Vybaveni vším co lze vycucnout z netu
se odkládáme ve čtvrtek ráno do spacáků
pod borovicové klády na parkovišti u lanovky
v Suldenu (Solda) a snažíme se v komatickém
spánku zapomenout na 850 kilometrovou nonstop štreku,
kterou jsme si s Vikym rozkrájeli jako štriclu
chleba.
pohled na severní stěnu Grand Zebru
Jsme tu a u mne nervozita stoupá a zřejmě se vyloučila na mých
patách – otřu je, dohltím housku se sekanou pan
Globus a vysosnu zbylé řidičské kafe z termosky a
obracím ji dnem vzhůru. Koukám na Vikyho a ten též
hltí spíš s povinnosti v rámci
energetického režimu před plánovaným nástupem.
Přebalíme a vykulíme půlku naší posádky
na parkovišťátku směr Vertainspitze (Cima Vert).
Popojíždíme na náš startovací plac
– směr Hintergrathutte, nabalíme vše do našich
hyder, pak je chvilku ticho a nezbývá nic než vyrazit.
Plánujeme u nástupové rampy zbudovat basecamp se
stanem a tak se i později stane. Přístup si zpestřujeme zhruba
trojkovým lezením s traverzem po kamenné
hrudce na přístupové cestě - Viky je ve svém
živlu a plácne, že na zádech můžem cítit tak 23
kg. Vystoupáme na morénový hřebínek a
kopec je fakt tady - párkrát na něj „hodím
oko“, ale bágly nám zas zatlačí hlavu
k zemi. Chajda je trochu z ruky, ale z povinnosti
dojdem, kocháme se na lavičkách a obejdem ji jako mlsní
psi s už před tím marnou vidinou winterraumu a vody.Vodu
vyhrál Vikošek cepínem, kterým rozmlátil
ledový krunýř jakéhosi plesa před chatou, já
se vracím ze svahu u plesa jenom z doznívajícím
bubláním vody v uších. Za chvilku už
nám stojí stan zhruba 15 minut od nástupové
rampy na ledovém platíčku s odkládacím
a kakacím suťovišťátkem. Koukám na velký
Zebru a jeho hrozivý ledovec a je to zas tu….
na nástupu k Hintergrathutte
náš basecamp pod Zebru
Najednou mám tři ráno o pět minut dřív než
Viky, takže se ještě převalím a po chvilce už jsme
v goráčích s nabalenýma lezeckýma
báglama a koukáme se na sebe s čelovkama jako dva
čerstvě vyoraní krtci. Na jídlo není pomyšlení,
každý zhltíme jedno rajče a go k rampě na jejímž
konci má být první klíčové místo
– 30 metrový komín za 4. Dolézají
nás nějací řízci nastupující
z údolí a jdou dál - komín je
jinde. Za chvilku už drtím první délku se
zmrzlýma rukama cvaknu skobku a svážu 2 smyce do hodin
a délka je hotová. Další délka nás
dotáhne k nástupovému ledovci, který
nás dovede po 2 hodinách k okrajové trhlině před
štandem první délky v hlavní stěně
velkého Zebru.
Bobula v komíněklíčové místo v komíně
Viky k překonání dostane lano od první
dvojky a překonává trhlinu skoro kolmým
mixstylem, já to zkouším zleva a po pádu
sněhového mostu musím jeho styl zopakovat. Navazujem
hovor a zjišťujem, že jeden z dvojky před náma se
podíval trhlině na dno. Vrtáme šrouby do
hnusného ledu pod ještě hnusnější první
délkou, kterou leze řízek před náma skoro hodinu
snažíc se zabořovat skoby do zmrzlých kostiček vápence.
Viky dolézá komínek (1. délka)
přechod ledovce Zebru k nástupu do hlavní stěny
zhruba osmidélková skalní hradba vyúsťující do horních sněhových polí
ledovec pod stěnou
Viky na to kašle, dá 2 morálové frendy a
strach mu nedovolí se ani podívat dolů. Jistím
jak o život, ale stejně vím, že by ho chytly jen ty vývrtky,
ve kterých tu sedím. Dostanu pár šutrů
z galerie nade mnou, pak kolem mne letí Vikyho skoba a za
ní nějaká slečna na prodej. Koukám na první
délku, která se mění v potůček s hliněnýma
pramínkama. Je skoro deset a po dolezu a zhodnocení
Vikyho štandu to chci zabalit. Viky má hnědý
kolena, batoh, rukavice a v gatích mu chrastí
šutry. Do štandu se nedá ani pořádně
sednout, tak to raději neděláme. Lezu druhou délku,
která později rozhodne – jedna svačinová skoba,
jeden šroub a štand v zamrzlým šutru.
Dolezl jsem druhého jihotyroláka, se kterým
chrochtáme v jeho řeči něco o totálním hnus
lezení, které už probral anglicky s Vikym. Nechává
mi na štandu skobu se smycí, kterou po odlezu vytahuju
jednou rukou a následně vracím. Další
délky bezmála 60 metrů se proměňují v podstatě
v sololezení a hledání puklinek ve vmrzlých
šutrech. Několikrát jistím jen v ruce
s cepínama zakutanýma ve sněhu. Viky potkal na
10-15 metrech trochu firnu a zvolil i lepší linii než
druhá dvojka.
Vikoš překonává trhlinu před 1. délkou v hlavní stěně
délka M4, total humus
dolez první délky
Postupujem už polospolečně, občas si půjčujem a vracíme se
jištění. Lezecky máme navrch – bohužel i
s báglem. Viky dosahuje po hnusným traverzu (M 3-4
chrasták) na konec skalní hradby, která vyúsťuje
ke konci stěny na vrcholovou převěj. Je půl druhé a
připomínáme si péřovky a žďáráky
v báglech. Jeden s dvojky (Peter) mluví cosi
o odlesku ledu v horních pasážích stěny (55
st.). Ledová horní partie je bohužel prašanová.
