Sbírám tě,
zrnko po zrnku.
Hladíš a neřežeš,
přesto však raníš,
když nabídnout
nemůžeš mi víc.
Jsi hladká jen na vrcholcích,
špičkách a hrotech homolí.
Vltavská žula je pro mě srdcovou záležitostí. Vápno je fajn, ale ta naše povltavská, zlatavá, jemnozrnná hornina je mi jaksi ryzejší, vzácnější, dražší. Každá z oblastí nacházející se v meandrech naší mocné řeky Vltavy skrývá odlišnou tvář. Vždy jsem chtěl nasbírat všechny pokémony a s přelézáním těžkých cest je to podobné. Čím těžší cesta a čím odlehlejší oblast, tím větší radost. Postupem času začalo ubývat cest a postupně i oblastí.
Vpravo od c. Raz dva 8+, Starý Kamýk, nekompromisní boulder, Leze Vašek Sýba, jistí M. Nagy (hi res)
Již nějakou dobu jsem měl otevřený projekt v Kouzelném lomu na Velké. Toto romantické zákoutí upadá mezi lezci čím dál tím více v zapomnění, jelikož každý trochu schopnější „climbík“ vyráží radši na profláklé Křoviště. Tento sektor se dnes může pyšnit třemi cestami nad devět. Dvě z nich byly udělány údernou dvojicí Roman Blahník a Petr Obst a jsou to opravdové kulinářské lahůdky. Tu nejmladší měl v hledáčku J. Ježek, který do ní osadil první bh. již před nějakými deseti lety. Ve snu by mě nenapadlo, že jí jednou budu dokončovat právě já. Vždycky si říkám, proč já bych jako měl dělat prvovýstupy, když je tolik cest ke zopakování. Ale postupem času, když jsem měl většinu těžkých cest v oblasti vylezených, dostalo se i na vrtačku. Mít tak vylezené všechny cesty nad sedm v takové oblasti jako je Velká! Spousta z nich se vyskytuje v lomu Stínadla, který je nejmladší ze sektorů, ale i tam už stihly cesty řádně zarůst. Když máš silnou lištu, v těchto cestách lomového charakteru tě vcelku nic nepřekvapí. Ale v těch starých sektorech na osm pluskách od Bahna, Obstíka či Ondry Sobotky, tam ze sebe musíš dostat mnohem víc, důvtip, vynalézavost a někdy i odvahu. Vzpomínám, jak jsem se snažil o přelezení cesty Letos moc sněhu nenapadlo 8+ a v nejlepším nálezu jsem v prvním, klíčovém bouldru zazmatkoval. Nějak jsem udělal kroky, ale když přišlo na akorát, zjistil jsem, že necvaknu. Nedokázal jsem se pustit na pár vteřin, hrozila mi police, zkoušel jsem nýt nadlézt, ale cvakací chyt nebo lepší pozici pro tělo ne a ne najít. Očima jsem hypnotizoval druhý nýt a cítil, jak postupně sjíždím ze sklopených lišt. Byl jsem na sebe opravdu hodně naštvaný, když jsem chtě nechtě popadl expresku. Cítil jsem tenkrát velkou šanci do dalšího pokusu, dostat tak půl hodinky na regeneraci, ale kluci už chtěli jít do Kouzelného lomu. Bylo tenkrát hodně vody a my se plazili po břehu v příkrých stráních, trním ostružin a trnkových keřů, snad celou věčnost. Když jsme překonali tu ukrutnou, dvousetmetrovou vzdálenost, jeden z nás zjistil, že v křovinách ztratil mobil.
