Že někdo z nás nevidí, jiný neslyší, tomu chybí ruka, tamtomu neslouží nohy.., na to jsme si tak nějak povětšinou zvykli, tomu nahoře, pokud tam je, jsme tuhle zkoušku i odpustili.

Všechno má ale svoji hranici, pohár jednou přeteče, v tomto případě téměř doslova. Takže co mu neodpustíme je, že už potřetí za sebou nám na HandiCampu příliš nepřálo počasí. Tím už nás fakt naštval. Copak je tohle normální?! To nám dělá určitě naschvál. A teď tomu dal korunu. Na předminulém HandiCampu na Drátníku se lezlo aspoň jeden den, byť bylo pod mrakem, druhý den šlus, spustil déšť. Na tom minulém HandiCampu na Rabštejně jsem se zase lehce klepali zimou, i když mělo být krásné a teplé září. Ale budiž, lézt se jakž takž dalo i s těmi prokřehlými prsty, které namrzaly při kontaktu s vodou ve žlábcích na skále... Zjevně to nestačilo, takže nejvyšší tentokrát nasadil těžší kalibr a to rovnou povodeň... Na nás, horolezce. No to je teda hezký! Chápete to?! Ale od začátku...



V pořadí již sedmý HandiCamp jsme si naplánovali na první červnový víkend na skalkách u Tábora. Místo jsme zvolili záměrně - pro většinu z nás nová lokalita, krásné prostředí na břehu Lužnice, skalky pohodlně přístupné i pro vozíčkáře, blízkost příjemného přírodního tábořiště Harrachovka, možnost  zajímavého traverzu přes celou řeku, i podpora místních horských vůdců Tondy Volka a Víti Nováka ze Singing Rocku. Právě dva jmenovaní měli na starost hlavní program lezeckého víkendu, na který se předběžně přihlásilo téměř 50 lidí, ne-li víc. Jak se však termín akce blížil a počasí se ne a ne umoudřit, začaly řady zájemců řídnout, aby se konečný počet dorazivších účastníků ustálil na čísle 25 a to ze všech koutů republiky. Nu což, to také není k zahození, aspoň se ukáže, kdo to myslí vážně a kdo není žádný béčko. No, přiznávám, také jsem byl ten, kdo navrhoval zrušení, nebo přesun, ovšem o tom podle kluků ze Singing Rocku a hlavně Zámka (Honzy Zámečníka) žádná. Takže ne, akce se koná za každého počasí, program bude pestrý, flexibilní, nějak to uděláme. A taky že ano.








Sotva jsem vylezli 2-3 cesty, začalo pršet.
 


Páteční večer prozářený sluncem, bez deště, a noční jasná obloha s hvězdičkami dávaly jakousi naději, ač meteoservery v mobilech  ukazovaly něco o dost méně příznivého. Raději jsem o tom však nemluvili. Naopak přítomní se už ušklebovali těm, kdo nedojeli a kdo budou litovat. Nechval dne před večerem. Takže kdo koho... Ráno to už tak nadějné nebylo, ale hlavně že nepršelo a na skále v Modrém lomu byly i suché linie. Navíc jsme si náladu zlepšovali vtipkováním, že Tonda s Víťou dovezou pytle s mágem a budou je shora házet lopatou. Řešilo se i to, zda nové lezky, které dodal Triop, drží na mokré skále lépe než lezky už olezené (nakonec k regulérnímu porovnání ale nedošlo). Takže nálada dobrá, honem vytáhnout či natáhnout lana a jdeme na to. Jenže ouha, sotva jsem vylezli 2-3 cesty, začalo pršet. Nejprve opatrně, jen tu a tam kapka, pak se rozpršelo víc, a nakonec z toho byl vytrvalý déšť. A odpoledne pak ještě regulérní liják. Takže balit a vymýšlet alternativu. Ta se našla rychle. Písek to přece jistí! Někdo se divil. Písek?!? V Jižních Čechách?!? To si děláte prdel, ne?!! A navíc to bude mokrý a na mokrým písku se nesmí! Ale ne písek, ale Písek. Je to z Tábora 50 kilometrů,mají tam prima lezecké centrum.... Áha. Tak to jo a fofrem, do aut a jedem. V lezeckém centru v Písku bylo to hlavní. Možnost lezení. A taky sucho.


