Letos léto pozvolna utíkalo, o víkendech pravidelně pršelo a mně se za tři měsíce podařilo akorát dvakrát místo do skal dojet na umělku a urvat jediný víkend venku.

To je špatná bilance po slibně se rozvíjejícím jaru. Na konci září se mi podařilo v obtížné vyjednávací situaci s manželkou domluvit téměř týdenní sólo výjezd do Cereda. V pondělí večer jsem vše zabalil, psychicky se naladil, zavzpomínal na rozvěšené pytle. Nadšení. Ke vší smůle naše
tříletá dcerka Eša v noci dostala vysokou teplotu, mnohokrát se v noci probudila, brečela a stěžovala si na bolest hlavy. Máme obavy z nepříjemného zánětu středního ucha. Ráno jsme všichni totálně nevyspalí a je jasné, že pokud odjedu a manželka prožije další takovou noc, nemám se z Itálie kam vrátit a budu mít statut běžence. Deprese.

Obavy se nevyplnily a zdravotní stav se rapidně lepší. Počasí stabilní, a dokonce neprší. Doma začínám opět vyjednávat. Poslední nejistota v noci ze čtvrtka na pátek. Eša se budí ráno bez teploty. Sny se začínají plnit. V pátek ráno sobecky odjíždím do vysněné Jury. Jedeme ve slibné trojici, se sportovně naladěným Robertem a s o něco méně ambiciózní Markétou.
Jen se při odjezdu divím, proč, když jedeme do Jury fabií, vezeme v kufru bouldermatku. Markéta po cestě moc nemluví, zato celou cestu poctivě odřídí.

První oblast jsme ve společném konsensu zvolili Soranger. Máme tu všichni co lézt. Já lezu bůhví proč první. Rozlezeme se a věším do Miss Piggy, 8+ expresky. Robert využívá navěšených expresek v Porcupine 9.


Porcupine 9
foto by © Tomáš Vak

Bohužel nechápe, jak cvaknout třetí presku, a tak jede z druhé dolů. Alespoň se snaží ukecat Markétu do na jurské poměry celkem odvážné Aus die Maus, 6+. Jsou v ní dva odlezy a Markétě se moc nechce. Logicky argumentuje, že bát se mohla jet na písky a nemusela se hnát až do Jury. Tak si jí dává TR. Já s Robertem
pokusuju v Miss Piggy. Na jaře jsem viděl lézt Polku za jedno prstovou dírku na půl článku a tohle řešení mi vzhledem k mým 80 kg živé váhy nevyhovuje.
Robert je o poznání silnější, dírky mu vyhovují, ale po její prohlídce nachází svoje řešení bez ní. S velkou smůlou mu nevyjde flash. Cestu dává na pohodu druhým pokusem.  Já nacházím třetí způsob přelezení, ale díky "syndromu druhého pokusu" musím do ní nalézt ještě jednou.
Je krásně, sluníčko svítí, listí žloutne, pod skalama ani noha a já nacházím odvahu ukázat pupek. Z Markéty se stal velmi platný člen týmu a téměř bez přestání jistí.
Zkoušíme ještě pěknou linii Hungry Eyes, 8+. Na Sorangeru to bude určitě jedna z nejhezčích cest. Robert ji druhým pokusem přelézá a já se v dolních partiích racionálně rozhoduji šetřit síly na sobotu. Robert opět ukecává Markétu na Aus die Maus, tak do toho nalézám alespoň já. Trochu se vybojím a je rozhodnuto. Markéta si to dává ještě jednou TR. Na to, že jsme do skal přijeli ve tři hodiny a lezli ve třech, tak jsme si pěkně zalezli. Já jsem s osmpluskou spokojený a navrhuji koupit piva na oslavu. Robert s Markétou ambice neukojili, ale nechtějí mi kazit radost a zastavují u supermarketu nad Pottensteinem. Kupuji si specialitu - Radler (pro nepivaře mix piva s limonádou) - ekonomy pack, 6 půllitrových kousků za 1,4 E. Do altánu přijíždíme za tmy a je k překvapení prázdný. Teda až na známé, se kterými máme setkání domluvené. Rychle povařit, hlad už máme slušný. Trošku podiskutujeme o tom, co jsme kde vylezli, trochu o vínu, ale diskuse začíná být konfrontační a zítra se jede lézt, tak jdem brzy spát.


