Jméno Saša Gendová je povědomé většině lezců, ať už jsou to překližkáři nebo zarytí skaláci. Dříve patřila k české špičce, jako jedna z prvních Češek posunula naše "babské" lezení na hranici 8a. Zasvětila lezení celý život a stále se pohybuje na jeho vrcholu. V současné době vozí z mezinárodních závodů jednu medaili za druhou, ačkoliv ne jako závodník, ale jako důležitá součást trenérského týmu české reprezentace.

S lezením jsi začala docela pozdě, kolem dvacítky. To asi znamená, že v lezeckém prostředí jsi nevyrůstala?

To je pravda, doma jsme pěstovali lásku k horám, jezdili jsme do Tater, Krkonoš, ale jen na turistiku. Mamka byla akční a aktivní žena a často jsme vyjížděli někam na lyže nebo do přírody.



Rozhodně nepůsobíš jako někdo, kdo byl někdy pecivál, tak jakému sportu jsi se do té doby nejvíce věnovala?

Od malička jsem jezdila na lyžích a asi od 12 do 15 let i na závodní úrovni, ale objížděli jsme jen závody spíše lokálního významu. Na pravidelné tréninky a sportování jsem tedy zvyklá od malého dítěte.



K lezení tě přivedl Milan, tvůj životní parťák. Takže jak to bylo, nadchlo tě lezení nebo spíš on? :)

Lezení mě nadchlo hned, i když je fakt, že nejdříve začal Milan. Chodili jsme v Ostravě traverzovat po kamenné zídce na nábřeží, objížděli mikro stěnky v okolních městech, vápencové skály na Slovensku  a pak se do toho vrhli naplno, když se postavila umělá lezecká stěna přímo v Ostravě.



Na přelomu tisíciletí jsi se objevovala na závodech a byla jsi úspěšná! Jak jsi se k tomu dostala? Máš v sobě přirozenou soutěživost a touhu něco dokázat, být v něčem nejlepší?

Na začátku devadesátých let nebylo moc holek, které by se věnovaly tréninku a závodění, takže alespoň v českém prostředí bylo jednoduché vyniknout  nebo  se dokonce dostat do reprezentace.



Musel to být super pocit, když jste s Míšou Drlíkovou jako třicátnice ”strkaly do kapsy” dvacetiletý holky.. :)

To nevím, jestli to takhle bylo, ve třiceti už jsem moc nezávodila, jen v roce 2004 se mi na legendárním Václaváku podařilo vyhrát MČR a pak ještě v roce 2006 to bylo tamtéž 3. místo.



Na jednom boulderovém závodě v roce 2006 jsi dokonce zvítězila ty a Adam Ondra.. to jsem teda koukala!

Jo to byl Abadžikra Cup. Závod, který pořádal Rosťa Tomanec v Třinci - taková každoroční komorní akce, na kterou se lidi rádi sjížděli. Dneska by asi mlaďoši koukali, v jakých podmínkách jsme závodili - bouldrovka na pódiu 4x4 metry, pod ní matrace z gauče.








Dokážeš si představit, že by tvá lezecká kariéra byla šouplá o dvacet let? Že by ti teď bylo třeba osmnáct, začínala si lézt a za pět let obsazovala bedny na MČR? V tom se asi doba hodně změnila, viď?

No to by asi nešlo. Lezení se z kategorie polosport nebo spíše punková záležitost posunulo hooodně k profi sportu. Záměrně píšu, že se posunulo, protože stále má k němu dost daleko.



V čem ty rezervy ještě jsou?

Úplně ve všem - hlavně ale v přístupu závodníků/reprezentantů, vzdělání a praxi trenérů, ve sportovní infrastruktuře, v systému přípravy, v podpoře talentované mládeže...Chci tím říct, že je důležité uvědomit si všechny tyhle nedostatky, připustit si je, být otevřený změnám, novým věcem a hlavně si brát příklad ze sportů/sportovních svazů, kde si tímhle budováním už prošli, vyhnout se chybám, které se při tom udělaly. Myslím, že jsme na dobré cestě - spousta projektů se rozjelo, budují se kvalitní tréninková centra, zajišťuje se podpora top sportovcům, mnohem více času se věnuje řízení tréninkové přípravy, konečně se začalo pečovat o talentované děti, je naplánovaný nový systém závodů, reviduje se vzdělávací systém, podpora oddílů atd atd. Ale hlavně - náš sportovní svaz je plný nadšených, pracovitých  a kreativních lidí, kteří  jdou za společným cílem a se kterými se dobře spolupracuje!



