…A zase jeden z jiné planety. To mě vždy napadne po přečtení nějakého článku o dech beroucím lezeckém výkonu. Co teprve články o Deanu Potterovi: borci, co chce létat jen s oblekem s křídly, svádí boj s gravitací vysoko nad zemí na slacklině a sóluje těžké cesty s padákem na zádech.

A pak sedím v Local Bloku a naproti mně Dean Potter - člověk z masa a kostí. Nepije kávu ani pivo, prý toho pil moc, a tak s tím skončil, působí skromně a opravdově. Stejně opravdově bere i život, který se snaží poznat až do „morku kostí“. A tak opatrně a trpělivě otevírá jedny neznámé dveře za druhými, protože za nimi se skrývá to, co hledá.

V očích lezecké veřejnosti se tvá skalní dobrodružství řadí mezi extrémy, které zavání trochu bláznovstvím. Jak to vidíš ty?
V některých směrech jsem asi jiný než ostatní, proto také název mé promítací show: Embracing Insanity – Obejmout šílenství. Myslím, že hodně pravdy je ukryto na hranici reality, kde se skrývá neznámo. Pro některé lidi je neznámo bláznivé, ale pro mě je to místo, kde se dějí nové věci. Rád vstupuji do neznámých míst a zjišťuji, co je bláznivé, co je možné – nebo od všeho trochu. Risk přináší dobrodružství a dobrodružství pochází z neznámých míst. Myslím, že proto si lidé tak užívají neznámo.


Dean Potter v Praze
foto by Karel Šváb

No každopádně tvé skalní, basejumpové, highlinové počínání je obdivuhodné a člověk se o sobě musí dozvědět spousty věcí. Stejně tak jako se musí od spousty věcí osvobodit. Je právě svoboda hlavní důvod, proč si vybíráš všechny tyto disciplíny?
Mám hodně důvodů. Lezu, protože chci být svobodný. Žiju svůj život tak, abych byl svobodný. Hlavní důvod je duševní rozpoložení, které se odvíjí od toho, co děláme. Myslím, že při lezení dochází k určitému poznání. Tvé myšlenky jsou jasné, smysly se vybičují, pamatuješ si všechny detaily, jsi spojen se svým tělem a se zemí – to je svoboda.

Jedním z tvých nejoblíbenějších míst jsou Yosemity. Připomenu několik tvých významných přelezů v Údolí: první volný přelez Regular route + Free Rider za jeden den, rychlopřelez The Nose za 3 hodiny a 24 minut, volný přelez Astromana, Southern Belle 5.12d s Leo Houldingem, volné sólo Dogs roof 5.12b, volné sólo Separate reality… Kterého výstupu si nejvíc považuješ?
Můj nejlepší výstup není v Yosemitech, ale v Patagonii – první volné sólo cesty California Roulette na Fitz Roy. To pro mě byl nejkouzelnější zážitek a něco hodně nového, neznámého, co změnilo mou realitu v sólo lezení.

Lezl jsi už někdy předtím na Fitz Roy?
V Patagonii jsem byl mnohokrát a na Fitz Roy jsem lezl dvakrát. Předtím, než jsem se pustil do California Roulette, jsem volně vysóloval Super Couloirs VI 5.10 WI3+ na Fitz Roy a sólo vylezl Compressor Route VI na Cerro Torre. Na California Roulette jsem neustále myslel. Viděl jsem tuto cestu zkoušet jiné lezce, takže jsem ji znal. Kempoval jsem pod stěnou a čekal na dobré počasí. Měl jsem i štěstí, protože v první délce tenkrát byl led, což není pravidlo, tak jsem do toho šel. Vždycky jsem ji chtěl vylézt a čekal jsem roky, než jsem to mohl uskutečnit.

Zpátky do Yosemit. Co na nich máš nejraději?
Mám rád tamní přírodu a spojení mezi tím, jak se cítím, a energií, kterou to místo vyzařuje. Nachází se tam něco jako energetické centrum. V Údolí cítím více energie a krásu a to mě pomáhá dělat věci, o kterých jsem si myslel, že nejsou možné. Mám také rád ten klid a možnost být sám na krásných místech.

