Vždy s očekáváním čtu pěkné články o lezení v sasku, a znovu a znovu smutně čekám, až mi místní znalec doporučí pěknou šestku, kde se nebudu muset bát. A že mi popíše, jak to vůbec najdu. A tak, protože si myslím, že je spousta takových zoufalců, co nikdy nepolezou těžké cesty, půjdu příkladem.

Koho už omrzelo věčné přelézání těch 30 lezitelnejch pětek a šestek s kruhem v Ostrově, a přemejšlí, jestli poleze poosmé Zkouřenky na Káču nebo pojedenácté Starou cestu na Mrzáka, ten by si měl trochu rozšířit obzory a podívat se do daleké ciziny.
Bielatal je mezi sasskými oblastmi trochu netypický, je tam spousta lehčích cest. Kdo si zaleze v Ostrově, ten se do Bielatalu bát nemusí.
Jak se tam dostat? Snadno. Pěšky z pěšího hraničního přechodu ve Sněžníku je to slabá půlhodinka. Druhou možností je přejít hranici přímo v Ostrově. Půjdete dolů po silničce, ta se změní v prašnou cestu, a podlezete závoru. Když tam bude stát policajt, bude to složitější.

Minulý čtvrtek jsem tam měli s policajty následující dialog:
My (nasazeny úsměvy č. 11 – pro uctivé jednání s vrchností): dobrý den
Policajt: dobrý den. Tam kampak tady jdete?
Já: Lízt, do bielatalu, jestli nám teda dovolíte překročit hranici.
Policajt: to je v německu?
Já: jo, ale kousek, támhle 400 metrů, přece to nebudeme obcházet.
Policajt: nojo, my bychom vás rádi pustili, ale nesmíme.
Policajt č. 2: ale můžeme vás pustit tady po tý cestě, ta ještě kousek tvoří hranici, a můžete přece na ty skály, co jsou vpravo nahoře, to je ještě v čechách.
Já: tak jo, domluvíme se, že jdeme lízt tam, a kdyby nás někdo chytil v německu, tak mu řekneme, že jsme se najednou rozhodli až potom, co jsme vás minuli.
Policajti: jasně, my jsme vám tady přejít ale zakázali, a kdyby vás někdo v tom německu chytil a chtěl dát pokutu, tak řekněte, že jste zabloudili.
My: nashledanou, děkujeme.
Policajti: nashle, pěkně si zalezte.

Jdeme romantickým údolím asi kilometr pořád rovně po vozové cestě, a když se připojuje vozová cesta zprava (je tam taková malá kamenná mohylka), jsme přímo pod věžemi skupinky Nymphenbad. Ústřední věží je Falkenwand (sokolí zeď) s rozložitou 45 metrů vysokou jihozápadní stěnou.
Pěkné cesty v údolní stěně Falkenwandu, všechny jsou „hvězdičkové“:

- Westkante – VI. Vlevo při hraně koutem ke kruhu. Zleva (nebo přímo – hezčí) do žlábku a podél něj na vrchol.

- Talweg – IV. Z levé části stěny šikmo doprava žlábky. Bez kruhu, ale smyce za smycí.

- Neuer Talweg – V. Vpravo od údolního komína stěnou ke kruhu. spárou (chyty, není třeba se hlemzat) a stěnou vlevo do žlábku a na vrchol.

Na věž Hinterer Dürrebielewachter (zadní hlídač suché bělé - pod Falkenwandem) vede Südkante - nádherná údolní hrana čtyřkové obtížnosti, 40 metrů lezení, bezvadně jištěno hodinami po metru a půl.

Když půjdeme z rozcestí s mohylkou vozovou cestou vpravo, dojdeme po 400 metrech pod nádhernou věž Dürrebielenadel. Vede na ní hezká velmi vzdušná pětková Alter Weg, od slovutných starých mistrů Fehrmanna a Perry-Smithe. Z údolí ze sedla mezi jehlou a balvanem na balkon (kruh), a doprava po hraně, kde se dá bezpečně smyčkovat na vrchol.

A večer se můžeme poveselit v Ostrově pod císařem.