Byla bys vůbec ochotná absolvovat pro závodění ten dril dnešní doby?

Asi to nedokážu říct, jestli bych byla ochotná - vím jen, že mě dneska moc mrzí, že jsem se sportu, který jsem dělala ve věku 13-16 let nevěnovala více, nebrala ho víc vážně. V podstatě dnes mladým lezcům/závodníkům závidím, že mají takové super podmínky na trénink, systém v něm, trenéry. Myslím, že je to fajn prožít si mládí tímto způsobem, i když jejich sportovní kariéra skončí třeba už v 18 letech. To, že pak mohou v lezení pokračovat na skalách v přírodě v podstatě celý zbytek života je  bonus, který každý sport nenabízí. Už za tuhle věc by měla NSA soutěžní lezení podpořit nějakým výraznějším způsobem - vždyť přispíváme k tomu, aby byli lidé celoživotně sportovně aktivní! :)



Ty jsi nakonec zasvětila lezení v podstatě celý život. V Ostravě máte už pěknou řádku let svou boulderovku a teď trénuješ ty nejlepší lezce, které v Česku máme. Popiš nám jak se to vlastně celé přihodilo.

Tuhle anabázi jsem už někde popisovala, tak se nechci opakovat, ale v podstatě jsem se díky provozování bouldrovky  dostala i k založení lezeckého oddílu, trénování talentovaných dětí. Nějaké vážnější trénování začalo až s Eliškou Adamovskou a od toho okamžiku se má cesta spojila i s ČHS - když jsem s ní začala jezdit na závody i do zahraničí nebylo už daleko k tomu zapojit se do systému jako reprezentační trenérka. Nedá se vůbec říct, že bych přímo trénovala ty nejlepší lezce - jak píšeš, jen se starám o to, aby fungovaly společné tréninky, soustředění, koučuji reprezentanty na mezinárodních na závodech, koriguji jejich cíle atd. - vlastně spíše než o praktický trénink jde o administrativní, organizační a logistickou pracovní náplň, se kterou souvisí hromada komunikace s dalšími trenéry, stavěči, rodiči, závodníky a vlastně všemi, kteří se kolem soutěžního lezení pohybují.



Vzhledem k tomu, kdy jsi s lezením začala, tak jsi asi takový život neplánovala. Čím sis třeba v 18 myslela, že budeš?

To je strašný výlet do minulosti, když si uvědomím, jak je to dávno. Snad už si to ani nepamatuji-jen vím, že jsem byla velký idealista - věřila jsem ve spravedlnost, pravdu a podle toho jsem si našla školu. Pak jsem zjistila, že svět funguje jinak, tak jsem skončila jako trenérka - byla to ale docela dlouhá cesta! Řekla bych, že jsem spokojená, i když bych té přímé trenérské práce ocenila více - s funkcí repre trenéra totiž souvisí mnohem méně, než by se čekalo. Jednou, až nás bude více, to snad bude lépe rozděleno.


"Motivací je pro mě spíše to, že fungují věci, které v rámci práce v reprezentaci vymyslíme, naplánujeme a vidíme, že přináší výsledky, spokojenost, než nějaké ocenění."




Od Českého olympijského výboru jsi získala za rok 2017  ocenění Trenérka roku 2017 v kategorii objev. To musí být skvělá motivace. Co dalšího tě v rámci trenérství motivuje?

Jen bych doplnila, šlo o ocenění, které uděluje  ČOV spolu s Komisí rovných příležitostí ve sportu a byla jsem oceněna za nominaci do kategorie Objev roku - vítězkou této kategorie se stala jiná trenérka :). Motivací je pro mě spíše to, že fungují věci, které v rámci práce v reprezentaci vymyslíme, naplánujeme a vidíme, že přináší výsledky, spokojenost,  než nějaké ocenění. Ale chápu samozřejmě širší smysl této akce.



Jako trenérka jsi na současné výsluní dovedla třeba Elišku Adamovskou. Trávíš s ní dost času už od dob, kdy byla malá. Jak jí po takové době bereš?