Pamatuješ si svou první vylezenou cestu v Yosemitech?
Když jsem poprvé přijel do Yosemit, potkal jsem všechny ty známé lezce, tzv. old time climbers. Brávali mě do lehkých cest, kde se lezlo jen tak pro radost a pro pohyb. Pořád takové cesty lezu, je to jako turistika, jenom pět délek – to jsou mé nejoblíbenější, můj normální den.

Hledala jsem o tobě na internetu všechny možné informace, ale to, jak si začínal lézt, jsem nikde nenašla.
Byl jsem vždycky takový malý lezec. Lezl jsem na domy a podobné věci. Moje první opravdové lezení ale bylo nedaleko od domova, na místě, kde byla vojenská základna a u ní šedesátimetrová skalní stěna. Rodiče mi tam zakázali chodit, bylo mi tenkrát 15 let. Samozřejmě jsem tam se svým kamarádem Johnem Sorouem šel. Začal nás honit voják a chtěl nás vyhodit, ale schovali jsme se za kameny a jeho pak to nahánění přestalo bavit. Oba jsme pak stěnu sólovali a nahoru jsme lezli tak, že jsme si navzájem pomáhali: tlačili a tahali jsme se. Takhle jsme lezli dva roky. Pak jsme si přečetli knihu od Royala Robbinse, a tak jsme se seznámili se stylem lezců 60. let. Potom nás viděl nějaký lezec, první, kterého jsme kdy viděli, a řekl nám: Kluci, takhle umřete, musíte si sehnat nějaký sedák a boty… Až tehdy jsme se tedy naučili, jak se opravdu leze. Ale stejně jsme lezli nejvíc sólo.

A stále hodně sóluješ! Proč?
Je to paráda. Nejjednodušší věc, kterou můžeš dělat. Když je po ruce kamarád, jdu lézt s ním, ale někdy vstanu a nikde nikdo. Tak jdu sám.

Při sólu ale musíš lézt hodně pod svůj limit.
To taky lezu.

Ale v Utahu jsi vylezl jako první, on sight a k tomu ještě free solo cestu The Crippler 5.13+. Pořád ještě chápu, když lezec volně vysóluje cestu, kterou zná, ale on sight free solo? To už, jak říkáme, „smrdí průšvihem“.
Mohl jsem spadnout, zlámat si nohy, ale byl to mimořádný den. Druhý den už jsem byl zas jiný člověk. Nemůžeme čekat, že budeme na nejvyšší úrovni dennodenně. A úplně stejně to bylo v cestě California Roulette v Patagonii. Povedlo se, protože to byl neobyčejný den. Nemyslím si samozřejmě, že budu na této úrovni stále. Nastává to trochu nekontrolovaně. Nevím, kdy to zase přijde. Prostě to cítím. Nevím, odkud přichází motivace. Naslouchám svému rozumu, pocitům a smyslům. Držím se zpátky několik let. Vím, že to bude nebezpečné, ale hodně to chci. Myslím na to neustále. Nakonec se neudržím a začnu se na to připravovat. Lidé asi nevědí, co za tím všechno stojí, ale já se připravuju na každý detail.

Stalo se ti někdy, že jsi před volným sólem nebo na začátku highliny začal pochybovat a vrátil se?
Stalo se mi to. Cítím se jako nemocný, mám pocit, že mám chřipku, a jsem ospalý. Někdy mi mé podvědomí řekne, že dnes není ten správný den. Mé tělo mě zastaví. Je to něco jako záchranný mechanismus, který mě uchrání před smrtí.

Takže máš taky sny typu: lezu, lezu a najednou padám, padám – a pak se vzbudíš celý zpocený?
Ano, mám takové noční můry, a dokonce i během lezení se mi tyto špatné sny promítají.

Máš na El Capitana další plány?
Mám plány. Teď žiju 10 kilometrů od Yosemit, takže je to moje domácí oblast. Líbí se mi dělat věci novým způsobem víc než dělat nové cesty – různé nápady v různých lezeckých disciplínách. Ale když se dívám na El Capitana, představím si novou cestu, což mě fascinuje.

