Po měsíční pauze od ledolezení na švýcarském
Trůnu jsem znovu vyrážel do Švajcu. Ve čtvrtek ráno mě ještě čekal nějaký pracovní meeting v Lausanne, ale o půl druhé jsem už vyrážel směrem do Vispu, kde na mě čekal Karol, a vyrazili jsme směr Saas Fee. Původní plán nechat auto v některém z kempů v Saas Grund ztroskotal na tom, že všechny kempy byly ještě zavřené, takže jsme dojeli až na parkoviště do Saas Fee, kde jsme nechali stát Karlovo auto a velice nekřesťanskou cenu 19 CHF/den. Následující doběh skrz celé Sees Fee na poslední lanovku byl dost hektický, ale nakonec jsme ještě ukecali vlekaře, aby nám poslali poslední kabinku jen pro nás dva...
Na chatu jsme dorazili kolem půl šesté a po vydatné (a na švýcarské poměry i velice chutné) večeři jsme netrpělivě očekávali následující ráno. Vstávali jsme v 4:45, tj. o hodinu dřív než ostatní, jelikož jsme s nimi moc nechtěli motat při snídani a hlavně ve stopě. Navíc jsme ještě nevěděli, jak nám to ve stěně s Karlem půjde (dřív jsme spolu byli jen na ski-touringových výletech), takže každá hoďka navíc dobrá.
Severní stěna Allalinhornu.
Dostat se pod nástup (konec poslední lanovky, asi 1 km jižně od Mittelaletch, p. 3560) na SV hřbet Allalinhornu bylo vcelku přímočaré, a pak to začlo. Jelikož byla letošní zima ve Švajcu poměrně chudá na sníh, obvykle sněhové (firnové) pasáže byly dost zledovatělé, nicméně sklon 40-50° byl (aspoň pro mě osobně) ideální. Takže jsme nechali lano v batohu a šrouby na sedáku a lezli jsme nahoru bez jištění.
První pasáž měla asi 100 m, 40° led, pak následovalo 300 m lehkého výstupu až k výrazné trhlině (p. 3800). Tady to buď můžete oblízt zprava přes trochu nepříjemně exponovanou zledovatělou hranu a nebo přímo kolem trhliny, kde doporučuju použít pro jistotu lano. Pak následuje jednoduchá pasáž až pod vrcholovou trhlinu (p. 3920). Odtud se vydáte krásnou hladkou severní stěnou se sklonem cca 50° až nahoru na vrchol. Celou dobu jde vidět vrcholový kříž, takže můžete vylézt stěnou až úplně na vrchol.
Ledovcová trhlina v půlce výstupu.
Finální 50°stoupání na Allalinhorn.
Pak jsme sestoupili normálkou do Feejoch (p. 3807), kde jsme zkontrolovali předpověď na další den, které ovšem vůbec nebyla optimistická. Jelikož jsme však měli dobrej čas (cca 12:30) a krásný počasí, rozhodli jsme se pokračovat po skialpové trase č. 271 na Feekopf (3887) a potom JV hřbetem na druhou čtyřtisícovku Alphuebel.
Abych byl upřímný, nepřipadl mi tenhle z Feejoch na Feekopf přechod zas tak jednoduchý, jelikož s lyžema na zádech a s lyžákama na nohách i skalní lezení obtížnosti II+ není úplně zadarmo, hlavně když se Vám nechce vytahovat lano :)
Každopádně jsme to nějak přešli a pokračovali přes Alphuebeljoch na JV hřeben. Ono to sice odtud na vrchol vypadá jako kousek, ale 430 výškových metrů, v měkkém nafoukaném sněhu a bez pořádné aklimatizace, nám dalo zabrat. Každopádně jsme kolem 17:00 stanuli na nevýrazném táhlém vrcholu s krásným výhledem na vrcholy Monte Rosy, Matterhorn apod.
Alphuebel
Následující sjezd normálkou (272a) nebyl úplně za odměnu. Na začátku to bylo dost strmé, tvrdé a plné trhlin, než jsme se dostali pod východní stěnu, pak následoval dlouhý traverz na východ a potom sjezd na sever neustále křižovaný trhlinami a s nejasnou stopou. Jenže pak následoval dost nudný traverz na východ skrz sjezdovky a potom finální stoupání k chatě (asi 2 km), což nám už dosti vyčerpaným příliš síly nedodalo. Každopádně jsme o půl osmé dorazili po 14 hodinách, 2000 m převýšení a asi 35 km v nohách zpátky na chatu. Byl to náročný, ale úspěšný den.
No a v sobotu přišel předpovídaný sajgon! Vichřice až 100 km/h a vleky ze Saas Fee mimo provoz, a tak, jak bylo původně plánováno, jsme zůstali na chatě. Jediné, co stojí v tento den za zmínku, byly super Speck-Eir-Fondue Roesti, které jsme si dali na oběd, a příchod další české dvojce (Lucky a Dawa), s kterými jsme sdíleli večeři.
I když byla v sobotu vichřice, nakonec dorazilo k večeru poměrně hodně skialpinistů a společná snídaně v neděli ráno byla dost rušná - a bohužel, hodně lidí směřovalo tam, kam my - na Strahlhorn. Naštěstí je většina skialpinistů ještě pomalejších, než pomalý Karel, takže jsme nakonec vyráželi z chaty jako první a užili jsme si panenský ledovec úplně sami. Na p. 3200 jsme se oddělili od normálky (262a) a pokračovali pohodovou trasou (263a) až do Fluchtpass, kde jsme nasadili mačky a vydali se k SV stěně Strahlhornu. Po cestě jsme obcházeli zleva jednu nepěknou trhlinu na p. 3800, ale pak byla cesta ke stěně již přímočará.
Strahlhorn - pohled ze severu.
Do stěny můžete nastoupit vcelku kdykoliv, my jsme však chtěli přímou variantu až ke kříži, a tak jsme nastoupili až při p. 4080, takže nás čekalo asi 150 m 50-60° stěnou, kde jsme lezli simul-climbing s tiblocky. Shodou okolností jsme nahoru dolezli přesně ve stejnou chvíli jako první skupina jdoucí normálkou, což byl Daw s Luckou. Nakonec jsme všichni čtyři sestoupili normálkou (261a) až na chatu.
Strahlhorn SV stěna.
Uprostřed SV stěny na Strahlhornu.
Vrchol Strahlhornu.
Další den jsme vyrazili na Rimpfischhorn. Náš původní plán vystoupat severní stěnou na p. 4108 a potom hřebenem na vrchol (4199) jsme nakonec odpískali, jelikož by nás čekalo III+ lezení na sněhem pokrytých nakloněných plotnách, což s lyžema na zádech a s lyžákama na nohách úplně nechcete... Takže jsme nakonec vyrazili ještě se dvěma skupinama normálkou (261a). Až do Rimpfischsattel (cca p. 4000) to byla klasika na lyžích, pak mačky a hurá na vrcholovou pasáž. Hluboký měkký sníh byl dost nepříjemný, ale pravá sranda začínala až u p. 4120, kdy přišla na řadu skála, kde bylo zapotřebí to zajistit. Pak už jen výlez na předvrchol s jedním exponovaným místem (II lezení na plotně), a pak už jen vrchol, kde jsme byli dle vrcholové knihy letos první! :)
Karol a předvrchol Rimpfischhornu.
No, a pak už jen následoval parádní sjezd k chatě a nakonec jsme se rozhodli to po čtyřech čtyřtisícovkách za čtyři dny zabalit a sjeli jsme až dolů do Saas Fee k autu.
Další články od Mrkvy a Ryzích Borců z hor
zde.