Tak uběhlo několik let, kdy mým největším zimním úspěchem byl týdenní výjezd do Chamomix a pověšení pytle na Jorrassech.
Až konečně letošní zima byla jiná. A hlavně byla dlouhá. Zima pro mne začala už v srpnu, příjezdem Banána. Konečně byl v Londýně další horolezec postrádající zimu. A tak jsme jeden víkend nabalili do auta zimní harampádí a vyrazili směrem na jih k moři. Naším cílem bylo jižní pobřeží Anglie, jediné místo na ostrově, kde se dají zaseknou cepíny, a to po celý rok.
Do doby než byl otevřen tunel pod kanálem, každý návštěvník Anglie jako první spatřil bílé útesy Doverské. Tyto křídové útesy se táhnou podél pobřeží v délce několika desítek mil. Jednoho krásného dne je objevil ledu chtivý anglický lezec, mokra křída se v ledasčem podobá ledu. Od těch dob se nedaleko Brightonu pravidelně trénuje. My jsme si zalezli výborně a více než slova snad řeknou fotky…
Chalk
foto by © archive
Chalk
foto by © archive
Chalk
foto by © archive
Chalk
foto by © archive
Utekl podzim. Našim dalším cílem se stal Maltatal, letenku si kupuji na druhý víkend v lednu do Prahy. Ale jak už dneska každý ví, v lednu bylo víc ledu v ledničce, než v Maltatalu. Když už jsem byl v Čechách s celou výbavou, byl čas na plán B. Však stromy jsou také pěkné…
Stromy
foto by © archive
Stromy
foto by © archive
Stromy
foto by © archive
Stromy
foto by © archive
Co vám budu říkat, zalezli jsme si parádně, ale led to opět nebyl.
Vypadalo, že zimní sezonu bude zachraňovat „rodinná dovolená“ v Norsku. Uprostřed února o jarních prázdninách (Natálka je učitelka) přistáváme v Oslu. Podaří se nám uspět při vypůjčení auta, sice za něj chtěli nekřesťanské peníze, ale je vlastně zázrak ze při takovém náporu Angličanů vůbec nějaké auto mají. Z letiště to není do Rjukanu daleko, ale rychlostní limity nám cestu protahují na čtyři hodiny, nevadí, hlavně že jsme tu.
Rjukan nás překvapil, čekali jsme vesnici, a ono je to slušné město.
Nad Rjukanem
foto by © archive
Ovšem hlavně, všude je sníh, je jasné, že o led tu rozhodně nouze nebude.
Ubytováváme se v hostelu, kde za dvoulůžkový pokoj chtějí sumu, za kterou by se u nás nemuseli stydět ani v Grand hotelu. Ale pomalu se začínáme smiřovat se skutečností, že Norsko patři mezi hodně drahé země.
Ráno nám mráz vyrazí dech, asi jsme se v Londýně zhýčkali. Však je tu o pětatřicet stupňů chladněji než jsme zvyklí.
Našim prvním cílem je Krokan.
Myšák v Krokanu
foto by © archive
Oblast převážně pro začátečníky a Angličany. I když o těžké mixy tu také není nouze. Prostě je to takový Oldřichovský lom, jen dvakrát tak vysoký a několik set metru dlouhý. Mít to tak doma. Během dne potkáváme další Čechy, Radka s Bárou. Jsou tu jen na víkend, a protože jsou drsní, spí v kempu. Někdo na to hold má. Během rozhovoru se dovídáme, že Radek je v Norsku na rok, což Natálku přivádí na myšlenku, že bych si s ním mohl někdy v budoucnu zalézt, až ona nebude mít čas sem znovu jet. Vyměňujeme si čísla na ICQ a prozatím to pouštíme z hlavy, vždyť teď se leze.
Bored to the extréme M7
foto by © archive
Natalka v Krokanu
foto by © archive
Not only a (N)ice guy
foto by © archive
Nebudu vám tu vypisovat cestu za cestou, jak dny plynou, lezeme na střídačku v Krokanu a v sektoru Rjukan-centre. A aby to byla ta správná zimní dovolena, prokládáme to dnem lyžování a večery si zpříjemňujeme návštěvou kina a bazénu.
Bohužel týden uběhl hrozně brzy a už musíme domů. Odlétáme a vypadá to, že zima končí.