Ráno
foto by © Tomáš Vak

V soboru ráno vstáváme časně a hned jedeme bušit, kolegové jen kroutí hlavami. Snídáme cestou. Musím se stavit v Poťáku, slíbil jsem Ešince koupit dětský batoh. Stíháme otvíračku a jede se do skal. Cestou volám domů, abych se pochlubil s úspěšným nákupem. Bohužel Anežka zapomněla, že jsem sliboval batůžek, a doufala, že jsem jí koupil žvýkačky. Trochu mě to zaskočilo, ale není to nesplnitelné přání a tátovi neudělá nic větší radost než splnit
dětský sen. Cestou zpět se budeme muset ještě stavit v obchodě.
Tentokrát hlavně kvůli mým ambicím jedeme do Schlossbergwand. Na Schlossbergwandu mám vyhlédlou Liebe Ohne Chance. Ke vší smůle tam mám ještě rozlezenou cestu Dala, respektive Invalid Dala, která mi na jaře unikla kvůli mokrému chytu.
Není tu ani noha. V tak krásném počasí až podivné. Rozlézáme se ve spodním patře v Altfrankisher 5+. Robert hned koučuje Markétu do PP. Cesta není těžká, ale ke slaňáku je to zase dál, než je jurský standard. Řešíme, proč, když se sám bojí spadnout i s nýtem u kolen, jí vybírá právě takové cesty.
Já jdu do Liebe Ohne Chance, 9. Robert mi vyradí kroky. Nástupový boulder je dost protivný, za ten nehťák se moc noha zvedat na polotření nechce. No nic, tak první společnými silami našáhlujeme. Pak jsou větší chyty, které vedou do hlavního problému cesty. Necítím se, tak jedu dolů. Určitě pro mě letos není nijak moc sjízdná. Musel bych jí určitě dát mnohem víc pokusů, než kolik mi tento víkend zbývá. Usuzuju, že je už podzim a cestu nechám uležet na jaro. Třeba změkne. Nebo možná já.
A protože jsem taktik, tak hrr do Dala. Tam bohužel zjišťujeme, že nástupové chyty jsou mokré jako držka. Tak zase Invalid Dala, která je o zlomek lehčí, ale právě kroky traversem, které vedou do originální cesty, mi hodně nevyhovují. Krásy moc nepobrala, je to takový věčně vlhký traverz převisem, ale pro mě je to docela těžké. Robert navěšuje expresky a já prvním pokusem vylezu až do klíčového skoku těsně pod slaňákem, kde blbě cvakám, lano končí v zámku, a já místo abych to skočil, tak opravuji expresku a už sedím.
Robert přelézá na PP a mě hlava v dalších dvou pokusech nepouští ani do klíčového bouldru. Jakmile si jen na okamžik sednu, hned to přelézám úplně v klidu. Dala? Zase nedala.
Markéta trpělivě jistí. Přichází chlápek, který ostře pokusuje v desetmínuskách, a jeho partnerka mi jako naschvál jde ukázat, jak se leze Liebe. Nakonec se v tom zase moc nehýbala, ale alespoň mi ukázala, jak bezproblémově cvaknout expresku v klíčovém místě. Radši půjdem.
Na odpoledne máme domluvený Diebesloch. Trošku se děsíme s Markétou obtížností. Do devětmínusek se nám už ani jednomu nechce. Nástup vlhkou a klouzavou ferratou si píšu do deníčku. Bohužel se mi stěna líbí a něco tam hodlám nafotit. Foťák je samozřejmě v autě. Tak honem dolů a znovu s foťákem ferratou nahoru na RP. Lezení je v této oblasti pěkné. Robert navěšuje Beavis & Butthead 9-/9 a druhým pokusem to ke svému překvapení vylézá.
Střídáme se s přátelskými Němci, kteří pro nás překvapivě mají zkušenost s pískovci. Povzbuzují nás v jedné cestě, že občas se lezci bojí k prvnímu, ale Češi se zkušenostmi z písku, že problémy mít nebudou. Fotím i je, ale bohužel si nějak nerozumím s bleskem a výsledky nejsou moc dobré. Problém je, že jsem německým kolegům slíbil poslat fotky. Při odeslání se asi budu trochu stydět.

