Vlna veder zaplavila Česko, a tak jsme přemýšleli, kam ve středu 11. června vyrazit na jednodenní výlet a neskončit s totální dehydratací organismu, celkovým vyčerpáním, úpalem a popáleninami třetího stupně.

Vlna veder zaplavila Česko, a tak jsme přemýšleli, kam ve středu vyrazit na jednodenní výlet a neskončit s totální dehydratací organismu, celkovým vyčerpáním, úpalem a popáleninami třetího stupně. Původní plán byl Klobouček na Brdech. Já jsem tam sice nikdy nebyl, ale Emil říkal, že stěny jsou obráceny k severu a vyšší nadmořská výška také dávala tušit aspoň o trochu snesitelnější podmínky. Pak se ale odkudsi vynořila myšlenka navštívit oblast Bílá stěna u Soutic na Sázavě. Tam jsem nikdy nebyli, stěna je na sever, jen ta nadmořská výška je horší, na druhou stranu blízkost řeky byla lákavá. Když se k nám v úterý večer ještě přidal Ivoš, chlapci mě přehlasovali. Ve středu ráno jsme se po obvyklém svolávání (bez mobilů bychom snad už ani neodjeli) všichni čtyři (ještě se k nám přidal Standa) s pouhým čtvrthodinovým zpožděním vyrazili z Kačerova po světově známém tankodromu D1 směr jihovýchod. Dlužno podotknout, že přes rozšířenou sestavu nikdo z nás na Bílé stěně ještě nebyl.
Na místo, kde jsme nechali auto, jsme dojeli v pohodě podle plánku. Cesta ke stěně sice nebyla příliš zřetelná, ale hledání a bloudění bylo spíš menší než obvyklé, a tak jsme záhy dorazili pod stěnu schovanou ve svahu v lese nad Sázavou. Plni enthusiasmu jsme otevřeli průvodce a ...
Již první pohled do stěny, z jejíhož vršku přerůstaly husté a dlouhé větve břečťanu a slaňovycí borháky se v něm ztrácely, dával tušit, že s klasifikací nebude něco v pořádku. Osmičkami ověnčený Emil proto zavelel do pětky zvané Zručský kout. Když jsme se nakonec oba skrze pavučiny, všudypřítomnou hlínu, sem tam bláto ve spárách, volné kameny a břečťany doškrábali nahoru a sjeli dolů, pokoušeli jsme se odhadnout skutečnou klasifikaci, pohybovalo se to od šest do sedm minus, osobně si myslím že šest plus je tak akorát. Druhá dvojka zatím zkoušela vpravo šest plus Okrajová záležitost, tam snad klasifikace odpovídala, ale dolézt přes závěrečný převis ke slaňovacímu borháku představovalo najít si cestu hustým břečťanem, volnými kameny a hlínou, přičemž při každém zasunutí ruky mezi větve se na nás (i já jsem si ji později dal) seshora vysypalo několik kilogramů hlíny.
My jsme pak šli do cesty Pohodička za šest. Převis nad prvním borhákem byl ale plný volného kamení, to nestálo za risk. Tak jsme šli do cesty Útulný koutek za osm. Tam již klasifikace odpovídala, na mě je to příliš těžké. Téměř stropový převis jsem přehákoval, ale jinak docela hezké lezení. Emil to po menším nacvičení hezky dal.
S většími či menšími úspěchy jsme pak pokračovali v přelézání dalších cest, každý podle svých schopností a vzhledem k horku s častějším odpočinkem. Občas jsme se zamotali do pavučiny, občas se na nás odněkud vyvalila hlína, občas vypadl nějaký ten kámen.
Co dodat. Už sem asi nepojedu, oblast mě nijak nezaujala. Co jsem schopen vylézt jsme asi vylezl, možná tak dvě krátké cesty by se ještě našly, ale to nemá moc cenu. Až byl náš výkon bezpochyby ovlivněn více než třicetistupňovým vedrem, troufám si říct, že ve vyšších stupních obtížnosti klasifikace v zásadě odpovídá, v těch nižších se zásadně liší. Neznám přesně historii oblasti, ale působí to dojmem, že staré cesty s nižší klasifikací jsou spíše klasické a hodnocené Welzenbachem, nové pak používají UIAA. U některých cest jsme měli dojem, že je někdo jen navrtal, očísloval, ale nikdy nikdo je nelezl.