Tento článek je věnován začátečnicím a začátečníkům v horolezectví. V roce 2015 jsem si dal za cíl v létě vylézt ve Vysokých Tatrách sedm cest minimální obtížnosti IV UIAA a na přelomu roku se pokusit o přechod hřebene Západních Tater.

Jezdit do Tater se mi v létě vzhledem k pracovnímu vytížení nepovedlo. Jako cíl mi zůstal jen hřeben.

Dobrého parťáka na přechod jsem měl. Tomáše Kutmona, borce, co maratóny běhá i dál běhat by chtěl.

Tomáš při ranním příjezdu do Liptovského Mikuláše ztrácí fotoaparát. A při hledání fotoaparátu i karimatku. Fotoaparát se nakonec najde a dobří lidé z Regio Jetu jej Pražákovi Tomášovi předají v Praze. Karimatku certifikovanou pro arktické podmínky kupuje v Tescu. Na můj dotaz, proč si nekoupil raději noviny, odpovídá nechápavě. Zvesela tak opouštíme Liptovský Mikuláš a míříme k Jalovci.

V mrazivém ránu vyrážíme. Na chatě Na Červenci si dáváme čaj a pak přes Sivý vrch




foto by © archiv Lukáš Kobierský


na Brestovou, kde pod vrcholem stavíme stan. Byl jsem rád, že mám první den za sebou. Tomáš mě dobře motivoval, abychom ušli co nejvíc. Večer vaříme. Teplota ve stanu je – 9°C, venku – 18°C (teploty se pohybují v podobném rozsahu po ostatní čtyři dny, naštěstí je bezvětří, na Šumavě naměřeno dlouhodobé minimum kolem – 40 °C).




foto by © archiv Lukáš Kobierský

Nevzpomínám si, co se mi zdálo první noc. Druhý den jsem začal pociťovat sílu Západních Tater. Sníh byl všude udusaný a ufoukaný. Zapíchnout šlo do něj jen hroty maček, člověk se moc nebořil. Šlo se nám oběma s Tomášem poměrně dobře. Centrální žlab Salatína byl jedno ledové koryto. Přes Salatín, Skriňarky, Pachola jsme došli do Baníkovského sedla.




foto by © archiv Lukáš Kobierský


"Tady by se nám hodily Iron Madeiry," povídám Tomovi.
"Proč Iron Madeiry? Nestačily by Madeiry?"
"Ne Madeiry, jsou pro holky. Jsou více růžový. První model testuje Lucie Hrozová."
"Aha, a to je kdo?-) …!"

Iron  Madeiry jsou také lezečko, mačko, brusle. Hodily by se nám, bo přes ten Baníkov musíme nějak přebruslit.-) 




foto by © archiv Lukáš Kobierský

I přes Baníkov to šlo, docela jsem si to užíval. Nejtěžší místo jsme obešli letní cestou. Řetěz byl vidět. Silvestrovský večer jsme strávili ve stanu pod Hrubou kopou. Žádné šampaňské, jen trochu koňaku z plaskačky. Večer jsem se cestou na záchod málem zabil.




foto by © archiv Lukáš Kobierský

Na zledovatělém svahu jsem uklouzl a ubrzdil jsem to asi po pěti metrech holou rukou a cepínem.




foto by © archiv Lukáš Kobierský

Ani mi to tak nepřišlo, že bych se mohl zabít. Pod sebou jsem měl asi 300metrový svah. Skluzavku.




foto by © archiv Lukáš Kobierský

V noci se mi zdál podivný sen. Paní s tygrem fotila noční oblohu. Mluvila s námi a nabízeli jsme jí čaj. Spalo se mi celkem dobře. Jen jsem několikrát kopl do něčeho měkkého a chlupatého.




foto by © archiv Lukáš Kobierský

1.1. 2016 jsem se oholil novým typem mobilu Alcatel OT 511+ dal jsem si rozcvičku a pak jsme s Tomem pokračovali přes Tri kopy, Smutné sedlo, Pachola, Ostrý Roháč, Volovec a Hrubý vrch. Pod Hrubým vrchem pak sám stavím stan. Tomáš dochází později. Vaříme, večer kolem nás pak někdo prochází. Komfort ve stanu se snižuje. Rychle usínám a probouzím se kolem druhé hodiny. V polospánku vyhlížím ráno. Tomáš usíná později a taky později se probouzí.




foto by © archiv Lukáš

2.1. V Bystrém sedle potkáváme čtyři Poláky. Na lehko vybíháme na Bystrou, je slunečný den a bez batohu je to celkem zábava. S batohem pak pokračujeme přes…. Do Tomanovského sedla, kde končíme přechod. K večeru mi mrznou boty na nohách a dochází nám plyn. Čínskou polévku chroupu jen tak.

3.1. jsme došli na Podbanské, pak vlak, pak postel doma.

Dovětek:
Za příznivých podmínek je hřeben Západních Tater klasifikovaný jako II UIAA. Pojmenování cesty nevím, myslím, že se cesta jmenuje Sklenička. Během období, co jsme se pohybovali na hřebenu, panovaly podmínky velmi nepříznivé. V předvánočním období přišlo sněžení s následným oteplením a v kombinaci s větrem bez sněžení extrémním ochlazením v období kolem Štědrého dne vytvořilo počasí takzvané skluzavky. Každý svah byl extrémně nebezpečný, na každém svahu hrozilo uklouznutí až do doliny. Snažil jsem se na to nemyslet. Sníh byl tvrdý jako led a připomínal žehlící prkno. Jeden krok měl cenu jednoho lidského života!
Takže bych náš přechod klasifikoval za III UIAA.
Batoh mi bez jídla vážil po absolvování přechodu 20 kg.
Túru jsem předem hlásil slovenské horské službě.

Děkuji:
Tomášovi, že šel se mnou. Bohužel jsme se nedokázali domluvit na tom, abychom tento článek napsali společně. Asi se mu nechtělo obětovat jeden den dovolené.
Dále děkuji slovenské i polské horské službě.

Lezli: Lukáš Kobierský, Tomáš Kutmon

Seznam firem, které mě podporovaly nejvíc:
Alcatel, O2, Poštovní spořitelna
& Directalpine

Dík…

A jeden citát od jedné kámošky:
I don´t want to die   
I want to live.
I ´ pretty good at running away
and ------(i can ´t reed;-)---
is my escape.
Karina Hollekim
         


V Mekkce indoorového lezení v Havířově 30.6.2016



L.K.