Milí lezci, tahle povídka, která byla v časovém presu napsána pro jednu soutěž na téma Eskymo, by Vás mohla nabudit pro nové jarní výstupy. Snad se bude líbit. Omlouvám se, ale fotky jsem ještě nestihl vyvolat... :O)
Stanovisko OVK S.M. k drytoolingu v PP Váňův kámen
Dne 2. 3. 2009 jsem byl coby předseda místně příslušné Oblastní vrcholové komise vyzván KÚ MSK odborem životního prostředí k podání vysvětlení a také k účasti na místním šetření ve věci "provozování drytoolingu v PP Váňův kámen poblíž Štramberka a následné medializaci této činnosti v předmětném zvláště chráněném území“.
Aktualizace: doplněny fotky. První letošní boulder-rankingový závod proběhl v Olomouci v boulder baru 9a. Celkové pořadí ovládli sourozenci Ondřej a Karolína Nevělíkovi.
První číslo lidé&HORY 2009 – macatější a v novém kabátě
Vážení čtenáři,
těší nás, že zájem o časopis lidé&HORY roste nejen z vaší strany, ale i ze strany našich spolupracovníků, kterých za poslední dobu výrazně přibylo.
Milí lezci, tahle povídka, která byla v časovém presu napsána pro jednu soutěž na téma Eskymo, by Vás mohla nabudit pro nové jarní výstupy. Snad se bude líbit. Omlouvám se, ale fotky jsem ještě nestihl vyvolat... :O)
Eskymo. Tak mi říkávali kamarádi ještě na základní škole, neboť snad nebylo dne, kdybych si nezašel do školního bufetu koupit za peníze na svačinu mražený krém, kterému se taky říkávalo cuc na kládě v čokoládě. Nebylo by na tom nic zvláštního, ale já si zmrzlinu kupoval za každého počasí, i v té nejskučivější zimě, neboť jsem shledal, že bylo-li chladno, mohl jsem si svou oblíbenou pochoutku déle vychutnávat, a chutnala jinak. A možná také protože jsem nikdy nebyl zimomřivý, ba právě naopak. Nepřišlo by mi nijak zvláštní, procházet se v prosinci venku jen tak v tričku a kraťasech, kdyby mě v mládí maminka neupomínala, abych si oblékl alespoň svetr, a kdyby si na mě později, když už byla v pánu, neukazovali lidi prstem.
Asi v páté třídě jsme v zeměpisu probírali vedle hlavních měst, nejhlubších jezer a veletoků také nejvyšší hory světa. Paní učitelka – pamatuji si, že se jmenovala Petříčková, rozvěsila po třídě několik plakátů vyobrazujících nejvyšší hory kontinentů. Seřazené podle majestátné výšky: asijský Mount Everest, nejvyšší hora světa, vulkanické Kilimandžáro v Africe, jihoamerické Aconcagua, severoamerický Mount McKinley na Aljašce, Mount Carstensz na Nové Guinei, počítající se k australskému kontinentu a Oceanii, Vinsonův masív na pusté Antarktidě a z nich nejnižší Mount Blanc v evropských Alpách. Čchokori, Hora hor, která se pro mě později stala obrovskou životní výzvou, mezi nimi nebyla, nicméně tehdy jsem se okamžitě a neodvolatelně zamiloval do hor a všeho, co s nimi souvisí.
Už za týden jsem četl pod lavicí nejnovější číslo Montany a přiznávám, ač nerad, že jsem ho prachsprostě ukradl, neboť jsem v rozbitém prasátku nenalezl dost peněz. Ten den jsem si poprvé nekoupil Eskymo, protože ve mě hlodaly, jako myši do plesnivého sýra, výčitky svědomí. Kdykoli potom však stále platilo, že z peněz na svačinu, které mi maminka nikdy neopomněla každé ráno dát, ačkoli dobře věděla, jak s nimi naložím, jsem kupoval výhradně jen zmrzliny. Za drobnou výplatu jsem tak pomáhal doma i jinde, sousedkám a tetám, a po sídlišti pátral po prázdných flaškách od piva a limonády, které jsem odnášel do výkupny v nejbližším hypermarketu. Za ušetřené peníze jsem si od spolužáků kupoval fotografie a obrázky hor a pohoří celého světa, nejrůznější časopisy a knížky o slavných horolezcích. Nejlepší obchody jsem ovšem uzavřel s klukama z devítky, kteří se celé věci brzy domákli a pochopitelně chtěli z toho blázna taky něco vytřískat. Byl jsem však mazaný obchodník a nikdy jsem nekupoval zajíce v pytli.
Když za mnou jednoho dne přišel Jarda Jírů, to už jsem chodil do devítky, že jeho otec má ve své domácí pracovně glóbus Měsíce a že nejvyšší hory na něm dosahují i 10 km, nevěřil jsem mu.
