Potřeba vyhání Ivana z chaty v 1 ráno a přichází se zprávou ,že je mlha.Já se budím kolem půl čtvrté,je jasno a tak vyrážíme.Je chladno,sníh drží a tak navrhuji po zkušenosti staré 15 let nechat lyže u spodních žebříků vedoucích na chatu.(Tehdy nám po dvoudenním sněžení vzala lyže zapíchnuté volně na ledovci lavina, a tak místo návratu do Chamonix na lyžích a v pohodě, jsme se Zdenkem Michalcem byli "nuceni" pokračovat v původnín plánu přes Walkerův pilíř do Courmayeru).
Pod nástupem mi je jasné, že původně cesta lezená převážně firnem se změnila pouze v ledovou zaležitost.První délky vedou mixovým žlábkem,jistit moc nelze,ledová glazůra je tenká.Po sedmi délkách začíná tvrdý led,šrouby jdou jen pomocí velké síly maximálně do poloviny.Jistíme na dvou zbraních a jednom šroubu-na více není síla ani čas.
V celé stěně není místo na odpočinek,stále se stojí na předních hrotech,led se štěpí a dělají se talíře, a tak člověk vezme za vděk střídajícího partnera a relativní odpočinek na druhém konci.
Monotonně pokračujeme při čelovkách do 1 v noci.Pod námi jednu délku se objevuje trochu sněhu,tak slaníme a začínáme kopat plošinku v ledu.Pomocí vývrtky do které dáme smyčky pro podpěru nohou se na ní dá kupodivu sednout.Upevňujeme žďarák a díky troše sněhu můžeme konečně po 20 délkách dřiny navařit litr čaje a trochu polívky.Fouká silný vítr a tak vaření není žádná pohoda.
Ráno si Ivan stěžuje na necitlivost nohy a křeče a pod příslibem slivovice darované po výstupu se ujímám vedení.Tří délky v ledu jako sklo a další tří mixové,kde skálu pokrývá pouze čerstvý sníh mi berou poslední sily.
Jsme na hřebeni a diskutujeme Ivanovou nohu.Převáží teorie velkého puchyře a tak se Ivan ujímá slaňování a já psychicky spočívám.Najít slaňáky(nevěděli jsme že tam většinou nějaké zůstaly)neni na hřeheni Hirondelles jednoduché.Naštěstí nemáme mlhu a tak poze jednou řešíme problém,kdy Ivan přejede slaňák a já pak k němu složitě nalaňuji, abych ho vyzvednul z kolmé stěny.
Ve 20.30 jsme v sedle Hirondelles a slyšíme rachot vrtulníku.Rozhodujeme se pro druhý bivak(bez spacáku-počítali jsme jen s jedním).Ze sedla zbývají pouze cca 4 slanění na vývrtkách ale přechod přes ledovec plný trhlin nechceme v noci riskovat.
Po přípravě bivaku vaříme čaj a Ivan si sundává boty.Teorii puchýře opouštíme a nastává realita omrzlin.Tri prsty jsou úplně černé.
Protože znám pouze dvě telefonní čísla,a to svého mobilu(den mého narození) a 112,zkouším to druhé.Požárník mě po vysvětlení situace přepojuje na záchrannou službu v Chamonix.Zde telofonicky diskutujeme vzníklou situaci.Dovídám se že zvuk vrtulníku byla záchranná akce kde z cesty námi lezené stahovali dva vyčerpané horolezce.Taky se dovídám že let vrtulníku v noci je extrémě nebezpečný.Předpověd na další den je příznívá,domlouváme se že přiletí v šest ráno a pro jistotu si ráno zavoláme.Ivan dostává příkaz hlavně nohu nezkošet zahřívat,hodně pít a vzít si aspirín.
Sotva dovaříme polívku slyšíne vrtulník.Vykouknu ze ždáráku a už přístává tři metry od nás.Vyskočí zachranář,popadne mě a hodí do vrtulníku.Během deseti sekund je do vrtulníku hozen i Ivan a letíme směr Chamonix.V sázce jsou lidské životy i záchranářů a tak se na materialní ztráty nehledí.
Ivan je jen v ponožkách,já naštěstí aspoň boty mám.Přistáváme 10 mínut po půlnoci,2 května a já slavím 46 narozeniny.
Následuje převoz do nemocnice a následné zahřívání Ivanovych nohou.Oba se divíme proč je v sedle zahřívat nesměl.Dostává se nám vysvětlení že v 3500m je stale zima a prsty by po následném zahřátí opět zmrzly.Doktor vidí amputaci tak na 50 procent.
Druhy den opouštím nemocnici a jedu na záchranný heliport.Zde už jsou staženy všechny naše věci ze sedla včetně lyží z pod chaty.Diskutuji se zachranáři a ti potvrzují že v Rubáši díky oteplování už 6 let je pouze led.
Ivan se mezitím podrobil nějakému speciálnímu vyšetření v tunelu a dovídáme se že se palečky asi zachrání.Nemocnice v Chamonix je pouze jediná na světě kde místo skalpelu se léčí.Léčba spočívá v podávání drogy podporující krevní oběh po dobu 6hodin denně nejméně po 7 dní.
Závěrem bych chtěl vyzvednout profesionální práci záchranářů,doktorů i sester a jejich perfektní znalost angličtiny(a to jsou francouzi trochu větší než česko)a nechci ji porovnávat se zásahem našeho občanského združení při pádu laviny v Beskydech.Tím se nechci dotknout žádného dobrovolníka který ve svém volném čase pomáhá bližním.Ale i slováci přišli na to kam složka Horské služby patří.
Kdo znáte Ivana Zedníčka pošletemu do Chamonix SMS,jistě ho to potěší.