Lezec - Zpravodaj

I když ve škole na učení dost kašlal, tak vzdělání a moudrost mu rozhodně nechyběly. Svou vysokou postavou a usměvavou tváří s hlubokým pohledem, byl vítaným parťákem při lezení, návštěvě opery, či divadla, kam se svojí ženou Šárkou tak rád zavítal.

Seznámila nás vidina společně strávených dvou měsíců za lezením v Americe. Byli jsme skupina šesti, která chtěla zlézt El Capitana. Vojta v té době pracoval v Rock Pointu a žil lezením. Jak by řekl Ron Kauk: Byl na správné vlně. Chtěl se naplno věnovat lezení, přelézat těžké cesty, ať už na písku, vápně či žule. Měl pohybovej talent a lezeckou hlavu. Vojta pocházel z Náchodska a nějakej ten metr nad kruhem či smyčkou ho jen tak nerozházel. Před výletem do Států mi v hlavě utkěl společný výlet do Prachova.

Cestou do Prachovských skal jsem v Praze nabral Vojtu, kterej v té době ještě bezdětný, vyvoněný ve značkových hadrech, s dlouhými, rovnými vlasy až po zadek staženými čelenkou ala Míra Šmíd, nápadně připomínal indiána. Dělali jsme si tenkrát legraci, že vypadá, jak Ron Kauk. Ten výjezd jsem Vojtu překecal a Vojta se do vrcholovek zapisoval jako „Ron Ká“. Já za ním vlál ve spárách, on za mnou zase ve stěnách. Povídali jsme si hodně o životě a o zálibě v četbě, on mě přivedl na Roberta Merleho a zajímavou knihu: Smrt je mým řemeslem, která vypráví o životě Rudolfa Hösse. Vojta se mi tenkrát dušoval, že by rád nacvičil nějaké osum áčko či desítku na vápně a já se viděl, jak spolu drtíme těžké prásky na společném laně. Bohužel k tomu už nedošlo, jelikož po návratu z Ameriky se Vojtovi narodila dcera Anička a Vojta se pomalým tempem přesmýkl do role otce a lezení se dostalo z první až na třetí a možná, že i pátou kolej. Kdo jednou ochutnal vůni těžkých cest, možná mi dá za pravdu, že s úspěchem roste chuť a naopak. Těžko se vrací ze sedmiček na desítky.

Tohle léto jsem se dostal na celé dva týdny do magického světa Adršpašsko-teplických skal. Jelikož Vojta bydlel za humny, hned z kraje jsem Vojtu naháněl, jestli nezalezem, nebo se nesetkáme u jeho milované kávy. Kávička, to byl Vojtův milohřích. Naučil mě, že kvalitní kávové zrno poznám podle ceny, říkával: „Dobrý kafe poznáš, že gram kávy stojí kolem koruny.“ Pamatuju se, jak nás v Yosemitech svolával ke společné kávě, nevadilo mu točit mlýnkem do zblbnutí a vařit z mini-mocca konvičky kávičku pro šest lidí. Doteď mám před očima, jak se svým parťákem Mílou hanili všechny běžně dostupné druhy kávy z amerických ochodů. Ať bylo ráno, nebo večer, kluci si vždycky našli důvod proč roztočit mlejnek a zažehnout pod konvičkou.

Kdybych to věděl, že je to naposledy… Už ani nevím, jestli jsme vařili snídani či večeři na louce ve skalách, zazvonil telefon, byl to Vojta. V patnácti minutách jsme probrali, co se událo nového v uplynulém roce. Bylo to zvláštní, říkal jsem si, jestli mám Vojtu urgovat víc ke společnému setkání, ale měl toho hodně: „Brzy se nám narodí druhej svišť, tak se musím vohánět.“ S tím jsme se rozloučili a třeba někdy v Praze na pívu..

Dva měsíce po našem rozhovoru spadl Vojta na Drátníku, když školil kurzisty.

Kolikrát viděl jsem, jak za úsvitu
štítům hor slunce zlatou lázeň chystá,
stříbrné řeky, rosu v jitřním třpytu
ve zlato přetaví jak alchymista. (W. Shakespeare, Sonet 33)

Vojtovi na pámatku, udělali jsme boulder Pohrobek, SD 6C. Jak monolit obelisku ční na Dehetníku skalisko Klofan, kde tato přímá, osm metrů vysoká linie vábí k přelezu.

Pokud bys měl chuť přispět finančním darem Vojtovo ženě a dnes již dvěma dětem, můžeš využít odkaz níže:
https://www.donio.cz/pro-vojtovu-rodinu