„Kdybys chtěl, ukázal bych ti ho, ale bude tě to něco stát...,“ řekl tehdy nakonec. „Že seš to ty... Eskymo... tak... tak dva stováky! Ale nesmí nás vidět táta, do jeho pracovny nikdo nesmí, zabil by nás!“
„Hele, Járo, to si fakt myslíš, že dám dvě kila, abych viděl nějakej blbej glóbus? Za koho mě máš, jsem snad cvok?“ On si mě tehdy změřil takovým pohledem, ze kterého jsem mohl vyčíst, že si to skutečně myslí, ale v duchu si k tomu ještě dokresluje na entou.
„Stopadesát, ber nebo neber!“ a otočil se na patě, jakože odchází. Chytil jsem ho za rameno až to s ním škublo a postavil jsem ho před sebe tak lehce, jako loutku zavěšenou neviditelnými lanky k neexistujícím kladkám pod umaštěným stropem školní chodby.
„Počkej přece... nějak se domluvíme.“
„Jestli nekecáš – kolik chceš za ten glóbus?“
„Neblázni, Eskymo, to nemyslíš vážně...,“ zblednul Jára při představě, co po něm vlastně chci. „To... zapomeň na to!“
„Víš, že na to nezapomenu. A ty potřebuješ prachy.“ Všichni ve škole věděli, že si Jára dělá papíry na motorku, ale nemá žádnou mašinu, takže po nocích pracuje v Mekáči, aby si na nějakou vydělal. Teď jsem byl trochu svině, protože jsem ho zahnal do úzkých, ale neměl jsem na vybranou, zaslepovala mě vidina nových obzorů, dosud neprostoupených horských štítů.
„Ten glóbus prostě zmizí. Žádné důkazy, žádná vina, žádný trest,“ pokusil jsem se neúspěšně zalhat. „Rozmysli si to, do ničeho tě nutit nebudu.“
Jára beze slov odešel a oba jsme ten den byli jakoby opojeni neznámou drogou. Já si představoval, jaké by bylo vystoupat na některou z hor na Měsíci. Bylo by to těžké? Vždyť na Měsíci je malá gravitace, bez kyslíku by to však nešlo... Skafandr – nepřekážel by? Lano, potřeboval bych lano a z jaké výšky – a pokud vůbec – by byl pád smrtelný? A co moje Eskymo – chutnalo by TAM stejně? Jára bez pochyb přemýšlel o motorce, pokud vím, dotáhl to nakonec na Mistra Evropy, někdy v patnáctém roce. Ten rok jsme měli třídní sraz a nemluvilo se o ničem jiném.
Za pár dnů, mě na dílnách Jára tajemně odvedl na záchody, ale já moc dobře věděl, o čem bude řeč.
„Kolik bys teda mohl dát?“
„Za co?“ hrál jsem blbce, abych ho trošičku, ale kamarádsky naštval.
„Ty vole, za ten glóbus!“ řekl, jakoby to byla hotová věc a byl očividně dost nervózní.
„Já nevim, kolik myslíš?“
„Stál tak tři – takže mi dáš litr! Hele a bez smlouvání, tohle je riziková záležitost, jasný?!“
„Já nevim – litr, jo?“ pokusil jsem se přece jen trochu vylepšit obchod ve svůj prospěch, ale Jára se na to netvářil moc dobře.
„Řek jsem bez smlouvání a nikomu ani muk, jinak jsem mrtvej!“ vyhlížel vystrašeně zpoza dveří WC, jestli někdo nejde. Musel jsem uznat, že okrást vlastního tátu chce pořádný kus odvahy, takže jsem nakonec souhlasil.
„Ale musim to nejdřív vidět...“
„Hovno, koukni na to!“ vytáhnul z kapsy džínový bundy, na který bylo spínacími špendlíky připevněno několik znaků jeho oblíbených kapel, novotou zářící mobil značky Sony Erricson a po chvíli mrmlání mi ukázal fotografii doličného předmětu. Pokud si dobře vzpomínám, tak ten telefon někomu do týdne střelil. „Tak co, bereš?“
„Dyť je to mázlý...,“ vykrucoval jsem se, jak nejlépe jsem dovedl, ale opět se mi to příliš nedařilo.
„Jdi do prdele, Eskymo! Bereš to?“
„Jo, dobře – já to teda beru.“
„Platba je předem! Nevratně! – kdybych přišel k újmě, “ řekl s vážností nájemného zabijáka a zkřivil při tom ústa do šklebu, který připomínal středověká vyobrazení biblických mučedníků.
„Předem?“ zaváhal jsem.
