Zápisník z 2. výpravy expedice Klättermusen New Decision, neboli druhá výpověď z argentinské flákárny.
Rozklepaná kolena…Cha, předpokládali jste, že se již neozvu a tím pádem nastane klid od článků, které jen zabírají místo na webech, nebo plýtvají papírem. Prdové s omáčkou, tady ho máte… Kde jsme skončili, ááách odjezdem do kopečků. Dobrá, opřete se do ušáků a nechte spokojeně praskat dříví ve svém krbu, nebo pootočte monitor v kancelářských open-spacech, ať nikdo nepozná, že nastává čas relaxační. Roztáhněte oponu a proleťte prostorem skrze mé oči do krajiny zmačkané pohádkovou silou, sešlehané chladivými vichry, které ve svých křídlech nesou vůni slunce.
Zastavujeme v rozvířeném oblaku prachu. Jsme nejspíš tu, nevidím ale žádný nápis, jen pár nuzných baráčků obklopených kolem dokola travnatými stráněmi.
„Seňore…, Puente Del Inca.“
Funím jak sentinel. Okolo mě proběhnou muly nesoucí na hřbetech naše bágly a pokřikujícího „Gaučera“. Za pár minut už zase klušou proti mně nazpátek.
Prááásk, a vzápětí strašidelné dunění. Vyletím ze spacáku jak namydlený blesk. Naším stanem cloumá tlaková vlna, okolní svět se smrskl jen na pár bílých metrů s poletující nadílkou.
Dnešní a následující den máme válecí, i když je můžeme nazvat trochu pracovněji - aklimatizace. Na ledovci nejsme sami. Máme tady přímo "mezinárodní tábor", jsme v obsazení dvou Brazilců. Navazujeme družbu a já sonduji, co mají za lubem. Dozvídáme se, že pro červené krvinky si vyběhli na vrchol normálkou vedoucí z druhé strany kopce a zde, již více jak týden čekají na utišení počasí. Další informace vycházející z jejich úst: „Zítra dáváme poslední pokus, jo a každý den padají ze shora séraky.“
Naše ušiska si přivykají na každodenní kakofonii létajících lavin. Brazilci jsou v trapu a my balíme spoustu věcí včetně jídla na nadcházejících deset dní. Zítra ráno přeběhneme sedlo na Plaza Argentina a pomalu budeme stoupat k polskému ledovci na druhé straně. Od tohoto ledovce se táhne svah až k samotnému vrcholu. Účelem je postupné přivyknutí na výšku a k tomu by tento výstup měl dobře posloužit. Následně se potom vrátíme přes Plaza De Mulas zase nazpět, k našemu cílu, pod jižní stěnu. Tímto se uzavře okružní cesta přes vršek Aconcagui.
Potemněle rudý západ slunce obtahuje na obzoru siluetu Aconcagui, pod kterou se už pomalu utápějí hřebeny And do tmy. Teplota citelně letí dolů a kvílivý vítr přeskakující mezi sedly umocňuje pocit ztracenosti. Zítra ve čtyři vstáváme a polezeme více jak tisíc metrů direkt polským ledovcem až na vrchol.
Pod mačkami skřípá sněhová pokrývka, mrazem vytvarovaná do trčících jehliček. Stoupáme souběžně vzhůru. Svah není moc strmý, spíše položený a upřímně mohu říct, že se nudím. Slunce začíná ozařovat kopce, které postupně vyskakují ke každodenní ranní rozcvičce. Konečně je možné, alespoň něco pozorovat při té sípavé monotónnosti dechu.
Po šesti hodinách nádeničiny dolézám na hřeben, kde po levé straně spadá kotel jižní stěny. Ještě kousek a budeme na vršku.
„Brrr, to ale byla fujtajblová dřina,“ vyhrknu.
Náš sestup z vršku kopce je lemovaný lidskými karavanami. Míjíme různé postavy deroucí se „normálkou“ nahoru. Část z nich je v relativně dobré kondici, další jsou jen v ucházejícím stavu. Potkáváme ale i takové, které se nejspíš rozhodly zde umřít. Daň nejvyššího místa Amerického kontinentu.
Náš výstup sice nebyl nic převratného, spíše bych ho zařadil do kategorie vyspělé turistické cesty, než horolezecký počinek, ale přesto lehce znatelnější náročnost výstupu má za následek, že polským ledovcem projde jen promile z lidí směřující k samotnému vrcholu.
Platza Mulas je velké stanové městečko ve čtyřech tisících, kam scházíme následující den. „Fernando, tak na tebe, a ať máš hodně amíkovských kliošů,“ dva plastové pohárky naplněné až po okraj vínem na sebe tupě narazí.
Cítím, že jsem už nalitý, ale tenhle gajd je fakt příjemný společník.
Následující ráno sčítám škody předchozího večera. Hlava jak pátrací balón a představa dnešního pochodu až do Base Campu pod jižní stěnu se rozplizla do naprosté utopie. Tak to nedám. Přesto za soumraku docházím ke stanu. Po sedmi dnech jsem nazpět a do vnitřku stanu spíše padám, než ulehám. V šeru „naslepo“ šátrám rukou tak dlouho, až našmatám nějakou sušenku. Téměř ani nestrhnu obal a už ji rvu do chřtánu. Dvanáct hodin chůze je pro horolezce stejné utrpení, jako pro plavce trénink na suchu. Musel jsem ten vztek brutálním žvýkáním zajíst. Zdeněk doráží o další čtyři hoďky později, za asistence čelovek, které jsem nechal blikat venku na šutrech. Celou noc se točím jak napíchnuté jehně na roštu, trápím se…
Nad kopcem se dělají mračné čmouhy, tak typické pro jihoamerické pohoří. Vypovídají o uragánu ve vyšších nadmořských výškách. Ležím ve spacáku a upíjím z hrníčku ranní kávu. Znovu stojím před stejnou otázkou, kudy prolézt jižní bariérou nahoru.
„Zdenku,“ otáčím pohled od stěny na parťáka.
Úžasný Zdenda, žádná výčitka, jen otázka kam pojedeme. Mám ho rád…
A to si pište, že následující tři týdny byly nabyté nádhernými zážitky, srandou, super lezením, vínem a pohodou. Snad vás potěší třetí pokračování našeho putování po jihoamerickém kontinentu. Navštívili jsme horské spárové šílenství v Arenales, skalní oblasti v Malargüe a spoustu dalšího… Najeli jsme tisíce kiláků přes pampu, snědli minimálně jednu krávu steaků a shlédli noční život nabitý sexy argentinskými tanci. Další díl ponese název On The Road.
Tak zatím těbůh Marek
|