A před deseti lety jsem ti tady na Lezci za tu odvahu vzdal hold (
www.lezec.cz/clanky...) a přál si, abych ti za dalších deset let zase mohl napsat. A představ si, ten den je tu. Začali jsme spolu lézt 2.2.2 a dnes je 2.2.22. Mně tenkrát bylo třicet a žil jsem svou nejlepší etapu svého lezeckého života. Tobě bylo o něco méně. A kupodivu pořád je. Spolu jsme to tenkrát v Sasku pěkně sekali a jestli sir Alzheimer funguje opravdu tak, jak se říká, tak se můžeme spolehnout, že nikdy nezapomeneme. Ani až budeme bloumat v pyžamu po městě a netušit, jak jsme se tam ocitli.
Žijeme v době, kdy chlapi pláčou. To dřív nebývalo. Ne všichni, ale zrovna my dva ano. To když si mně a mé Báře loni v září k našim padesátinám přednášel vlastní báseň v Refugiu v Tisé a nedokázal jsi ji dojetím dokončit. Je to tak. Určitě ještě nekončíme. To vůbec. Ale současně už máme hodně za sebou a víme, cítíme, že „ty časy“ se už nevrátí. Nestěžuji si. Ani nejsem zklamaný nebo smutný. Zdraví pořád slouží. A únava, která přichází rychleji a zůstává déle, není tak špatná, protože se na ní lze vymluvit, když je třeba z gauče zhlédnout pět řad Domu z papíru. Kromě toho si ale pořád můžeme snít své sny a některé z nich i plnit.
Ani v těch posledních deseti letech jsem toho moc nenalezl. Sem tam jsem se ale do skal dostal a bavilo mě to. Občas dokonce padla i nějaká cesta, která mi udělala takovou tu správnou radost. Víš, co myslím, viď? Jak zadýchaný cvakneš poslední jištění po celé té napínavé jízdě plné obav ze selhání, které tě nemilosrdně vrátí zpátky na začátek. Nicméně mé pravé rameno už mě bude limitovat navždycky. Budiž má zkušenost poučením pro všechny – stačí se hloupě přetěžovat v tréninku a chronické zranění je na světě. Ale co se mělo stát, se stalo. Co jsem si vlastní chybou ubral v lezení, se mi vrchovatě vynahradilo jinak. I přes jiné záliby se ale stejně nejvíc cítím být lezcem. To nejde odpárat. Závidím svému tátovi, který má jasno a i ve svých třiasedmdesáti dává na Hudy stěně cesty kolem 6a po deseti, a mít dostatek spolulezců, vyrážel by do skal častěji než na obvyklých deset týdenních pobytů do roka. Ve mně se zatím nasytil hlad po kole a objevil se jiný, v podobě touhy po dlouhých trailech. Přijít na ideální způsob, jak svůj čas dělit mezi rodinu, práci a víc než jeden koníček, je někdy tak těžké, že nezbude nic než zmíněný zbabělý únik na gauč k seriálu.
Nic to ale nebrání ve sledování lezeckého cvrkotu. Vyrostly nové generace, už několik nových generací. A ty jsou neskutečně silné a lezou tak těžké věci, že naše vlastní, ne tak vzdálená minulost se má k jejich přítomnosti asi jako ohňové signály k mobilům. Díky dříve nebývalé technice a sociálním sítím se můžu každý den potěšit pohledem na to, jak je vlastně jednoduché přelézat ty nejtěžší sekvence světa. Ale tolik si ještě pamatuji, abych se nenechal oklamat. Dobře si vybavuji, kolikrát jsem stál pod cestou, kterou jsem nejen nedokázal přelézt, ale ani pochopit. A její obtížnost byla z dnešního pohledu spíše nižší. Takže i když jsem “z oboru“, mám ke všem těm mladším obrovský respekt, protože vím, že za vší tou lehkostí a samozřejmostí zachycenou na videu z úspěšného pokusu je neskutečný dril, vůle a disciplína. A jsem z toho nadšený.
Mladší střídají starší a já už pozoruji, že ti mladší, kteří střídali nás, jsou střídáni dalšími, ještě mladšími. A to už si člověk opravdu uvědomí, že čas letí a potká to každého. Určitě se přidáš k mému vzkazu těm, kteří právě teď jedou své životní, nejen lezecké bomby: Vy, obdivuhodná děvčata a neskuteční chlapci, i když máte plnou hlavu cílů, jichž toužíte dosáhnout a jste frustrovaní z toho, že se to ne vždy daří, pamatujte, že to nejcennější prožíváte každý jeden den. Frustrace je ok, žene kupředu. Nenechte ji ale, aby odehnala vaší nejdůležitější kamarádku – radost ze života. Abych jen nementoroval druhé, Jehlo, tohle poučení se přece týká i nás. Protože my ještě nekončíme a nejsme staří a nikdy nebudeme. Jednou umřeme, to jo. Možná to ani nebude hezký. Stačí si skočit na jakýkoliv hřbitov. Leží tam lidé jako my. Měli své životy a už je odžili. Teď jsme tu my a jednou nebudeme. Ale dokud svíčka nezhasne, hoří!
Jehlo, mám tě rád. I skály. A život.
Jarda
Na fotce leze autor článku s Jehlou (repro z autorovy knihy Lezení v Sasku)