 
Dokonce i jedna cesta s názvem “Zle je, leje”, tuším za osm minus (nelezl jsem ji, měla na můj vkus moc provokativní název a stejně bych to nedal). Takže jsme lezli ostošet (toho nahoře jsem asi tímto taktickým manévrem nazlobili, protože to ostošest spustil venku). Co se ukázalo v lezeckém centru jako skvělé pro naše lezce s těžším pohybovým postižením, byla možnost lezení po ukloněné stěně, po hranách a komínem. Lézt komín bez rukou si zkusili i ti “zdraví” a zpotili se (ke svému údivu) víc, než při klasickém lezení. No a protože jsme v lezeckém centru byli několik hodin, bylo dost času i na metodickou výuku v podání Víti, pokec a i usušení věcí. Při zpáteční cestě už někteří usínali, takže si dali do těla. Zajištěná večeře v restauraci na Harrachovce byla skvělá, hlavně já jsem ocenil možnost mít místo tradičního singáčského guláše jahodové knedlíky. Co bylo pak? Jak to chodí. Sedělo se kolem stolu a kdo co vylezl, kdo kde hodil jakou tlamu, co nového v hardwaru, kam příště, kam nikdy, jak vyřešit Ivetinu chromou ruku se slaboučkým úchopem (návrhy od řešení typu fitnesových háků na suchý zip potažených gumou až po “instalaci” protézy v podobě zkráceného cepínu á-la drytooling), jaké úvazky pro vozíčkáře, a kdo ví co ještě. Došlo i na vyhodnocení den předtím vyhlášené soutěže (vítěz si odnesl via-ferratový set, jasně že od Singing Rock a jasně že ne ten stažený z prodeje) a bezpečnostního dovybavení přítomných lezců a lezkyň (člověk by neřekl, kolik taková lezkyně potřebuje kondomů...inu bezpečnost na prvním místě, jak sami říkají singáči). Jistě se řešilo i co a jak zítra. Na programu byla cvičná ferrata, přelanění.... Ale to bylo rozhodnuto za nás, jelikož venku zatím lilo a lilo a lilo. A proto už to dál o lezení není.













Nedělní ráno a zklamání. Prší, Lužnice pomalu natahuje svá kalná hladová ústa blíže a blíže ke stanům na loučce, takže raději balit... Na lezecký program už není ani moc pomyšlení, i když chuť by byla. Jenže voda stoupá, jediná příjezdová cesta od Tábora je nízko u vody a představa, že tady máme i děti na vozíčku.... Suché (no, hm) oznámení kohosi z místních: "Pánové, na cestu popadaly stromy a také skála, odjet se nedá..." Ten...! Takže mu to nestačilo. Pár chlapů sedá do auta  jede vyhodnotit situaci. Nevypadá to dobře. S obrovskými balvany na cestě u Benešova mlýna (jehož prostorami se už plazila voda) jsme si ještě tak tak poradili. Stejně si myslím, že to byla zase cílená provokace toho nahoře, nějak ve smyslu “Chtěli jste skálu holenkové? Tady máte!...”. Ale o kus dál s popadanými stromy jsme už hnout nemohli. Záchranou byla lesní cesta vedoucí od Benešova mlýna nahoru, kterou už někteří sjeli, když hledali v pátek večer Harrachovku (navigace, no jo navigace....). I když byla dost rozbitá a valila se po ní voda, majitelé vozů 4x4 víceméně v pohodě vyjeli nahoru, ostatní s rozjezdem a s omlácením spodků aut pak taky. Ti, co trochu zaváhali mohli ještě mluvit o štěstí, že také odjeli. Spadly totiž další stromy, před touto jedinou únikovou cestou... Naštěstí se včas prořezaly a dalo se jet. A voda stoupala a stoupala... A jak to bylo dál, to všichni víte. Jak to bude, to asi ne. Ale bude a věříme, že jednou to vyjít musí. S krásným (tzn.suchým) počasím, s vyhřátou skálou, …

Díky všem, kdo dorazili. Nebylo to zase až tak špatné, i když skála je skála a hezké počasí hezké počasí. Dobrodružství jsme si trochu užili a hlavně zjistili, že je nám spolu i jen tak fajn. Díky klukům ze Singing Rocku. Podpora je skvělá. Ještě musíme dořešit sponzoring tam nahoře, jestli v tomhle není zakopaný pes.
 
 
Text: Alexandr Zvonek, Teiresiás
Fotky: Borek Nechanický, Singing Rock




Nakonec i ta poslední cesta HandiCampu zmizela pod vodou.