Včera 6.4.2007 asi v 5.30 jsem já a můj kamarád zestárli asi o deset let. Byl obyčejný převážně slunečný den a tak jsme jako vždy vyrazili lozit na skály na Malý Rabštejn.
Všechno bylo jako obvykle. Ráno jsme se probudili hezky líně až v 10 hodin, protože byli prázdniny a nemuseli jsme jít do školy, tak co se budeme honit že. Kolem 12 jsem ho vyzvedl u něj doma a hurá na skály. Jako obvykle jsme si museli vyslechnout onu krásnou větu jeho maminky: „Kluci a hlavně opatrně!“ Většinou na to reagujeme nějakým „No jasný!“ nebo „Však mi to ani jinak neumíme!“ a s úsměvem na tvářích se za námi zavřeli vchodové dveře. Asi 20 minutovou jízdu si zpříjemňujeme kazetou napěchovanou nejlepšími písničkami metalové skupiny Manowar. Po příjezdu si Hruša ještě jednu fukne, navlečeme se do sedáků a hurá na lezení. Hrůšovi se konečně vrátila forma, takže už se zase střídáme při stavění cest. Celý den jsme si lezli na pohodu jednu cestu za druhou. Já jsem si konečně bez odsednutí přelezl tu pekelnou puklinu ve slušném převise jménem Odštípnutý blok za 6. Na vrchu jsem ale spletl, kam se to mám dolízat a už jsem ani neměl expresky, protože jsem dal pro jistotu dvě do jednoho kruhu pod převisem, takže jsem to dolezl špatně a RPéčko si teda napíšu až příště. Každopádně radost jsem měl jako malé dítě. Hruša se pochlapil taky zajímavým OSkem Levé Rakvičky za 6 a uzavřel tím kategorii nepřelezených cest na Malém Rabštejně. Podali jsme si ruce na to, že už tu nemám nic, co by jsme nevylezli a šli si dát nějaký ten tvarohový koláček. Mezitím přijel Pavel i se svýma dvěma malýma dcerkama, protože se doma ve Šternberku nudil a neměl s kým jít na pivo. Podařilo se nám ho ukecat, aby si taky něco jednoduchého vylezl. Hruša teda postavil Kovadlinku, Pavel to lezl jako druhý a já tam nechtěl jen tak stát a tak jsem si tu 4 taky vylezl. Hruša pak odjistil Pavlův sestup pravou stranou po kluzké trávě. My si to pak vytáhli a shodili na druhou stranu Kovadlinky přes Zahrádky nebo jak se ta cesta jmenuje a slanili ve dvou dolů. Pavlova starší 12tiletá dcerka si to chtěla vyzkoušet, ale nakonec nenašla dost odvahy. Už jsem to lano chtěl stáhnout, že pojedeme domů, ale Hrůša mě zadržel, že si nahoře prý nechal cigára a že jsem si dneska stěžoval, že neumím pořádně prusíkovat. Otočil jsem oči v sloup, vytáhl dvě smyčky, navázal je na lano a začal namáhavě prusíkovat. Asi po 2 metrech mě to přestalo bavit, že si to raději vylezu freesolo, než abych se tady s tím dřel. Slezl jsem teda dolů a chtěl opět stáhnout lano. No přece bych to nelezl na udičku, odborně TOPROPE. Pche taková ostuda. Jak je Hruša obvykle radikální, tak k mému překvapení z něj vypadlo: „Hele ser na to Hiku, vylez to rovnou a nestahuj to. Neboj já to nikomu neřeknu.“ U toho se samozřejmě šibalsky usmíval. Snažil jsem se vzdorovat, ale můj odpor k lezení na udičku překonal argumentem, že mi to změří na čas. Tak jsem se teda navázal a připravil se ke startu. Pavel vytáhl hodinky se stopkama a řekl start. V rámci bezpečnosti jsem začal lézt, jak nejrychleji jsem dovedl. Dolezl jsem nahoru a zařval dolů hlasité STOP. Ten den foukal vítr a kolem je spousta stromu, které mají spousta šelestících listů, takže dorozumívání je dost obtížné. Do toho dne jsem si myslel, že naše domluva i za tak špatných podmínek je dostačující, ale mýlil jsem se. Po mém STOP se ozvalo sice křičené, ale slabé: „Minuta deset.“ Nějakou zvláštní radost to ve mně nevyvolalo, protože jsem to na čas nikdy nelezl a po shlédnutí videa Dana Osmana, jak leze 400 feetů bez jištění za 4 minuty 25 sekund, mi přišlu směšné se radovat z takové blbosti. Zkrátka jsem moc neotálel a rovnou jsem se otočil zádama do volného prostoru a chtěl sestupovat ke kraji, kde se lano lámalo dolů.