Lezeme s Markétou Quergang, 7+. Je to dost převislá cesta s obrovskými chyty. Tak převislou cestu v obtížnosti 7+ jsem ještě nelezl. Chyty jsou ještě větší než na Čtyřech palicích. Určitě unikátní cesta. Přidávám k ní ještě onsight převislé osmmínusky Blutspur v levé části. Je to také neskutečná cesta. Pěkná, v čistém vápně, příjemné lezení po velkých chytech, nahoře
trochu tahá. Počasí nám přeje, je velmi příjemně. I po ranním neúspěchu se cítím velmi dobře. Jsem rozjetý, v oblasti se mi líbí ještě další směry, ale musím se krotit, abych mohl lézt ještě v neděli. Robert toho má už dost, ale Markéta by ještě taky něco dala. Tak vyklusáváme v jedné sedmě (Bonny and Clyde) a jedné šest plusce (Ronja). V týmu vládne pohoda. Parádní den, máme za sebou za dnešek devět cest a před sebou ještě nákup žvýkaček pro dceru a asi 40 km do altánu. Přijíždíme tam o půl deváté, kdy už je zábava v plném proudu. Opět jsme tu sami. Nechápeme, co se děje. Zase lehce konfrontační debata, žádné prázdné tlachání. Dám dva radlery na lačno a zapojuji se do v tomto případě skutečně akademické debaty. Většina z nás šesti studuje postgraduál, respektive já jediný hákuju. Však na ně také dojde.

V neděli vyrážíme už ve čtvrt na osm. Snídáme na sluníčku na golfovém hřišti nad Pottensteinem. Lehký opar, rosa v trávě, krásné proti slunce. Společnost nám dělá osamělý golfista, kterého hodnotíme. Samozřejmě bez sebemenších zkušeností s golfem.
Je třetí den lezení a tah na bránu již není nejsilnější. Je evidentní, že včera jsem se nemusel krotit, dnes už stejně nic nepředvedu. Nakonec si domlouváme rozlezení na Breitenberg Sudwandu. Je to softmoverský ráj. Bohužel nás tam vyrušuje horoškola asi s deseti dětmi. Přesto se nám podařilo urvat krásnou technickou Barbarelli Weg, 4+ středem stěny. Tuto
oblast si musím zapamatovat na příští rok, v některých cestách se do půlky stěny dostane i naše tříletá dcerka Eša. Tak oblasti můžu říkat Ešawand. Posouváme se do leva a lezeme hezkou Siebenschlafer 6 při hraně a ještě více vlevo Pfeilerweg, 6+.