Jsem doma jeden den a už mi zima začíná chybět. Jen tak na zkoušku testuji spojeni s Radkem, hurá funguje to. Nakukuji na ceny letenek, jsou nižší než jsem čekal, a tak nemůžu odolat. Po pár minutách komunikace s Radkem, ať žije internet, je vše domluveno. Za tři týdny mě bude čekat v pátek večer na letišti a v neděli mě tam zase vysadí. Nemůžu se dočkat, v návalu nadšení se chlubím Banánovi. Závidí, a že prej by taky. Pak sice říká něco ve smyslu – moc drahý, málo času… Ale semínko je zaseto, po dvou dnech spekulování je jasno, Banán si dá na dva týdny pauzu od diplomky, pomůže mi v práci a oba víkendy strávíme na ledech v Norsku. To nám Natálka samozřejmě závidí, že prý tohle jako ne. A že poletí na první víkend taky. Radkovi to nevadí ve čtyřech se do auta v klidu vejdeme. Jenomže druhý den se o tom dozvěděla Otylka, naše kámoška z Maďarska, na ledech ještě nikdy nebyla, a jestli si to nemůže jet vyzkoušet s námi. Když se vejdeme ve čtyřech, tak se musíme vlézt i v pěti.
Tři týdny utekly jako voda a my přistáváme v Norsku, vše funguje perfektně, Radek už nás očekává. Nakládáme se a vyrážíme, veselou náladu nám kazí jen teploměr. Pořád se drží na čtyřech stupních plus, a to už je skoro půlnoc. Prý teplo už je pár dní. No však to tak rychle neroztaje, přesvědčujeme se navzájem. Ubytování Radek zamluvil nádherně, chatičku pro pět u jezera Tinn. Nádherné ráno se kazí, když míjíme ceduli Rjukan, začíná pršet. Naštěstí dřív než zaparkujeme u ledu, déšť ustává. Pohled na rampouchy nám hned zlepšuje náladu. Plán je jasný, Radek s děvčaty zůstane u Vemork bridge, Banán a já vyrazíme kaňonem vzhůru doufajíce, že nás pustí některá místní chlouba, Juvsoyla nebo ještě lépe Lipton, honosící se v průvodci magickým číslem 7.
Lipton WI7
foto by © archive
Na rozhýbání vybíháme Sabotorfossen a posouváme se kaňonem výš. Bohužel spousta ladu je nelezitelná, buď jsou odtáté nebo je na nich přelidněno. Smutně míjíme obsazenou Juvsoylu a rozhodujeme se zkusit dojít až pod Lipton. V průvodci je přistup doporučený z druhé strany a po hodině probíjení se korytem potoka chápeme proč. Za každým rohem očekáváme Lipton, ale ten se schovává do poslední chvíle. Je ukrytý až na samotném konci kaňonu, o to je pohled na něj působivější. Jedinou vadou na kráse je přes něj tekoucí potok vody.
Lipton druha délka
foto by © archive
Že jsem o tom dešti nekecal
foto by © archive
Lipton čtvrtá délka
foto by © archive
Ale ani ta nás neodradila, a tak můžeme Lipton všem směle doporučit, je to opravdová perla. A jediné čím nás zklamal, byla obtížnost, která se pohybovala na spodní hranici šestého stupně.
Slanění z Liptonu
foto by © archive
Po našem návratu k mostu zjišťujeme, že i zbytek týmu si výborně zalezl a Radek si rovněž posunul výkonnostní laťku směrem vzhůru, pětkové ledy už mu nečiní žádny problém.
V neděli ráno Natalku cestou k ledům napadá zajímavá myšlenka. Banán by si mohl Lipton klidně vytáhnout, že by to mohlo být zábavnější. A že vagónek by mu mohl dělat pro změnu Radek, ať se taky podívá zblízka na pořádný rampouch. Asi zato může láhev Tří barelů, kterou jsme večer tak důkladně zkoumali, ale oba, Banán i Radek, považují nápad za zajímavý a souhlasí. Proto je oba vysazujeme na horním konci kaňonu, aby si ušetřili nesmyslný přistup a sami sjíždíme zpět k mostu. Natálka asi klukům započaté dobrodružství závidí, protože se rozhoduje, ze dnes leze na prvním konci ona. Tak vytváří silný tým s Otylkou a během dne zdolávají několik rampouchu až pátého stupně.