Hned jak jsem se otáčel, tak jsem cítil jak mě lano provlečené kruhem drží a tak jsem dolu zavolal: “Tak spouštěj!“ Lano povolilo a já si teda pro jistotu ty lana chytl k sobě, jedno co bylo pevně navázáno k mému sedáku a druhé, které vedlo dolů k jističovi (Hruša). Od této chvíle jsem samozřejmě necítil, jestli mě Hrůša spouští nebo ne, každopádně lano prokluzovalo v pohodě, tak jsem si říkal, že mě spouští asi dost rychle, tak jsem taky zrychlil při tom sestupu ke kraji, abych se moc nepropadl do povoleného lana, až se pustím lan. Když jsem se u kraje ještě držící lan začal naklánět zádama dolů, jak se to má správně dělat při slaňování, zaslechl jsem Hrůšu něco říct, ale vůbec jsem mu nerozuměl. Měl jsem dojem, že se mi s Pavlem posmívají za to, že se bojím, že se držím těch lan, když mě on dole v pohodě jistí a tak jsem se celkem sebejistě pustil obou dvou lan naráz. K mému velkému překvapení už dost zakloněný jsem se velmi rychle propadl asi o metr níž, kde byla ještě šikmá plocha na které jsem udělal ještě dva rychlé kroky a pak už se mi skála vzdálila z dosahu noh, protože už jsem v podstatě letěl po zádech dolů. Při dopadu na tu plochu už jsem tušil, že je něco špatně, takže jsem začal řvát a s každým dalším metrem jsem řval víc a víc. Byl to řev za ubíhající, ani ne 20tiletý život. Po pár metrech volného pádu se mi zavřeli oči a s tím všechno utichlo. Víte, co jsem v té nekonečné temnotě viděl? Nic, vůbec nic tam není. Obklopuje vás naprostá temnota, panuje úplné ticho, že by vám spadnutí špendlíku roztrhalo uši (ve skutečnosti jsem řval doslova jako o život, ale neslyšel jsem vůbec nic), nemáte nejmenší ponětí v jaké poloze je vaše tělo, ale nad tím ani nepřemýšlíte, nepřemýšlíte vůbec nad ničím, všechny smysly odpojeny, nikde nic není, všechny pocity zmizely… nic.
Ty poslední dva rychlé kroky po skále způsobili to, že jsem se při tom pádu postupně otáčel víc a víc do zadu až jsem letěl zádama ke skále hlavou dolů. U toho jsem se zároveň začal trošku otáček pravým ramenem blíže ke skále. Když jsem letěl kolem známých schodků už ve spodní části skály asi 5-6 metrů od země, o jeden z nich jsem zavadil nohou, a to mi otevřelo oči. Byl jsem opravdu vzhůru nohama, zádama ke asi půl metru vzdálené skále, vytočenej trochu za pravý rameno, hlavu natočenou dolů. To co jsem viděl, na to nikdy nezapomenu. Hrůša byl snížený v kolenech jako panter a zuřivě se natahoval po něčem blízko skály. Pavel, statnej chlap, se hnal hned vedle něho směrem pode mě, že mě chytí holýma rukama. Od té chvíle co jsem otevřel oči, jsem je nezavřel, nevím proč, moje duše asi chtěla vidět, jak bídně zahynu. A v tom mě prudce zatáhl za pás můj sedák a tělo se mi přirazilo zádama na skálu. Visel jsem hlavou dolů s vyvalenýma očima asi 3 metry nad zemí a nic jsem nechápal. Až teď jsem si všiml, že Hrůša nemá na pasu uvázanou osmu s lanem, ale že ho drží v natažených holých rukách!!
Nemohl jsem uvěřit tomu co vidím. Ještě před milisekundou jsem byl smíření s tím, že to co vidím, že je to poslední, co jsem kdy viděl a ono hovno, žiju a dokonce mě vůbec nic nebolí. Naražená noha mě začala pekelně bolet až po 10 minutách, když všechen adrenalin v krvi zmizel. Hrůša ze sebe zoufalým hlasem vykoktal: „Neříkal jsi ZRUŠ??“ (pro nelezce – zruš znamená, aby jistič přestal jistit a zrušil jištění). Následující minuty si nechám pro sebe, neboť je asi každému jasné, co se odehrávalo. Když jsme utřeli slzy a dali se trochu dohromady, ujasnili jsem si, jak se to vlastně všechno mohlo stát. Jak jsem vlastně dokázal překonat 15 metrů skály za 2 vteřiny a nic se mi nestalo. Jak jsem slyšel já je a co jsem volal dolů to už znáte, ale jak mě slyšeli oni dole, to ještě nevíte.
