hopsnul z okraje na věžičku. Samozřejmě jen tak sóliko. Přeskok 2. Díra kolem 20 m hluboká. "Si to radši oblezu tou dvojkou či co to je" Mám takovou zásadu. Neskáču. Říkám, že se radši někde vyklepu ve stěně, pěkně si zalezu a jsem naprosto spokojený. Jen při pomyšlení na to, že bych měl někam skočit nebo udělat větší překrok, se mi obrací žaludek. A dělá se mi špatně, jenom to vidím. Jednou jsem při přeskoku jistil kámoše, který doskočil do dřepu (špičky i paty na skále) a zadek mu chvilku trčel přes hranu. V tu chvíli sem viděl, jak hází záda do komína. Až se mi z toho zatmělo. Samozřejmě žádná záda nikam neházel, ale mě to stačilo. "Příště si najdi někoho jinačího, já už žádný přeskoky jistit nebudu!" Tohle mi vydrželo zhruba dva a půl roku. Až jednou...
Skok Dolomity, Střihoun
foto by© Jan Bobr Mlázovský
... jsem se vydrápal na jednu věžičku na Prachově. Bylo krásně, cesta kterou jsem lezl byla pěkně hnusná IV (ukloněna skála porostlá vřesem nebo nějakým podobným svinstvem).
Jak si tak smažím šunky na vršku, tak se dívám vedle - další skála. A hele ho, přeskok. A nevypadá to tak špatně. Do 2 metru dálka, ale skáče se malinko do kopce. Super doskok. Ne, ne, to je blbost, já přece neskáču.
Ale ono to vypadá fakt dobře. Tak se tam jenom postavím, abych viděl, jak to vypadá. Skákat nebudu. Stoupám si na okraj. To vypadá skočitelně. Huhlám si, ze všechno je jednou poprvé a tak nakonec jsem přesvědčil sám sebe. Stoupám si na okraj a odhaduji vzdálenost. Svírání
v okolí žaludku. Trochu se přikrčit, jako šelma před útokem, ještě jednou nohou očistit odraz a ...
Prd. Sem se ani nehnul. Fuj. Uklidňuji se přecházením po vrcholku. Tak znova. Adrenalin (já mu říkám strach) zasvinil všechno v okruhu 5 metru - stříká mi z uší, jak gejzíry na Islandu. Znovu zaujímám šelmo postoj.
Prachov skok na Trautenberka, Střihoun
foto by© Jan Bobr Mlázovský
Přikrčit se, něco málo buvolích odfrknutí a - SKOK!. Najednou z ničeho nic dřepím na
druhé straně. Krev ve mě bublala tak, že jsem v tu chvíli měl asi prokrvené i karabiny na sedáku. Ty vole, já fakt skočil. Hlavou mi probleskává, že ještě budu muset skočit zpátky, protože tam mám lano, ale to zatím neřeším. Mažu ke knížce, abych se tam hrdě zapsal. Mám však smůlu, protože tam není tužka, ale nevadí. Mám radost jako malý harant o Vánocích. Přeskok zpátky už je v o moc lepší. Skáču ho bez obtíží.
Takhle nějak to u mě propuklo. Zatím nejtěžší přeskok, ke kterému jsem se odhodlal je 3. Na Prachově ze severní Bertovky na východní. Čirou náhodou je to ten přeskok, který jsem před rokem jistil a svíraly se mi půlky jenom jsem to viděl. Taky jsem tak trochu skočit musel, protože jsem si hodil na druhou stranu lano. A slézání není moje hobby. :-]
Jump, skáče Střihoun na Slunovrat
foto by© P. Dlabola
Na některé přeskoky se mi ale stačí jen podívat (to jako stoupnout si na místo odrazu a v dáli v mlze vidět místo dopadu – doletu) a je mi jasné, že bych to zkusil jednou a naposled - víc pokusu by mi život nedopřál. Ale člověk nikdy neví ...
P.S. Fotky jsou z internetového fotoalba LKP. Je to napsané bez háčků a čárek, protože jsem momentálně v Anglii. Dodělány háčky a čárky redakcí, protože