Mluvíš o nových lezeckých stylech – myslíš tím lezení s padákem? Ale to je zrovna na El Capitana zakázané.
Je tam zakázáno skákat, ale není zakázáno lézt s padákem. Pokud nespadneš, padák nepoužiješ. Použít padák na El Capitanovi je zakázané, ale porušit ten zákaz není horší než umřít. Lezl jsem s padákem v několika yosemitských cestách a nikde jsem neměl potíže… ale to jsem nespadl. Kdybych spadl, tak by mi to bylo jedno, hlavně že zůstanu naživu. Řídím se spíš přirozenými zákony. Nechci jít do vězení, ale chci být svobodný. V mojí zemi je zakázáno lítat skoro všude. Když chci být svobodný a letět, musím do Evropy nebo jinam. Opravdu se moc nestarám o hloupé zákony.

Když jsme u těch zákonů, v Arches National Parku v Utahu jsi vylezl na Delicate Arch, což je zakázané. Ztratil jsi kvůli tomu sponzoring firmy Patagonia. Udělal bys to znovu?
No jo, to byla divná věc. Zákon jsem nijak neporušil. Od vlády jsem žádný postih neměl, ale firmy Patagonia a Black Diamond, aby byly z obliga, mě vyhodily. V pořádku, ale nechápu, že lidé jsou od přírody tak odtržení, nevěří, že jsme součást přírody. Já věřím, že do přírody patříme: když ji neničíme, můžeme se jí dotýkat.

Takže se zákony se moc nekamarádíš?
My jsme příroda, jsme součástí životního prostředí a v mé show mě uvidíš lézt Delicate Arch. Pak posuď, zda jsem přírodě ublížil. Ne! Vláda a její omezení nás nenechávají létat, nenechávají nás poznat nepoznané. Všechna omezení nám brání vnitřně růst. Měli bychom místo toho oslavovat. V svém městě jsem ale kriminálník.


Dean Potter v Praze
foto by Karel Šváb


Podle tvých rychlostních přelezů soudím, že jsi rád rychle zpátky na zemi. Jakou nejdelší dobu jsi strávil ve stěně?
Ale ne, jsem rád dlouho ve stěně, jenže lidé mě tak neznají. V El Capitanu jsem strávil dva týdny. Lezl jsem s kamarády. Proleželi jsme dny v závěsných postelích, ani jsme nelezli, jenom „lelkovali“. Jsem známý svými rychlostními přelezy, ale už se jim nevěnuju.

Jde při rychlostním lezení pořád o lezení?
Když chceš být dobrý rychlostní lezec, musíš vylézt všechno volně. Když chceš lézt nezajištěné úseky, lezeš vlastně free solo. Za materiál se přitáhneš jen občas. Co na tom mám rád, je, že můžeš lézt, jak tě napadne. Jak jsem říkal: tahejte se s někým vzájemně za ruce a pomáhejte si nahoru, jak to jde, prostě dělej, co tě napadne. Přelézt El Capitana za pár hodin je parádní záležitost. Co nedělám, je soutěžení s lidmi.

Nijak tě tedy nemotivuje zlepšit Hirayamův a Florinův poslední rychlostní rekord cesty The Nose za 2 hodiny a 37 minut?
Ne, mě jejich výkon těší. Nezávodím s lidskými bytostmi. Nejsem vzpěrač nebo někdo, kdo honí čísla. Raději se soustředím na jiné věci.

V bigwallech se často praktikuje headpointing. Nevadí ti?
Také ho hodně ve stěnách praktikuju. Myslím, že každý styl je v pohodě, a přeju si, aby to věděl i zbytek lezeckého světa. Přemýšlet o tom, že tento styl je lepší než nějaký jiný, je plýtvání časem. Lidé často říkají: Tenhle styl není tak dobrý jako můj, ale já si myslím, že bychom si měli spíš navzájem gratulovat a říkat jenom: skvělý, dobrá práce. Nenič přírodu, jdi a užij si to.

Pro dlouhé cesty potřebuješ dobrou fyzičku a psychickou pohodu. Jak se připravuješ?
Hodně běhám. Přes zimu jsem běhal hodiny a hodiny. Protože také hodně cestuji, tak mám několik cvičení, která cvičím každý den, a pak se věnuji józe. Moje maminka je učitelka jógy, takže ta mě do ní i zasvětila.