Když jsem dolů zařval: „stop“, podívali se na hodinky a zařvali zpátky čas. To sedí, avšak když jsem volal dolů ne dost nahlas: „Tak spouštěj!“, Hrůša mi přesně nerozuměl, ale myslel si, že jsem volal: „Zruš!“ a že si to lano vytáhnou a slaním si v klidu sám, zatímco já se domníval, že vylezu a on mě spustí, tak jak se to dělává na umělých horolezeckých stěnách, ale tam jsme byli na přírodě. Když jsem teda zařval to imaginární: „Zruš!“, ve skutečnosti to bylo: „Tak spouštěj!“, Hrůša vycvakl osmu z karabiny na sedáku a v tom jsem už začal tahat za lano, když jsem šel k tomu kraji domnívající se, že už mi povolil, tak jak jsem na něj volal. Když jsem za to začal tahat, Hrůša v té chvíli měl ještě osmu namotanou v laně, takže ji chytil a trochu lano přidržel, aby tu osmu mohl vymotat. U toho si myslel, že už nedočkavě vytahuji lano, abych pak mohl slanit po obou koncích. Ale tím, že za něj vlastně potáhl, tak ve mně nešťastné vyvolal pocit, že mě jistí, takže já klidně dál pokračoval ke kraji. Každopádně, když pustil lano ke skále, díval se nahoru a vyděl mě, že tam něco šaškuju podezřele blízko kraje. V té chvíli řekl: „Co tam kurva dělá?“ Já byl k nim dolů zády a slyšel jsem asi jen to: „dělá“ a myslel jsem si, že se mi posmívají, jak jsem popsal výše. Když mě viděl, že se tam nakláním a po sléze s křikem padám dolů, neuvažoval ani půl vteřiny. Veškerým jeho zájmem se stalo vzhůru neúprosně mizející lano. Stál od něj asi 2 metry. V podstatě po něm skočil, ale nedopadl, protože když jej ocelovým sevřením pevně uchopil, cuklo to s ním nahoru a zůstal stát na nohách. Do teď nechápu, jak dokázal to lano chytit. Leželo na zemi v kruzích, takže když velkou rychlostí utíkalo nahoru, kmitalo prudce ze strany na stranu v rozmezí půl metru. Nevím jak to dokázal, ale každopádně jsem jeho dlužníkem do konce života nebo do té doby, doku mu to stejnou mincí neoplatím, což doufám nikdy nebudu muset.
K této sérii nešťastných nedorozumění došlo, protože my jsme se takhle nikdy nespouštěli, protože prostě na udičku nelezeme.
S Hrůšou se dobře známe, on mě přivedl k lezení a všechno mě naučil včetně smluvených signálů, jako že když se člověk naváže a připraví k lezení tak má říct: „Lezu!“ a odpověď na to by měla být: „Jistím!“, když prvolezec doleze nahoru, buď zařve dolů: „Zruš!“ nebo se podívá dolů na jističe a signálem ruky podřezávající hrdlo dá tak znamení, aby zrušil. Tento signál se nedá zaměnit za nic jiného, zatímco hlas se ve větru přetvoří na všechno možné. Já to většinou dělám tak, že vylezu nahoru, dobře se postavím, pěvně se chytnu rukama a i když vím, že by mě slyšel, raději dávám znamení rukou popsané výše. Potom se jdu zajistit ke kruhu, který většinou bývá trochu dál od kraje a dá se tam bez velkého rizika pohybovat. V příručce pro hypochondry by jsme asi neobstáli, ale jinak můžu s čistým svědomím říct, že my dva s Hrůšou lezeme bezpečně.
Mamkám jsme samozřejmě nic neřekli a když jsem dojedl, řekl jsem jí, že to bylo moc dobrý, dal jsem jí pusu a řekl: „Ahoj, přijdu pozdě.“ Normálně neřeknu snad ani to ahoj. Ten večer jsme to šli řádně oslavit do hospody a u toho piva jsme přemýšleli, co bychom dělali, kdybychom nelezli. Hrůša se na mě tak po chvíli podíval a říká: „Já už vím co bychom dělali, fetovali by jsme!“ Takže toho samozřejmě nenecháme!!! Obelstili jsme smrtku jednou, obelstíme ji zase!!!
Z toho všeho plyne ponaučení. Usmívejte se. Vždyť život je tak krásný. Na nic nečekejte, co chcete udělat, jděte a udělejte to. Vždyť dneska tady jsme a zítra tu být už nemusíme. Jsem zatraceně rád, že žiju...