Druhá dvojka balí lano, my v rámci
odpočinku natahujem naše šedesátky střídavě
ať restnem. Místo štandů stojíme zakutaní
v prašanu a klepajíc se strachy se dobíráme
přes ruku. Viky našel jeden zmrzej šutr a chrochtá
si sedíce ve smyci na něm, jak báječnej štand.
Prašanu je tak přes 30 čísel a Viky nahazuje, že by to
mohlo ujet. Zbývá 200 metrů, štandy už
nepočítám, na bůček s chlebem v báglu
ani nemyslíme. Potkáme oba trochu ledu a Viky v něm
raděj zaštanduje, ať nemusíme vytahovat šrouby
z báglu – dává na délku 2, já
pak taky a Viky hlásí tak 60 m k vrcholové
převěji v oblíbeném prašanu, že kdyžtak
popolezu, popolízám až tak, že přelézám
lehce firnový hřebínek (15 metrů), pak 20 – štand
nebude. Viky šroubuje, šedesátka napnutá
až k mému ůvazku, slyším teď dávej
bacha, rychle montuju šroubovku s půlloďákem
strašně se o nás bojím – jeden odlezovej
šroub v ledové převěji. Cítím někde
uvnitř, že si kámoš sahá až na samé dno
morálu, odmetá nafoukanej prašanovej hřebínek,
volá, že hřeben je něco strašnýho – stejně
ostrej z obou stran a prašan, že kdyžtak přepadne na
druhou stranu a chytíme se na protiváhu. Lehce omrzám
- jak ruce, tak nohy, měním v agonii rukavice a dávám
goráčovku. Tyroláci to uznale komentují. Nalézám
do převěje a Peter mne prosí o zanechání Vikyho
šroubu, což rád splním.
horní partie stěny – prašanová ťapačka
jeden z mnoha takových štandů
k vrcholu asi 200 výškových m.
Sedím rozkročeně na hřebeni, jedna noha v severní
stěně, druhá v jižní, vidím tu hrůzu
s Vikyho stopama, lano mne táhne z hřebenu a zažívám
stejnej morálovej nátěr jak prvolezec v domnění,
že mě jistí. Po chvilce do pr … vidím, že jde
směrem ke kříži, štand nikde, ale už to neřešíme.
Peter s Romanem (zjistili jsme po 15 hodinách ve stěně
jejich jména) budují podle nás ještě 3
pochybné štandy a po chvilce se potkáváme
v průsvitech slunce v kombinaci s mlhou na vrcholu,
podáváme si ruce a při pohledu na ně Viky naznává,
že potřebují teď bůček víc než my. Ptají se
uznale co to za maso - říkám prase .
vrcholová převěj na dohled
Víme, že vrchol ještě není konec výstupu,
sestupujeme společně nekonečným východním
hřebenem kolem 55 st. směrem do sedla Konigsjoch, ztrácíme
skialpové stopy a pohled, že by některý žlab vedl dolů
na ledovec Sulden Ferner. Vím už, že sestupujeme jinak než
průvodcovsky. Kamarádi studují mapu, pořád si
něco chrochtají a zastavují se. Oba tupě sestupujem za
nima, říkám jim, že kdyžtak slaníme, kličkujeme
už uzavřeným žlabem a situace je vyřešena na laviništi
pod žlabem kolem půl desáté večer. Ještě se
všichni navazujeme a občas propadáme mezi sněhové
hrudky v laviništi na ledovci. Cestou ještě řešíme
další výstupy v oblasti a necháváme
si doporučit co a jak, vyměňujeme mail, který se následně
ve Vikyho mobilu ztrácí. Kluky nalehko čeká
sestup až do Suldenu, nás pak podle uvážlivého
rozhodnutí travers ledovce až k našemu stanu,
který zmateně hledáme po mých občasných
záchvatech kašle. O půl dvanácté v noci
po koštu slivovice umíráme v péřovkách
ve spacácích. Vikoš si ji ve spacím
komatu nechává do rána.
Pocity v nohách při sestupu nám signalizují
nutný odpočinek a tak se občas kocháme na vyhnojených
tyrolských loukách jarní květenou a okolními
panoramaty. Po přejezdu autem k lanovce Viky obdivuje jak si obrovský
lesní stroj lehce pohrává s borovicovými
kmeny, které před tím navrhoval využít jako
drytoolové cvičiště. Loví opět nějaké
šutry v gatích … Po vypotřebování
obsahu všech pivních plechovek se mu stroj podaří
i na chvilku zastavit a obdivovat jeho sílu v klidu – je
furt stejnej.
Po naší procházce pod severní stěnu
Ortleru přichází i naši freerideři, kteří
po pár plecháčích též omládnou ,
později ještě podpořeni kouřem omamné traviny,
nasedáme kolem osmé večer do přibližovadla na štreku
směr Olomouc.
vrcholový hřebínek
pohled z vrcholu Grand Zebru
vrcholový kříž
Resumé:
Lezeno 15 hodin ve stěně, podmínky mizerné, dole lámavá
špatně jistitelná skála,nástupový
komín IV UIAA , 8 délek mixovaný terén
(M4, místy lamávé), 8 délek prašan
s občasnými kousky ledu, psychicky náročné,
některé štandy jen ve zbraních , některé
špatně držící skoby, 80 m travers ve vrcholové
převěji ke kříži.
Bobula (Roman Babička)
Viky (Viktor Vik) KHO Olomouc, červen 2006