Hraješ hry jako RP, PP a OS?
Všechno je dobrý. Je to hra. Mám rád sportovní lezení, velké stěny, respektuju pravidla oblastí. Snažím se ublížit skále co nejmíň, ale samozřejmě že jsem nýtoval a založil hodně skob, ovšem snažím se to nedělat moc často. Nikdo není dokonalý… děláme něco, co ubližuje přírodě. Dělej jen to nejlepší.

Takže se věnuješ i sportovnímu lezení?
Ano! Zrovna teď jednu takovou cestu zkouším v Yosemitech. Neudávám obtížnost, není to pro mě důležité, takže neřeknu, jak je těžká. Žádný ze svých prvovýstupů jsem neoklasifikoval. Lezení je pro mě záležitost krásy a čísla jsou daleko od toho, co je pro mě důležité. Když něco není pěkné, nevylezu ani 7a. Když je to hezký, vylezu i těžký věci.

Připravoval ses na basejump skydivingem?
Ano, nejprve jsem se učil skydiving. Dělám to sedm let. Naučil jsem se to v Longmontu v Coloradu od třech chlapíků. Můj první basejump jsem skočil v Idahu z mostu.

Co máš na basejumpu rád?
Basejumping se mi líbí, protože komunita basejumperů se liší od té lezecké. Neexistuje tam soutěživost. V lezení se lidé snaží být nejlepší. V basejumpu lidé chtějí jenom žít. Skočíš a doufáš, že vše poběží, tak jak má. Chceš si jenom užít krásu letu a lidské tělo. Mám to tak, že když je někde soutěživost, jdu radši jinam.

V loňském roce se ti povedl basejumpový rekord: nejvyšší a nejdelší basejump na světě. Z Eigeru jsi letěl téměř šest kilometrů a plachtil jsi tři minuty ve vzduchu. Musel sis pro tento rekord najít speciální odrazové místo?
Na konci srpna jsem našel na západním hřebenu Eigeru nové odrazové místo. Už o rok dřív jsem hřeben prohledával, ale nic nenašel. Tentokrát jsem hledal znovu, s pozitivní energií, věřil jsem a našel. Místo je o 600 vertikálních metrů výš, než je standardní stanoviště na „Houbě“.

Měl jsi někdy nějaký zážitek, který už byl opravdu na hraně bytí a nebytí?
Ano. Nejhorší nehoda, kterou jsem kdy v něčem měl – lezení, basejumping nebo chůze po slacklině – se mi stala v Mexiku ve Vlaštovčí jeskyni. Skočil jsem do 400 metrů hluboké jeskyně a neotevřel se mi úplně padák. Myslel jsem, že umřu, pak jsem ucítil lano kameramana. Chytil jsem se ho. Bylo to desetimilimetrové lano. Padák mi spadl přes hlavu a já prostě držel lano holýma rukama asi 100 metrů. Snažil jsem se dělat všechno, abych se udržel. Cítil jsem zem, a pořád jsem se držel. Byl jsem asi 2 metry od země a kamarád, co na mě křičel celou dobu, mi řekl – už se můžeš pustit. Ruce jsem měl úplně zničené, popálené od lana, svaly potrhané. Po této události jsem upadl do deprese a vynořil se z ní až za dva roky. Nic jsem tehdy nedělal. Neměl jsem žádnou energii. Moji přátelé a moje rodina mě podporovali a pomáhali mi se zvednout. Nakonec jsem z toho všeho vyšel silnější a začal dělat, co nikdy předtím. Na dně jsme velmi tvůrčí.

V poslední době kombinuješ free solo a basejump. Dává ti padák při lezení větší sebedůvěru?
Určitě. Není to už free solo. Vyrobil jsem si nejlehčí padák na světě, váží 3 kila, a místo aby ses při pádu zabil, letíš. Je to jedna z nejhezčích věcí, změnit umírání v létání. Když jsem lezl free solo, tak jsem vždy musel dolézt na vrchol. Teď je vrchol jen polovina cesty. Z vrcholu letím pryč.

V roce 2008 jsi vylezl base solo cestu Deep Blue Sea (300m, 7b+) v severní stěně Eigeru ve Švýcarsku. Bylo to tvé první lezení v tomto stylu?
Ano, to bylo poprvé. Zkoušel jsem to už jednou předtím, ale nevyšlo to, musel jsem slézt. Do severní stěny jsem natraverzoval ze západního hřebene. První basejump z Eigeru byl neskutečný. O spojení free sola a basejumpu jsem přemýšlel roky, ale nenašel vhodné místo. O Eigeru jsem si myslel, že má nekvalitní skálu, ale Deep Blue Sea je nejlepší skála, na jaké jsem kdy lezl.