„Ty vole, Eskymo, tady de vo kejhák, chápeš?“
Chápal jsem. Následují den, pamatuji si přesně, že to bylo v pátek 20. července roku 2007, protože ten den Libor Uher zdolal K2 a stal se tak teprve druhým Čechem, který to dokázal bez použití kyslíkových bomb, jsem Járovi přinesl peníze a celý víkend jsem pak trnul, jestli ho v pondělí uvidím živého a zdravého. Uviděl. Měl obě tváře modrý, jak zapíral u křížového výslechu, ale culil se od ucha k uchu a já věděl, že to dokázal.
Po vyučování jsme spolu utíkali do starého, léty pobořeného statku na okraji sídliště, kde Jára glóbus schoval v hromadě suti a odpadků, zabalený do několika starých triček. Byl nádherný. Z jeho povrchu vystupovala malá a velká pohoří i samostatně stojící hory a obrovské krátery vyhloubené střety Měsíce s vesmírnými tělesy před dávnými věky, na glóbu pochopitelně vytvarované do tvrdého plastu, po kterém moje prsty přejížděly s neskrývaným a nezastavitelným vzrušením. Pocity vděčnosti ve mě plně převyšovaly podlost našeho činu a děkovná slova plynula z mých úst jako vybuchuje láva z rozhněvaného vulkánu. O pár týdnů jsme si role vyměnili, když mi Jára na stejném místě ukázal svoji novou motorku. Několik měsíců ji schovával, aby neupadl do podezření, že si na ni nemohl tak rychle ušetřit zcela poctivě.
Po střední škole jsem se rozhodl pokračovat studiem na ČVUT v Praze, kde jsem vstoupil do Vysokoškolského horolezeckého klubu už jako poměrně zkušený horolezec v našich podmínkách. Vrcholem mého členství byl výstup na Mont Blanc. Pravda je, že jsem „kariéru“ vysokohorských výstupů začal poměrně pozdě, o to zarputileji a cílevědoměji jsem však podnikal své další výpravy. O pět roků později jsem obhájil diplomovou práci na téma Moderní chladící systémy v potravinářství a po státních závěrečných zkouškách jsem obdržel červený diplom. To byla maminka ještě živa a na důkaz rodičovské hrdosti mi koupila už týden dopředu celou krabici zmrzlin. Pár týdnů na to jsem odjel zdolat Mount Everest.
- - -
Když jsem se ve svém nejzralejším věku pokusil pokořit Čchokori, chcete-li Ká dvojku, nejnebezpečnější horu světa, hlídal jsem jako ostříž toho šerpu, který nesl mé zásoby mražených laskomin. Možná byste řekli, že jen blázen si může vzít zmrzlinu do hor, kde ledový vítr, přinášející smrt nepřipraveným, bičuje sněhem pokryté skalní masívy a prohání se v ledových korytech průsmyků a v skalních průrvách. Ale myslete si co chcete, protože ve chvíli, kdy jsem spočinul na vrcholku posvátné, nevyzpytatelné hory, 8611 metrů na hladinou moří, a stal se tak po Josefu Rakoncajovi a Liboru Uherovi teprve třetím Čechem, kterému se podařilo nekompromisního obra zdolat bez podpory kyslíku, bylo první věcí, kterou jsem udělal, že jsem zalovil ve svém batohu a vytáhl poslední Eskymo. Nehledě na promodralé rty potrhané mrazem a nehledě na to, že mi zmrzlina několikrát upadla do sněhu, než jsem ji slízal – natolik obtížné bylo držet ji v tlustých péřových palčácích a natolik jsem byl vyčerpaný –, jsem zažíval ty nejslastnější pocity svého života. Shlížel jsem dolů přes majestátné vrcholky pohoří Karákoram a lízal při tom zmrzlinu!
Sedím v kabině kosmického plavidla, čert ví, jak se té kocábce správně říká, a připravuji se na přistání. Jsem trochu nervózní, ne z toho manévru, ale z toho, co spatřím a co mě čeká. Netrpělivě vykukuji z malého kulatého okénka po své pravici a čekám na pilotův manévr, který mi naskytne pohled na mlčící majestát měsíční krajiny. Teď! Jsem ohromen tou krásou, kterou jsem si doposud mohl jen představovat a pohrávat si s ní ve své mysli pošetilého blázna. „Jednou vystoupám na nejvyšší horu Měsíce, mami!
„I ty můj blázínku!“
I ty můj blázínku! Jak blízko jsem svému cíli! Mami, vidíš to? Existuje nebe? Jsou tam hory? Moje láska je největší hora nikoli světa, ne vesmíru, ale jsoucna – a ty stojíš na jejím vrcholu. Mami, dívej se!