Zrovna když píšu odpověď na tuto otázku, tak sedím s Eliškou u stolu a ptám se jí, co mám napsat ? S Eliškou mám spojených posledních 7 let docela intenzivně. Teď už spolu netrénujeme, ale jsme každý den v  kontaktu. Myslím, že máme dobrý vztah, i když máme na věci třeba odlišný názor. Byla bych šťastná, kdyby byla Eliška více pozitivní,  měla se více ráda a tyhle věci přenášela pak na své okolí. Je velkým vzorem pro všechny holky i kluky a možná by to mohla brát trošku odpovědněji. Taky bych si přála, aby všechnu tu dřinu, kterou podstupuje, proměnila v něco, co ji uspokojí, ať už to budou úspěchy na světových závodech nebo cokoliv jiného...




V rámci reprezentace trénuješ i dceru Karu, dokážeš si zachovat nadhled a objektivitu? Nebo jí cepuješ?

To je strašně těžká disciplína, trénovat vlastní dítě. Na to asi bohužel nemám trpělivost a ten potřebný nadhled, jak píšeš. Myslím, že jsem k tomu nepřistoupila správně, i když malá naděje, že všechny neshody překonáme pořád existuje.

Stále si musím opakovat, že se ke Kaře musím chovat stejně jako k ostatním, ale je to náročné - taky pro mě je to první zkušenost :), tak někdy nevím, jak na to - čímž se nechci omlouvat.



A co Bertík, to už je U10, ne? leze?

Bertík k lezení nikdy neinklinoval, nebaví ho to, i když sportovně založený je. Jen má takovou jinou povahu, nechápe, proč by měl dělat něco, co ho bolí, při čem se necítí komfortně. Tak si zvolil rybaření :) - už má i svůj rybářský průkaz, na zkoušky se zodpovědně připravil a teď je šťastný. My volíme lezecké oblasti podle toho, kde se nachází nějaké vodní plochy, a tak nám to docela funguje.


"Po hodinách koučování, jištění apod. už fakt nemám vůli na další psychicky náročnou činnost - což pro mě trénink nebo potom i lezení a pokusování na skalách vždycky byl."





Kolik času ti vedle dětí, trénování, boulderovky zbývá na vlastní lezení?

Mé vlastní lezení (myslím, nějaké to výkonnostní) skončilo v roce 2017, když jsem začala pracovat pro svaz. :) Zní to neuvěřitelně, protože na stěnách trávím obrovskou spoustu času, ale po těch hodinách koučování, jištění apod. už fakt nemám vůli na další psychicky náročnou činnost - což pro mě trénink nebo potom i lezení a pokusování na skalách vždycky byl.

Cítím ale, že s tím něco musím udělat, protože mi lezecký trénink a vůbec lezení na hraně výkonnosti chybí-nahrazuji to zatím běháním.



Když seš někde ve skalách s Elou nebo někým jiným, kdo leze pekla, říkáš si někdy sakra, takovou cestu bych si taky chtěla vylézt?

Jasně, že si to říkám. Ještě nedávno jsem třeba do nějaké těžké cesty vlezla a jen si zkusila osahat ty pro mě už nereálné kroky, ale pak mi to bylo ještě víc líto :)...Tak  se držím při zemi a jsem šťastná za každé 7a nebo 7b! Eliška ale slíbila, že mě  začne trénovat, takže se mi možná ještě nějaké tajné lezecké sny splní.



Kdysi jsi někde řekla, že tvůj styl jsou lišty v mírném  převisu. Je to tak pořád?

Ano asi stále tohle, i když o několik obtížností níž! Hodně jsme vždycky trénovali sílu prstů a můj preferenční úchop je uzavřený, takže síla prstů stále nějaká zůstává.



A na závěr - v čem má pro tebe lezení to největší kouzlo?

Musím říct, že jsem lezení nikdy nebrala jen jako relax, odpočinek, radost z toho, že jsem venku, dotýkám se skály atd. Mnohem důležitější a “kouzelnější” je pro mě ta výzva se překonat, udělat ten nebo onen krok, vyřešit  cvakání, spojit těžkou sekvenci, jít na nějakou hranici možností... Takže u lezení zažívám více stresu a tlaku než uvolnění (ve srovnání s ostatními), ale nevadí mi to, protože ten pocit po přelezu něčeho, na co ze začátku vůbec nemám (a je jedno, jestli to dříve bylo 8a a dnes třeba 7b) to všechno překoná. Myslím, že  takhle to více či méně prožívá většina sportovních lezců, nebo ne?




foto: archiv Saša Gendová, Petr Chodura, Pepe Piechowicz, Jan Virt