Tenkrát jsem se snažil o cestu Sluneční kruh 9/9+. Dlouhé tahy po relativně dobrých chytech s odhmatovým bouldrem v závěru. Pamatuji se, že na mě udělala obrovský dojem. V nadsázce jsem v ní spatřoval Hafty. Je až poetické spatřovat v cestách určitou similaritu, zvláště pak u cest, které se ti nějak zapíší do vzpomínek svou výjimečností. Například Stříbrnou hranu 8- přirovnal Ondra Sobotka ke Krutému Římu 7+/8-. A to se v ní už dnes netočí nýty. To bylo srandy, když jsi horko těžko vlál na hraně a snažil se uvolnit ruku na opatrné zavěšení expresky. Ostatně v Krutém Římu je takový nýt stále. K němu boulder, od něj boulder a samotný nýt ti jistotu moc nedodá. Když ho cvakám, říkám si kolik toho asi ještě vydrží a s kým asi jednou upadne. Kursk přímo 8+ mi připomněl cestu Soudce Lynch 8+. V případě Nekroskopu 7- jsem asi hodně ulítl, když jsem ho kdysi přirovnal k rovišťskému Highlanderu 8-/8. Ale občas se ti prostě stane, že nemáš svůj den a kde si jindy pískáš, jsi tentokrát na upadnutí. Možná proto mi tenkrát přišel Nekroskop tak těžký.
Panoramata z Velké - skalní masiv Cimbuří v popředí (hi res)
Vzpomínám si na ten studený dubnový den před dvěma lety, kdy jsem nesl v batohu vrtačku, pár háků a věci na lepení. Řeka je upušťená a do lomu se dá projít od mostu na Roviště. Zahloubaný sám do sebe přeskakuju z kamene na kámen, sem tam se přichytnu nějaké té větévky. V jednu chvílí si až říkám, jak je to možné, tak suché a tenké, a přece udrží mou váhu. „Prask“. Chvíli zkouším balancovat, ale je mi jasné, že jen oddaluji nevyhnutelné. To mě již vítají mezi sebe vltavské vlnky. Mám štěstí, vrtačka i bágl zůstávají v suchu. V lomu jde práce rychleji, než jsem čekal. K mému překvapení zjišťuji, že díry na háky již v cestě jsou, a tak jen dodávám zbylé dva borháky. Nad třetím hákem se cesta napojuje do cesty Kde jsi vole 8, a ta má dolez stejný jako Sluneční strana ulice 9.
Jaká cesta je? Leze se hned od startu, sice ne kdovíjak těžké kroky, ale nějakou sílu ti vezmou. Stupy nejsou nejhorší, ale chce to do nich hodně tlačit. Řekl bych takové osm pluskové lezení po dirko-lištách (čím tlustší prsty, tím hůř se ti do lišt vejdou). Pak cvakání druhého z takové trojúhelníkové díry a pak klíčový krok. Při něm ždímáš pravou rukou takový „pajcrovaný“ odhmátek a přes vysokou pravou nohu se zvedáš do oblé římsy. Celý tento úsek jsem potřeboval přelézt co nejrychleji, proto jsem obzvláště ocenil tekuté mágo. Trvalo mi čtyři výjezdy klíčový boulder vymyslet. Samotná kusovka pak další dva výjezdy. Při úspěšném přelezu jsem byl u třetího háku tak překvapen, že jsem málem vypadl v osmičkovém dolezu. Byla docela kosa a asi mi i rychleji natékalo. Zbytek cesty se mi nedařilo zkoncentrovat. Hlavou mi běhaly myšlenky o vydrolení stupu či chytu a vlastně jsem z přelezu ani neměl radost. Přemýšlel jsem, za kolik cestu dát a jak ji nazvat. Shodou okolností jsem v té době zkoušel i Zlaté koule na Rovišti. Asi je to víc než osud, když se sejdou dvě takhle podobné cesty naproti přes údolí a ty je zrovna zkoušíš. Zlaté koule 9+ kdysi navrtali mí sousedé, dva Hořováci, Vašek Ambroz a Martin Laštovička. Kusovku tenkrát dělal Reschík a název prý získala podle tehdejšího, módního warm-up doplňku skalkařů, čínských koulí. Původně byla za 9+/10- ale po téměř flashi Karla Hegra ji snad shodili na 9+. Obě cesty mi přijdou hodně podobné svými kroky, profilem i obtížností. Teď ještě vymyslet název. Při vymýšlení klíčové sekvence jsem měl označeny snad všechny stupy ve stěně. Čárky mága mi při pohledu ze země připomínaly Sluneční hodiny.
