Tenhle článek není o super bouldrech na Petráči ani o grandiozních přelezech Rosťi Štefánka v Juře. Pokud patříš k alibistům, kteří jsou přesvědčeni, že se jim nic nemůže stát a že jim nikdo nezkazí ani chvilku života, pak ,prosím, nečti dál. Zbytečně ztrácíš 10 minut čtením , které asi stejně nepochopíš. Mladý muži,haló, vnímáte mě? Cože? Zpitomělý jsem se probudil na bílé posteli v nemocnici. Co jste to dělal? To se přece nedělá upadnout si pro nic za nic na den do komatu. Bolí Vás hlava? Ano. Víte jaký je dnes den? Asi prosinec. No tak dnes by to stačilo, odpověděl doktor, popovídáme si až se vyspíte. Za několik hodin jsem nabyl takřka úplného vědomí. Co? Kde to jsem a jak jsem se sem dostal? A proč mám ksicht, jakoby se mi po něm někdo prošel. Věděl jsem absolutní „prd“, dokud nepřišel brácha, máma a táta. „Včera jsi vypadal fakt zajímavě, když jsi přišel domu.“ Říkal mi brácha. Já jsem byl včera doma ? Z rodiny pak vypadlo,že jsem pravděpodobně šel na školení a někdo mě přepadl a napumpoval mi nějaký svinstvo ze stříkačky do krkavice(karotida) a já ještě po tom všem došel domu. Takže celkově zhodnoceno-amnesie jako prase. Ale na druhou stranu, všechny orgány funkční, kosti celé a hlavně zdravé ruce!!! Už se těším jak zase budu boudrovat a jezdit na závody. “Tak na to zapomeňte.“ Uzemnila mne paní doktorka na neurologii po té, co viděla moje předpažení obouruč (levá ruka byla asi o 20 cm pod pravou). “Tak pane Křížek nebudete 14 dní cvičit a když říkám 14 tak myslím 14 a ani o den méně.“ To je v pohodě!!! Pořád lepší 14 dní necvičit než prdět do hlíny. Stejně jsem byl vůbec rád, že můžu komunikovat s lidmi a na nějaký trénink jsem neměl chuť. Další den jsem mohl být převezen domů a to ze dvou důvodů. Ten méně podstatný byl, že se mi čirou náhodou nic víc nestalo a ten druhý „důležitější“ - na moje lůžko čekalo jistě několik natěšených horlivců, kteří se určitě nemohli dočkat sestřiček a „příjemného ranního probuzení“ ve 4:30. Proč Vám to píšu? Aby si každý, třeba začínající lezec, ale i „normální“ člověk uvědomil, že život mu bude pořád házet klacky pod nohy. Záleží pouze na nás, jestli se necháme těmi klacky umlátit nebo je jednoduše rozkopeme do všech stran. Ono je vždy jednoduší říct:“mě pálej prsty, mě to nebaví“. Tak si dávejte pozor, aby vás nepřestal bavit taky život.Jeden zapomenutý anglický spisovatel kdysi napsal: Ever tried ? Ever failed? No matter Try again Fail better Kdo nepochopil nevadí vždycky je dost času anebo ne?! Jak víte, že zrovna vy nebudete ležet příští den v nemocnici a nebo v márnici(ještě jsem nezkoušel)? Když se někdo zraní vlastní blbostí, může bejt naštvanej tak leda na sebe. Pokud se ale někdo snaží celý svůj život přizpůsobit tomu, co ho baví a duševně živí a najednou ho zraní individuum, které zřejmě nemá dodělanou ani základku, je to při nejmenším k nasrání!!! Jestli vás, můj text zklamal, nevěšte hlavu, existuje plno bulvárů, kdesi můžete přečíst, jak se komu co povedlo a co kdo vylezl. Já jenom vím, že až se budu moci normálně učit a trénovat, tak rozbourám samou radostí tělocvičnu na kusy. Co na tom, že budu lézt bouldry pro malý děcka. Hlavní je radost ze zdraví, z pohybu a ze života. Vždyť co mě nezabije to mě posílí. Tak čau, třeba si někdy společně zabouldrujemeJ Martin Křížek Toho času 4. oddělení traumatologie FN Motol
|