Poprvé jsem byl na Krkavce tuto sobotu. Musím říct, že jsem byl při prvním pohledu naprosto nadšen.

Zhruba dvacet metrů velmi převislého vytrvalostního lezení se u nás hned tak nenajde. Krásná příroda a všude klid. Když jsem ale nalezl do první rozlézací cesty zhruba za 7a, tak jsem z matroše neměl vůbec dobrý pocit. Jedná se o metamorfovanou břidlici. Berete zde celé bloky, které na pohled vypadají, že by nemusely držet. Lezl jsem tedy velmi opatrně, ale vše bylo pevné a to mě celkem uklidnilo. Po rozlezení jsem zkusil cestu Krkavčí matka. Nádherná vytrvalostní cesta. Po třech pokusech, kdy jsem vždy vypadl pod vrškem z mokrého chytu, jsem to zabalil.

Vrátil jsem se sem včera. Chyt byl suchý a tak jsem natěšeně naběhl do cesty. Právě jsem se chystal cvakat třetí expresku z perfektních madel, a najednou koukám, že se expreska nějak vzdaluje. Madla držím, bicáky nepovolujou, tak proč, říkám si. Vtom mi došlo, že je průser. Řítil jsem se totiž dolu se zhruba 50 ti kg těch bezvadnejch madel v náručí.  Lano zabralo a šutr se po mně skutálel dolů. Naštěstí stál Sládič stranou, takže ho to netrefilo. Na závěr krátká rekapitulace. Zašité koleno, obě holeně a dva prsty na pravé ruce, výron v kotníku a naražená pata. Z jednoho pěkného 8a je zase projekt s novým těžkým bouldrem mezi druhou a třetí expreskou a já jsem se jen utvrdil v tom, že co je složené z vrstev, je vždycky nevypočitatelné a nebezpečné (viz Tomáškárna na Srbsku, nebo plotny v Hlubočepech). Já osobně už pokoušet štěstí na Krkavce a podobných šrotech nebudu.