Osazování háku v cestě Sluneční hodiny, 9+ (hi res)
Možná že tě odradí tvar chytů, které nesou známky hrubšího čištění, ale asi to jinak nešlo. Když jsem se na cestu před lety ptal samotného Ježoura, smál se. Prý bylo potřeba skálu pořádně pročistit. I mně se sem tam oddrolil z pod nohy kus skály. Snažil jsem se zároveň i proklestit pěšinu, aby se dalo do lomu dostat i při plném stavu vody ve Slapské přehradě. Do lomu tě dovede kozí stezka vedoucí po terasách, nicméně zahradnické nůžky se určitě neztratí. Lůmek je orientován jižně a poskytuje závětří, dá se lézt i za drobného deště, stěna je lehounce převislá.
Doufám, že v přívalech sněhu stejně jako já, rád zavzpomínáš na příjemné, podzimní dny strávené na vltavské žule a třeba tě navnadím některé ze zmiňovaných cest vyzkoušet.
Na pískách vznikne každý rok několik desítek cest, které navrtají sami přelezci, nejsou "hrubě očištěny" a jsou těžší. Nikdo o nich nepíše, nedává k nim fotky se zadky z oblasti a nepřelezové video. Cesta je vizitka autora a článek také. Nechápu kladné ohlasy, ale to je zase vizitka komentujících. Všechno tohle dohromady ukazuje, kam směřuje lezení v některých oblastech a tyto stránky. Ano, přesně tam.
a to je chyba. Stokrát radši si přečtu článek o našich krásných skalách v ČR a třeba i zavzpomínám na moje zážitky tam, než článek, že někdo něco přelezl nebo někdo udělal rozhovor. Za mě článek hezký.
A koho zajímají hrdinské činy udatných pískovcových autistů, kteří se cítí být elitou zeměkoule? S nikým o svých báječných megavýkonech nekomunikují, jen by chtěli, aby všichni uznávali nadřazenost jejich rasy, mířící pomalu ale jistě na smetiště dějin. Ať žije Vltavská žula a její komunikativní lezci!
Jeden dotaz (vlastně dva) bych měl na autora článku. Na poslední fotce je pán, který má v ruce kladivo při osazování borháku. To je lepený borhák? Proč má ten pán to kladivo?
PS: Podle odpovědi bude možná následovat řada dalších dotazů.
Nevím, jestli je to tento případ, ale borhak se může osazovat i do díry s ampulí. Pak se do něj musí tlouct kladivem, aby se skleněná tuba rozbila a složky smísily. Jde tedy také o lepený borhak. Já takhle dělal všechny své cesty na žule. Odspodu, lepení ze skoby, z háčků... Nakonec je jištění lepší, než když to někdo tupě nalepí ze slanění každý metr.
Používají se dva způsoby lepení borháků, a to buď kartuší se špičkou nebo za pomoci ampule. Kartuší se ti nevyplatí zalepit pár borháků, abys neztrácel zbytečně lepidlo a špičky musíš mít předchystáno více děr a velmi rychle lepit jeden borhák za druhým (mluvím o klasických borhácích 80/10), protože z kartuše se dá udělat klidně přes dvacet borháků. Jsou tam i další okolnosti, které mají vliv, ale to by bylo na dlouho. Takže pro osazení pár borháků je výhodnější použít ampuli, která má skleněný obal, ta se zasune do díry, přiložíš borhák, klepneš do něj kladivem a rozbiješ ampuli, pak točíš borhákem, abys promísil lepidlo a občas na něj poklepneš kladivem, abys ho rychleji dostal dále a to zejména s ohledem na rychlost tvrdnutí lepidla ( v létě to bývá běžně méně než 30 sekund).Jestli dávat borháky odspodu nebo odshora záleží především na praxi a zkušenostech. Zmrvit se to dá oběma způsoby. To by bylo opět na delší povídání.
jasně, jen znám mnohem víc cest osazených ve stylu "aby to bylo bezpečné, dám to každý metr" - a pak máš nacvakáno sice deset pres, ale přesto hrozí police a zlomenina nohou.
ačkoliv takových je zase děláno řádově násobek, tak jich musí být i násobně víc ne moc povedených ...