Přistání bylo hladké a přesné – přímo pod úpatí MÉ hory! Příliš nevnímám proceduru výstupu, jsem jako zdrogovaný, ve snách – krásných snách. Zatracené předpisy! Pusťte mě ven, otevřete už! Mami, já to dokážu! Sedím v dekompresní komoře a srdce mi splašeně buší jako o závod, tisíce koní pod kapotou nablýskaného ferrari. Kulaté okénko mě mučí pohledem na hladkou měsíční krajinu, je odvrácené vysněné hoře – ach Bože! Ozve se táhlé zasyčení a Ilja, můj měsíční šerpa, otáčí dvacetipalcovým kohoutem dveří. Pomalu se otvírají a Ilja vyskakuje nebojácně ven. Není to jeho první výstup na Měsíci a já nejsem první měsíční turista. Házím mu vybavení – bedny s trvanlivými potravinami, batohy, lana. Pak vyskakuji i já. Pohyb po měsíční krajině je lehký, tíha třicetikilového skafandru je neznatelná. Skláním se, poklekám, abych se dotkl povrchu planety, úpatí hory, která je pro mě nejposvátnější. Modlím se, zatímco Ilja stojí opodál.
Po několika hodinách jsem připraven vyzvat horu. Doma, na Zemi, jsem si naplánoval nejsnazší cestu – však mi stačí být první! Vyrážím vpřed. Jeden krok za druhým, zatím to jde dobře. Cesta se však začíná zvedat jako bájný mořský had nad hladinu a já zatínám své prsty do jeho šupin, beru kámen po kameni, plazím se, lopotím. Kdy už tam budu? Po levici mám obrovskou strž a musím si dávat pozor, abych do ní nespadl. Lano nemám, postupuji zcela sám. Na Zemi, by to bylo jako procházka na Sněžku, ale pohyb ve skafandru není snadný. Nejtěžší je udržet ve slabé gravitaci nohy na svém místě. Stačí malé zaváhaní a mohl bych se odpoutat od skály a zřítit do hlubin. Přežil bych? Nevím, zkoušet to nehodlám. Postupuji dál, neustále vpřed, neohlížím se. Mám zásoby kyslíku jen na pár hodin, výškové tábory se zdály být zbytečné. Ale začínám být unavený a přepadá mě pocit, že jsem horu podcenil. Dokážu to vůbec? Mami!
Už jen několik desítek metrů, již vidím vrchol hory! Raz a dva! Opatrně! Pod rukou se mi uvolnil kámen a padám do hlubiny. Je konec! Ne, mami! Zachytím se o skalní výčnělek a sápu se dál. Již jsem na místě, odkud jsem vypadl, ale byl to těžký výstup – ubral mi mnoho sil a ačkoli mi zbývá k vrcholu jen pár metrů, nejsem si jist, zda svého snu dosáhnu. Musím! V deliriu už přestávám vnímat krajinu okolo a nevnímám rizika svého splašeného postupu. Mám však štěstí. Dokázal jsem to. Sedím na vrcholu kráteru a těžce oddychuji. Z ničeho nic vyskočím a škubu sebou jako šílenec, abych protáhl ruce dovnitř skafandru. Trénoval jsem to několik posledních dní, které jsem strávil v kosmické lodi a schválně jsem si vyžádal o poznání větší skafandr. Po několika minutách se mi to podaří a z kapsy spodního prádla vytahuji malou, hranatou termosku, pro jistotu zavěšenou na masivním řetízku, aby mi nezapadla do nohavice, odkud bych ji jen těžko lovil. Malá krabička se cvaknutím otevře – a v ní Eskymo! Opatrně ho vytahuji a přikládám k ústům. Ano, chutná jinak – tak vítězně, blaženě! Po tomto posvátném rituálu vklouznu rukama zpět do rukávů skafandru a vysaji poslední zbytky umělé výživy z hadičky zavedené k ústům. Cítím, jak se mi navracejí síly, ale nejsem si jist, zda jich bude dost na bezpečný sestup. Posílám dolů signál – VÝSTUP BYL ÚSPĚŠNÝ – a hledím do nekonečné hlubiny kráteru – nejspíš několika stovek kilometrů temnoty, a chce se mi skočit. Mami?
- - -
Mé skutečné jméno bylo a je Karel Janáček. Mám ho zapsané ve staré žákovské knížce, v indexu ze střední i z vysoké, v občanském průkazu, ve dvacet let propadlém řidičáku a vůbec na každém úředním lejstru a zcela bez pochyb ho také budu mít vytesané na svém náhrobku, ale pro všechny známé a kamarády jsem prostě Eskymo. Eskymo Karel Janáček, který teprve jako třetí Čech zdolal Horu hor bez pomoci kyslíku. Eskymo Karel Janáček, první vesmírný horolezec. Ptáte se na Mars? Ale jděte, to čeká na mladší junáky!