Je jich sice pět do auta, ale Radmil, že pojede se mnou, abych nesmrděl sám v autě… tedy rozhodnuto, pojedeme na Hangár, přece jen to bude větší zábava než na domácí bouldrovce. Doma získán opušťák, nic tedy nebrání výletu za zábavou.
Cestou ještě zkouším jednoho kamaráda, jestli nechce jet - překvapí a za chvíli sedíme tři v autě.
Dojíždíme jako nic, rychlá platba na baru, jedno espreso a jdeme na to.
Předesílám, že nejsem žádný zdatný technik, ale spíš silový lezec. Rajbasy/kolmice mě baví, ale když chci číselně hodnotnou cestu, musí to být převislé, silové a krátké.
Tak pár rozlezů 6A-6C… všechno z první, jak to má být. Cítím se už trochu zahřátý a aktivovaný, tak padne volba na první 7A v kolmém. Posílám na druhý nebo třetí. Následně volíme 7B ve stejném profilu.
Zajímavý nástup, šup do velkého trojúhelníkového AIXu rukou a nohou na výrazný stup u země, pak zdvih do bočáku přes vysokou nohu. Daří se. Pak dva dobré, ale šibalsky otočené chyty, noha na šikmém AIXu a buch do TOPu.
Po prvním pokusu, obhlížím velký stup dole a říkám: „To je tam tak akorát, aby si o to někdo rozbil čelo.“ (představa byla, že člověk spadne dozadu a převáží se dopředu). Dávám další dva sáhnu na TOP, ale neustojím/neudržím.
Dávám si 5-10 minut pauzu, trochu odpočinku to chce. Radmil, který to vylezl říká: „Pojď lézt toto, vypadá to hezky, na to se už vy…“ Já: „Ok dám do toho poslední a jdu za tebou.“
Tak jsem tedy opravdu dal poslední. Úvod pim-pam, vysoká noha a bočák jen tak tak. Sunu se do dalšího modrého chytu. Držím v nejlepším místě, hledám nejlepší polohu nohy na šikmém AIXu.
Asi mám, tak jdeme na ten TOP. Sáhnu top. Jen se ho dotknu smekne se mi noha na AIXu. Poroučím se k zemi, kouknu směrem dolů a jen stihnu zachytit, jak moje natažená levá noha dosedá na úvodní velký stup. Vidím, jak kost opouští správnou polohu v kotníku a okamžitě se dostavuje pekelná bolest.
Ležím na žíněnce a hlavou se mi honí směs bolesti a doufání, že je to vymknuté. Přece jen všichni víme, jak lezečka umí nohu podržet a pád cca 2m na nataženou nohu nevěstí nic dobrého.
Po chvíli přichází obsluha, domlouváme se na mrazícím spreji a sanitce. V silné chvíli plné mrazu sundám lezečku. Přichází posádka rychlé. Klepu se jak drahý pes, dostávám nějaké opiáty od bolesti, fasuji fešáckou vakuovou dlahu. Ještě si stihnu střelit pár fórků… „potřebujeme trochu popis, jak se to stalo?“ „No tak zóna na druhej, pak TOP mínus a pak bum na nohu.“...
Cesta do fakultky, a že asi jen nutné ošetření a cesta domů do Přerova do nemocnice, protože mají dost plno… tak si říkám, asi to nebude tak zlé. Jedeme na rentgen. Nikdo nic neříká, ale pohled doktorů a sester v rentgenovně vydá za spoustu slov.
Ptám se, jak ty kosti vypadají? Říkají, některé dobře, jiné hůř. Jedeme zpět k ambulancím, po hodince přichází sestra s kapačkou k mojí dočasné posteli. Vědom si toho, že léků od bolesti dostanu za den jen omezené množství, se jí snažím vysvětlit, že to zatím tak moc nebolí… Dozvídám se, že doktor chce, abych to dostal… To už mi došlo, že budeme tlapku rovnat… nádech, výdech, takhle ještě mnohokrát a jsem v ordinaci.
Doktor: Se snahou o úsměv, za který mu děkuji, povídá - tak co? Já: ufff nic moc, teď mi řekněte Vy tak co. Doktor: No co vám budu říkat, všichni na těchto pár chvil vzpomínají se slzou v oku. Tak jdeme na to… slza bude až při vzpomínkách :) máme sádru.
Dostávám ubytovací poukaz, kde píšou cestou na pokoj na CT, pokračovat v lačnění a přichystat na operaci.
Na CT všichni mlčí, jen sestra cestou na pokoj řekne „no máte to pěkně roztříštěný“. Vím, co to znamená… v nejlepším případě bez pajdání, v tom z těch horších odstranění kotníku srůstem kostí.
No následuje první operace, ve středu druhá… prozatím poslední.
Zevní fix na 5 týdnů. Kostní štěpy. Mám počítat s trvalými následky, artróza je sichr. No, ale co není sichr, že mi zůstane ohebný kotník.
7.1. půjde ven zevní fix a fásnu sádru, v ideálním případě… na dobu rekonvalescence jsem se raději neptal, už tak jsem psychicky dost špatný… interně počítám s půl rokem.
Nepíšu tento text, abych se vybrečel nebo si postěžoval na nespravedlnost světa… (jak je možné se takto rozbít na bouldrovce). Ale abych všem ukázal, že žiněnky dole, drahý vstup, profi stavěči a …. prostě neznamenají bezpečí, kdybych dal na instinkt, tak jsem to nelezl… Ale bláhový pocit bezpečí na bouldrovce zvítězil.
Třešínkou na dortu budiž, že 14 dní po tom, co se na mě vyřádil, „hnátolam“ tam stále trůní na Hangáru a číhá na další oběť. Kamarád tam byl v sobotu, týden po mně, a spadl úplně stejně, trefil i stejný stup dole, ale drobné rozdíly v dopadu a kdo ví, v čem všem, díky bohu znamenaly, že se mu nic nestalo.
Nerad bych s ním ležel na pokoji. :)
Tady vidíte proč podepisujete, že lezete na vlastní nebezpečí. Protože od provozovatele nečekejte ani to, že sundá boulder, který jest znám jako hnátolam.
Myšlenky, že si někdo na „hnátolamu“ orazil nohu již přede mnou, raději nechávám stranou, abych neměl zbytečně chuť být zlý. Nohu mi to zázrakem nespraví a vy si svoje hlídejte. Nemáme jich od přírody zas tak moc.
Všem hezký zbytek svátků a do roku 2020 hodně štěstí, plno sil a žádné zranění.