Ano, ale tyto cesty dělají nechci říci kdo, jde jim hlavně zavděčit se rádobylezcům (nebo-li produktům stěn), kterých jsou dnes mraky. Ti potřebují jištění nejlépe po metru, takže jedno cvakáš u kolen, druhé u prsou a třetí nad hlavou z jedné pozice. Nicméně to větší bezpečnost neznamená, protože si do těch cest troufnou opravdu nýmandi a pak jsou z toho poněkud ošklivé pády se zraněním. Bohužel je to dnešní trend, ti co dnes lezou jsou v podstatě průměrným vzorkem společnosti, ne tak, jak tomu bývalo dřív. Osobně mám raději cesty, kde je jištění méně, případně dáváš vlastní a musíš umět lézt a je na tobě, abys zvážil jestli na ni máš nebo ne a jdeš raději jinam. Dnes jsme u Vaňousů (což beru za klasickou oblast v Krasu v pohodě odjištěnou) slyšeli hlášku:"tady jsou staré cesty, které nikdo neleze". Takže je potřeba asi více takových oblastí, kudy ti, co nosí lezky na karabině na batohu a lano obdobně jen projdou a člověk tam má klid.
jo jo, takhle přesně leze Zaoral a jemu podobní. a když to není odjištěný po metru, tak si zhora navěsej prodloužený presky, aby to tak šlo cvakat. je to takový instantní top-rope, lano vede stále od posledního jištění dolů k sedáku, tj člověk sice leze na prvním konci, ale je neustále jištěn zhora.
Neznam nikoho kdo by mel lezeni radši nez filip zaoral...univerzalni lezec hory lano bouldry....mozna az si polames pater a nohy zjistis ze na sportovkach jde vic o pohyb nez o hrdinstvi metr nad borhakem...toz asi tak..ona zavist je hrozna svine...s pozdravem houba
Zajed do Labaku. Tam jsou taky sportovky. Jen v nich nejsou na trech metrech tri haky, ale jen jeden. Az si polames nohy a pater??? To je dobrej blaf. Proste si musis vybrat cestu, kde dokazes lezt mezi jistenim vic kroku v kuse. Skaly nejsou bouldrovka woe.
to bleskové tvrdnutie som zažil iba raz, keď sme chceli doraziť kartušu so zimným Fischerom. bolo to v lese,v tieni, cca 20 stupňov.
( kladivo sme nidy nepoužívali , osádzali sme do ž andezitu a tatranskej žuly, väčšinou štandardné bh.)
Není důvod poklepavat na konci pri osazování, když máš připravenou spodní hranu díry tak, aby tam svár na BH sedl.
Jinak nemám další dotazy. Díky. Netušil jsem, že jsou ampule tak rozšířené.
Osobně až na výjimky (Gavendova skála) dělám vše do ampulí, nemusím předvrtávat x děr dopředu, abych neztrácel špičky. Co se týče doklepáání u kartuší, pokud je díra dobře připravena a lepidlo vytlačeno zcela od konce díry je to zbytečné.
i tak jsou ampule ekonomický nesmysl (špička stojí dvacku a dáme-li z kartuše 20 borháků na jednu špičku, dáme s rezervou deset na co díra to špička). chápu jejich použití u cest odspodu s problematickou osazovací pozicí nebo v horách, kde netaháme další krám, ne že né. nebo když to platí někdo jinej:)
Bývaly doby, kdy jsem běžně dával při přejišťování 30 borháků i více za den, kdybych to dělal z kartuše, tak to nikdy nedám. Když děláš z kartuše tak nelze ze spustu osazovat jeden borhák za druhým, to bys nestačil měnit špičky. V tomto je ampule pohodlnější a navíc pořád neobíháš skálu, což po půl dni práce poznáš. Mnohdy jsi též v převislém takže musíš přeslaňovávat, což znamená osadit borhák, počkat až lepidlo zatvrdne a přesednout do něj a jet níže. Pokud vezmeš v úvahu i přibývající roky, tak si rád tu práci co nejvíce zjednodušíš. A cenu ampulí fakt moc neřeším, není to takový rozdíl, aby mi to stálo za řeč.
ok, přiznávám, že jsem trochu zastydl. bývaly doby, kdy byly patrony za úplně kosmickou cenu, teď už je to jen o trochu méně než 2x dražší (na materiálu, za předpokladu co voko to špička). já jsem níkdy (na skále) 30 borháků z lana za den nelepil, a uznávám, že i práce má svou cenu.
samozřejmě při používání patron jeden nesmí bejt prase a debil, ale zase, kdy ano.