Poslední pomazání od rodičů, přítelkyň, dětí a naše expedice tří velkých stěn, tří prvovýstupů ve třech asijských pohoří může začít. Pákistán I když už po x-té přistávám na islamabádském letišti, pokaždé mě překvapí, jakou dostanu ránu v podobě dusivého, vlhkého a hnilobou nasládlého vedra. Prostě hnus, na který si jakožto rodilý Evropan nikdy nezvyknu. Znamená to jediné, rychle zaplatit povolení na kopec, včetně nudné zdlouhavé návštěvy ministerstva turismu a tradá do hor. Najímáme malý mikrobus a vyrážíme na nonstop 26-hodinovou jízdu mezi Islamabádem a Skardu. Je pravda, že samotná cesta podél řeky Indus, která je hluboko zařízlá v bocích stýkajících se pohoří Himálaje, Hindukúše a Karakoramu, patří mezi hardcorové zážitky. Strmé skalnaté svahy spadající přímo do řeky nedávají téměř žádnou šanci vytvořit rozumnou cestu. Takže v šedesátých letech vznikla spojnice až do Číny s názvem Karakoram Highway. Nebudu daleko od pravdy, když jí přiřadím přívlastek To Hell(cesta do pekel). Je vystřílená v úbočích hor, kde místy neprojedou dvě auta vedle sebe a hned u kol desítky metrů hluboká propast až k tmavě hnědému bublajícímu veletoku. Bohužel jiné varianty přístupové cesty krom letecké, která je ale závislá na počasí, se do Karakoramu nedostanete. Vystupuji s Honzou a Pavlem naprosto rozlámaný po šílené cestě ve městečku Skardu, kde začínají všechny expedice mířící do karakoramských velehor. Řidič, který celou cestu řídil sám, se s poklidem a lehkým úšklebkem na nás usmívá. Nevím, co by na to řekly naše evropské normy, nicméně tady platí inshalah neboli bůh s tebou, sednou za volant a prostě jedou. Tak jednu cestu máme za sebou. Nastává poslední frmol s přípravou věcí a nákupem jídla. Jakýkoliv asijský trh má své neopakovatelné kouzlo lomozících prodavačů motajících se v pro nás nepochopitelném chaosu a vše podtrženo tisíce vůněmi (nebo spíš nevůněmi). Zabaleno, nakoupeno a ráno sedáme do Jeepu, který se prorve až do Askole, poslední výspy civilizace. Zde začíná náš aklimatizační trek po ledovci Baltoro.
|