Breitenberg, Pfeilerweg, 6+
foto by © Tomáš Vak

U druhého při cvakání trochu, možná spíš víc, bojuju, ale nakonec nic nebrání poctivému onsightu. Markéta ji zná z minula a chce si ji dát PP. Vytahuji foťák nahoru a věnuji se focení. Ve svém zaujetí jsem
přehlédl dvě události, které poznamenají naši budoucnost.
Jednak došlo při jištění od Roberta k drobným nepozornostem. Markéta přesto zabojuje a cesty vyleze, ale nepozornost mu není ani v euforii zapomenuta. A k tomu já asi nacvakal cestu k jinému slaňáku. Robert Markétu uklidňuje lakonickým tvrzením, že u šest plusky je fuk, kam doleze, a že jistil docela dobře, z čehož ho později usvědčují fotografie. Bohužel v digitální době již fotografie jako důkaz neobstojí. Cestou domů pak v průvodci zjišťujeme, že i slaňák byl správný. Prostě problém nastal, jak bývá v domácnostech zvykem, kvůli prkotinám. Tato epizoda trochu narušuje týmovou pohodu. Já však nejsem žádný empatik a užívám si vedlejší sedmičku převisem. Pak by mělo dojít k přesunu do další oblasti, ale díky náladě v týmu je přesun lehce nekoordinovaný a cíl cesty najednou není jasný. Jedeme na Pornowand a první část cesty si vysvětlujeme rozdíl mezi důležitým chlapským lezením a nedůležitým ženským lezením. Dvě třetiny týmu rozdíly chápe, ale jedna třetina má stále v očích jakési nejasnosti. Druhou část cesty do oblasti absolvujeme v tichu. To nechápu. Jsem zvyklý na poměrně výbušnou domácnost.
Jdeme na Pornowand a čeká nás opět regulérní ferrata. Jen tam vylezu a vidím parádní stěnu, bušiče a výborné místo na focení, už zase mažu k autu pro foťák. Z ferraty se cestou dolů stává canyoning bahnitým a vlhkým korytem.Však jsem slyšel, že canyoning je trend, který má v outdooru budoucnost. Když se s fotografickou brašnou vydrápu nahoru, tak mě málem šlehne. Robert s Markétou nemají sedák a jsou na odchodu. Nenechávám si kazit náladu a
jednám rázně. Okamžitě se navazuju a chystám se do slabiny stěny. Vyptávám se holčiny, která cestu lezla, na podrobnosti. Máme novějšího průvodce, a proto si všímáme, že nevylezla osmičku, z které se těšila, ale sedmplusku. Můj úděl je prostě radost rozdávat. Cestu s nepříliš velkým přehledem vybuším, nahoře mi trochu vadí odlez ke slaňáku v lehkém, ale protože se
bojím skočit dolů, tak mi nezbývá než ke slaňáku dolézt. Lákám na ni Markétu, ale s díky odmítá. Ani Robert už nepoleze. Nálada v týmu se lepší. Nebo jen moje nálada je lepší? Já bych chtěl vylézt ještě něco, ale potřeboval bych odpočinek a nikdo se do lezení nežene. Když si uvědomím, že připadá v úvahu jen ošklivá osmička s pavučinama  a pak mimo jedné 9- jsou zde jen cesty mezi 10 a 11-, zrekapituluju svůj stav, tak sundávám sedák.
Kromě toho mě už bolí úpony v lokti, proto je konec lezení vysvobození. Mezitím jsme svědky pokusu o přelez čisté desítky, slušný převis, evidentně malé dírky, občas menší lišta. Vidět přelez desítky se příliš často nestává, a proto s chutí sledujeme. Navíc je z vyvýšeniny krásně vidět do chytů. Drze jsem si pokus nafotil. Bohužel se přelez nekonal. Přesto parádní zážitek.


Pornowand, Schnulleralarm, 10
foto by © Tomáš Vak

Domlouváme se na přejezdu do lehčí oblasti, ale při odjezdu hlásí auto jakousi poruchu na katalyzátoru, a tak raději otáčíme k domovu. Pomalu si zvykáme na myšlenku, že můžeme domů přijet vlakem. Naštěstí v Plzni při tankování zřejmě došlu k restartu elektroniky a problém je pryč. Již opět v pohodové atmosféře dojíždíme do toho našeho ráje.


S pozdravem