Vždycky jsme od něj slýchávali historky „tady jsme lezli a tohle je pěkná cesta“ atd. Ukazoval nám fotky, opravdu krásný (vždycky si říkám, jací jsme břídilové, když vidím, že nastupují do vícedélkové cesty se čtyřmi karabinami německé výroby z nějakého duralu „mimo jiné jsou zhruba stejně těžké jako máme teď“, dvojitým konopným lanem, pohorkami se semiší nalepenou ze spod, uvázaní jen přes dračák kolem prsou, „kde sakra ten morál brali“).
Tak si naši minulý týden naplánovali dovolenou poblíž Skaláku a já jsem za nimi vyjel.Jelikož počasí nebylo pro Skalák nejlepší, bohužel to bylo ještě všechno zespodu mokré, tak jsem se rozhodli pro Sušky.
foto by © N.R.Farbman
Po ranním příjezdu na Sušky již od rána krásně peklo sluníčko tak jsme se s mou kamarádkou, která mohla utéct v týdnu z práce jako já, pustili do lezení Klikaté Spáry. Než jsem začal lézt tak tam byli i naši.
Tátovi jsem musel navléct sedák, bylo to něco - představte si, že oblékáte dlouholetého klasika do horolezeckého sedáku, a to jen proto, že neví, jak se to má nasadit, protože to nikdy nepotřeboval a nikdo to na sobě neměl…Poté jsem mu vysvětl, jak se do toho navázat.No a pak přišla pohroma.. z batohu jsem vyndal lezačky, ty největší co doma mám, a to on má ještě ke všemu menší nohu jak já a říkám, to si obuj. Asi tak dvě vteřiny je měl na noze a šup, už je rval dolu, prý co blázním, vždyť z toho má křeče v noze.Poté se kouknul na klikatou spáru a v takovém zvláštním klidu řekl „tohle půjde v botách“. Dále jsem mu nic neříkal. Pak už jsme jen koukali. V jedno místě tedy řekl „tady se nějak nemohu postavit“, pak chvilku něco mrmlal a šup byl nahoře. Je fakt,že co vylezl na horu uznal, že to bylo hodně na ruce a že už nemá tu sílu co míval - duchu jsem si myslel své.
Pak jsme šli malou plotnu. U té jsem mu opět nabídl lezačky a říkám,když se obouváš tak musíš pokrčit prsty, pak to tolik netlačí. Dobrý, obul a vypadá, že v nich vydrží i déle než dvě vteřiny. A dokonce v nich i lezl.
Pak se ještě chvilku koukali na ostatní lezce, něco nafotili a vydali se na procházku.
Byl jsem nadšený a hrozně rád a i na Tátovi byla vidět spokojenost.
A teď z toho ne moc hezkého, co se rodičům přihodilo ve Skaláku. Jen pro upřesnění za mlada lezli společně.
Tak si tak prochází Skalákem vzpomínajíc na cesty, které před lety lezli s kamarády. Došli pod Sfingu koukajíc na pár lezoucí normální cestu IV říkajíc si v duchu „jo jo ty hodiny jsme zakládali také“ a v tu chvíli se jim dostalo něco nečekaného. Slečna, co jistila se na ně otočila a s velice drzým hlasem a se slovy „vy asi nevíte, k čemu je u cesty to zábradlí co……!!!“
To jsem zůstal v šoku, když mě tohle včera Táta vyprávěl, málem mě to vyrazilo dech. Dost mě to mrzelo, jen to slyšet od něj a trošku mě mrzí, že jsem tam nebyl. Tato slečna by se měla zamyslet nad úctou ke starším lidem a zrovna těm co přelezou zábradlí a koukají se na lezce. Ano chápu, že bránit přírodu nejlépe svým tělem je potřeba, ale dá se to říct i normálně slušně a možná byste se dozvěděla, milá slečno, i něco zajímavého o cestě, co jste právě lezli. Nikdy nevíte, na koho narazíte a třeba se povede to, že se ohradíte na někoho, kdo kdysi zatloukal ten kruh, co Vám možná zachrání život.
Omlouvám se za konec toho článku a všem co máte rodiče, kteří kdysi lezli, tak je vytáhněte je to paráda. Uvidíte jako já úsměv, který jste možná nikdy předtím u vlastního Táty neviděli.
To je vše Hore Zdar.
Kaktus