V neděli ráno vyrážíme z Děčína, večer už parkujeme na stellplatzu kousek od Interlakenu. Ráno balíme věci do stěny a po dvouhodinovém vymýšlení „kam s dodávkou“ konečně sedáme na zubačku a vystupujeme na stanici Eigergletscher. Odtud pěšky pod stěnu, stavíme stan a zbytek dne pozorujeme dění ve stěně. Lezců je dost, podmínky vypadají skvěle. Předpověď slibuje pět dní azuro. Co víc si přát? Do spacáku zalézáme ještě za plného světla, ale i tak mi budík na 23:30 přijde jako dobrý vtip.
Vstává se mi vlastně docela dobře. Nebo jsem vůbec nespal? Vaříme vodu, dáváme půlnoční snídani a v 0:30 vylézáme ze stanu. Nikde nikdo. Super, jsme první! – napadne mě. Jenže než si hodíme batohy na záda, profrčí kolem nás trojice nějakých horských gazel. „Snad nás nebudou brzdit,“ prohodím. Ještě je zkoušíme dostihnout v nástupu, ale světla jejich čelovek mizí daleko nad námi. Tihle nás zdržovat nebudou.
Ve tři ráno jsme pod Těžkou spárou. Úvodní pasáže lezeme bez jištění. Podmínky? Luxusní.
Těžká spára, jak už někdo napsal, není moc těžká, a i za tmy v pohodě lezitelná. Lezeme většinou současně – první zakládá nebo cvaká staré skoby, pak se střídáme. Valíme přes známé úseky jako Hinterstoisserův travers, první ledové pole, Eisschlauch… Ve druhém ledovém poli začíná svítat. Dohonily nás dvě dvojky, takže v Žehličce menší zácpa. Všichni ale v pohodě, žádné nervy, jen kosmopolitní small talk.
V Bivaku smrti jsme před osmou ráno. Začínáme si pohrávat s myšlenkou, že to dáme za den.
Zase lezeme současně až do půlky rampy, kde je jedna těžší, ale fakt parádní délka. Na konci rampy trochu bloudím a vylezu asi 50 metrů špatným koutem. Slézám to celé zpátky, ale naštěstí jsem hned našel správný směr a zaštandoval na začátku Rozlámané spáry. Ta nabízí pěkné lezení v pevné skále. V bivaku, kde jsme chtěli spát, jsme půl hodiny po poledni, takže místo večeře dáváme rychlý oběd a valíme dál. Božský traverz zas tak božský není, rozlámaná skála skoro bez jištění v ohromné expozici. Pecka!
Od konce Pavouka (ledového pole) se kvalita skály rapidně zhoršuje. Navíc nás začínají ostřelovat padající šutry, jak se slunce začalo opírat do vrcholových partií. Jsme už celkem na kaši, ale vidina blízkého vrcholu nás žene dopředu. Únava dělá svoje a náš svižný postup zastavuje převislá spára, kterou se mi nedaří přelézt. Po několik pokusech odlézt od skoby to vzdávám a nechám se spustit na štand. Doplňuji energii gelem a čokoládou. Nechávám batoh na štandu a bez něj se mi daří délku nějak prostoupit. Následuje nepříjemný mokrý traverz, pak kus slézání za shnilá lana. Kanonáda shora nabírá na intenzitě, každou chvíli dostaneme kamenem. Ve výlezových spárách je nepříjemně kluzká a vyhlazená skála s dost mizerným jištěním. Pak ale přibývá sněhu a celá dnešní dřina je zakončená asi 100 metrů dlouhým úsekem ve vodním ledu. Hřeben už je za odměnu a v devět večer jsme na vrcholku. Už za tmy se snažíme vykouzlit inteligentní vrcholovou fotku.
Průvodce tvrdí, že u vrcholu je pár míst na bivak, my ale žádné nenašli. Takže pokračujeme hřebenem dolů a stále nic. Ale mně je to celkem jedno. Euforie je silnější než únava a klidně bych celou noc proseděl na batohu. Po dvou slaněních ale nacházíme krásné místo, kde uděláme záhrab, konečně doplňujeme tekutiny a odpočíváme.
Ráno nás vítá nádherný východ slunce. Rychle balíme a snídáme až dole v restauraci na Eigergletscheru. O pár hodin později už svištíme po dálnici směrem k Bodamskému jezeru. A já přemýšlím, jestli se mi to všechno jenom nezdálo.
Pavel Bohuněk
Díky za podporu TILAK, ROCK EMPIRE
Eiger od Kleine Scheiddeg
Stan pod stěnou
Ranní nástup
Těžká spára
Hinterstoisserův traverz
Pod bivakem smrti
Bivak smrti
Rampa
Rampa
Klíčová délka v rampě
Rozlámaná spára
Závěrečné délky
Ledové pole na h²eben
Hřeben
Vrchol
Bivak na sestupu