Naty a Oti v první délce Vemorkbrufoss vest
foto by © archive
Druha délka Vemorkbrufoss vest
foto by © archive
Na mě tedy zbyla pouze úloha fotografa. Když už děvčatům začínají pomalu docházet sily, vrací se kluci z Liptona. Oběma září očička a tak je jasné, že uspěli. O tom jak moc si to užili si můžete přečíst zde http://www.humanita.n.cz/articles_view.php?idart=307 .
Teď už nás cekala jen cesta na letiště, domů, do postele… A čtyři dny práce než budeme moc jet znovu.
Čtvrtek právě skončil, a já si v doprovodu Banána vybaluju spacák vedle auta z půjčovny na okraji Rjukanu. Tak jsme opět zde. A opět nemrzne. Naštěstí jsme příliš unaveni dělat si s tím těžkou hlavu. Zalézáme do spacáků a usínáme, ráno se uvidí. Ráno nás budí slunce a je jasné, že nemrzne, avšak pohled na okolní kopce nás uklidňuje, pořád ještě všechno nespadlo. Na tři dny tu lezeni jistě bude dost.
Zastavujeme se na informacích zjistit předpověď a hlavně koupit nezbytný pohled pro Štěpána, ať ví kde opět nebyl. V informačním centru potkáváme kluky z Ostravy. Vypadají dost zničeně, jednak po 26 hodinové cestě autem, ale také pocitem, že tu začalo jaro, a že už si nezalezou. Hádám, že si nezalezli, protože na ledech jsme je nepotkali.
My pro změnu vyrážíme k Vemorku a do kaňonu. Ledy vedle mostu vypadají ještě lehčí než posledně a tak se rozhodujeme si lezeni nekomplikovat lanem. Po dvou cestách na rozehřátí se chystáme vyrazit nahoru do kaňonu směrem na Juvsoylu a Trappfoss.
Poté co si Banán poctivě nabalil batoh, zjistil, že je k….y těžký, konečně přistupuje na můj nápad, že za těchto podmínek se nemá cenu vláčet s lanem. Je hned mokré a těžké.. A že úplně nejlepší bude jít na lehko.
Pod Juvsoylou nervózně přešlapujeme asi dvacet minut, ale nakonec se nám zdá až příliš odtátá, a tak lezeme aspoň sousední Trappfoss.
Juvsoyla a Trappfoss
foto by © archive
Juvsoyla a Trappfoss
foto by © archive
Nahoru to bereme pěkně poctivě z leva, kde je to nejstrmější, ale hlavně tudy můžeme obejít průvody Anglánů. A jelikož se nám nechce obcházet půlku Norska, tak zlézáme dolů pěkně po svých, pro změnu po pravé straně ledu. Cestu k autu si „zkracujeme“ přes Vemorkbrufoss Vest.
Vemorkbrufos vest
foto by © archive
Následující den je ve znamení mixů. Banán si zvedá laťku nejprve na M7-, a poté na M7 cestou „Bored to the extréme“ na OS. Následně se jdu trápit do sectoru Arne. Oproti průvodci je tu řada nových cest. Mám zálusk na „Whaťs the problem“, ale není jasné, která je to linie. Jednu zkouším, a po třičtvrtě hodiny boje, je z toho slušný OS. Pro jistotu zkouším i sousední linii, která se ukáže byt těžší, a když si ve výlezu urazím celý rampouch, nezbývá než zavěsit pytel a odložit ji na další zimu.
Sector Arne
foto by © archive
Sector Arne
foto by © archive
Sector Arne
foto by © archive
Lucky Lisa
foto by © archive
Poslední den vyrážíme opět do Krokanu, asi pořád ještě spím, nedívám se kam šlapu, a tak si příchod k ledům zpestřuji koupelí, nezbývá mi než si jít pro suché spodní prádlo.
Poměrně rychle zjišťujeme, ze po včerejším mixování, už na nic těžkého nemáme. A tak opět zůstává lano v batohu, po většinu dne se bavíme lezením pouze ledů lehkých.
Banan v Krokanu
foto by © archive
Odpoledne si zpříjemňujeme rozhovorem s místním přeborníkem Andreasem, který je letošní zimu „teprve“ 103 den na ledech. A má pro ni jasné a stručné shrnuti:
„Worst winter ever!“