Proč sis vybral právě tuto cestu?
Jedna z věcí bylo jméno cesty. Protože když letím, tak se cítím, jako bych se přeměnil ve vodu v oceánu. Ale především proto, že je to převislá, dlouhá a krásná cesta. Podíváš se nahoru a řekneš si: To je linie.

Převislé a těžké lezení je pro tebe tedy vlastně bezpečnější.
Když jsem ve Švýcarsku, tak tam skáču hodně, až pětkrát za den. Jsem tam zvyklý létat. Cítím se tam uvolněně. Dohromady mám tak okolo 1000 seskoků. Nikdy jsem však neskákal z Eigeru. Šel jsem do toho bez přípravy. Nejdřív mě to pěkně vyděsilo. Ale moje touha byla silnější než strach, a tak jsem začal cvičit. Slanil jsem do stěny a kamarád vytáhl lano nahoru. Lezl jsem, dokud jsem mohl, a pak jsem skočil.

Zvládal jsi kontrolovat pád?
Ano, zvládl. Mám zažitý reflex obrátit se. Zkoušel jsem to mnohokrát.

Když se octneš na vršku přelezené cesty, skáčeš dolů, protože je to jednodušší a rychlejší sestup?
Jasně. V California Roulette mě při slanění zasáhla kamenná lavina. Pak jsem tedy začal přemýšlet o bezpečnějším sestupu, a tím je basejump.

Co při lezení, highlinu a basejumpu hledáš?
Hledám hodně věcí. Někdy chci být silnější, někdy chci otevřít svou mysl, někdy chci být jenom se svými přáteli. Lezení pro mě není jenom jedna věc. Všechny „cesty“ jsou krásné.

Co říkají na tvé letecké a lezecké vášně tvoji rodiče?
Můj otec zemřel před dvěma lety na infarkt. Hodně mě podporoval. Zmíním se o tom i ve své promítací show. Dva dny po jeho smrti jsem od něj dostal dopis, ve kterém psal o lezení s wingsuitem, jeho poslední slova v dopise byla, že věří, že přistání s wingsuitem se dá vyřešit. (Pozn.: tatínek měl na mysli přistání pouze s wingsuitem, což by znamenalo splnění Deanova dětského snu – létat.) Moje máma mě také podporuje. Vidí, že jsem šťastný.

Další záležitost, které se věnuješ, je chození po slacklině nebo přesněji highlině bez zajištění. Když se stane, že ztratíš rovnováhu a začneš padat, je šance, že se chytíš?
Když jsi vysoko nad zemí, je chůze po slacklině neuvěřitelně děsivá, ale v porovnání s volným sólolezením pořád máš pod nohama ten největší „provaz“. Dokážu slacklinu chytit. Dělám to léta. Nechytám ji nejdřív rukama, ale sednu si na zadní nohu a pak přidám ruce.

Jakou nejdelší vzdálenost bez zajištění jsi na slacklině ušel?
Nevím přesně, neměřím to, ale odhadem něco okolo 60 metrů.


Dean Potter v Praze
foto by Karel Šváb


Jaké jsou tvé plány do budoucna s lanem, bez lana či s padákem?
Momentálně se připravuji na jednu sportovní cestu v Yosemitech. Nejsem známý jako sportovní lezec, ale mám sportovní lezení také rád. Snažím se zesílit do převisů, nikdy jsem tenhle druh síly neměl. Trénuji pravidelněji. Pak se chci zlepšit v létání na svých wingsuitech. Jedním z důvodů, proč létám na vyšší úrovni, je, že jsem silnější z lezení. S vypracovanými lezeckými svaly lépe udržím křídla.
Vždycky jsem měl silnou mysl a chtěl bych i své tělo přivést na vyšší úroveň.

…A potom přistát pouze s wingsuitem a splnit si tak svůj dětský sen létat. Děkuju za rozhovor.

Zpracovala a ptala se: Simona Ulmonová
Jazyková korektura Jiří Chocholoušek