Jedné nevlídné soboty na konci listopadu došlo pod střechou na úpatí umělé stěny v Brně k utajené výměně SMS: Máš :-) Super. Černý rys? Nevím, či by nebyla lepší Květina.. Uvidíme, náčelníku. (vsuvka typu Hmm? a Jako zítra? se záměrně vynechává, jednalo se zde o pouhé získání času na to, aby se žena přesvědčila, že lezečky neukrývají malbu černého rysa a s ní i jistou šanci na záchrau nezachranitelného) Dlužno na tomto místě vysvětlit, že žena dostala příkaz zakoupit náčelníkovi nové parádní mokasíny typu Solution, neboť náčelník s příchodem zimy právem očekával, že bude nutno razantně zaútočit na Chřibech. Jak žena tušila, právě zakoupené lezečky obrázek černého rysa neukrývaly. Jednalo se tedy spíš o krycí jméno pro vícedélku na Pálavě. Při této představě ženě omrzly prsty jaksi předem. Jen jedna vícedélka, byť podřadnější kategorie, mola hrozící katastrofu odvrátit. – Normálka. Ale to už se jejich červená obluda spokojeně kolíbá směrem k Pálavě. V jejím útrobí sedí kromě napětí a ticha šedivý maník (říkejme mu raději taktně světlovlasý), žena a náčelník. Zdá se, že jeho záměry poněkud otřásá hustá mlha. - Mlha - Černý rys? - Hmmm? - Uvidíme Náčelník, stejně jako kapitán lodi, opuští skály až poslední, proto je vydán povel – Vzhůru na Normálku hleď! Jsou rozděleny role a zopakovány povely: Lezu! – Jistím! Zdá se, že všichni rozumí. Jak už ale realita bývá, při zahájení operace se náčelník táže: - Možu? , světlovlasý maník zodpovědně potvrzuje: - Jo. Od samého počátku se zdá, že rychlost pohybu náčelníka na místní čtyrce rovná se polovině rychlosti při jeho výstupu Paternostera. Čtenáři budiž vysvětleno, že Paternoster je cesta o vyrovnané obtížnosti 8, na jejíž pokoření je náčelník právem hrdý. - Teda jakože by to bylo suché, tak to teda není. Světlovlasý maník a žena situaci sledují lehce zneklidněně. Život je naučil odevzdat se velení, přesto se situace jeví poněkud nestandardně. - K*rva, co teď mám jako dělat? Žena, vědoma si své ženské biologické role se okamžitě snaží zklidnit svou vyrovnaností náčelníka: - Nic se neděje, slez dolů.. - K*rva, jak? To mi řekni! Vydálenost náčelníka víc než tři metry nad borhákem a další tři pod následujícím borhákem je více než výmluvná. Není dokumentace na to, co všechno v téhle chvíli proletělo hlavou tomu nahoře, ale dole sotva slyšitelně pouze pro ucho světlovlasého maníka zaznělo: - Ježišmarja, prosím, nepadej! Jak náčelník dokázal udělat jednou rukou smyčku na smyci a založit jištění, když později dole mu tento nácvik trval několik minut, je nevyřešenou záhadou. Po chvíli zazní: - Lezu! - Možeš! - Jdu! - Jo Světlovlasý týpek vyráží s důvěrou za náčelníkem. Sotva popoleze půl metru, zamává beznadějně rukama a už sedí dole na zadku. - Tak to bylo rychlé – pronese stručně náčelník Žena se směsí úžasu, obdivu i údivu se opět snaží o zklidnění situace a měkce konejší svého spolulezce: - Dobrý? - Jo – souká ze sebe překvapeně světlovlasý maník a se slábnoucí důvěrou se opět naklání ke skále. Nový a další následující pokus končí opět dopadem do reality a náčelník pokládá filozofickou otázku, která v překladu zní nějak takto: - Má ta oprace s tímhle vojskem smysl? Světlovlasý týpek však již překonává startovní linii a rychlostí rovnající se druhé odmocnině rychlosti náčelníkova výstupu na Paternostera překonává výstup. Mezitím se dole žena zodpovědně chystá k začátku operace. Přesně pod místo svého předpokládaného dopadu si chystá do bahna plachtu (nad tímto úkonem pozdějí náčelník nechápavě vrtí hlavou – myslelo-li si toto ubohé stvoření, že takto nahradí bouldermatku?), dále se žena úzkostlivě věnuje studiu všech stupů a chytů, které budou pro začátek k dispozici. - Lezu! - Jistím! Po sem tedy začátek běží podle plánu. Zavažme však náčelníkovi oči a pohlédněme do zákulisí. Žena jako očitá svědkyně nedávného divadla situaci vyhodnocuje jako dostatečně kritickou, aby získala oprávnění k zahájení záložní operace. Operace, o níž si byla vědoma, že by ji jistě náčelník vyhodnotil za poněkud nečestnou. Rozvzpomněla se totiž na veškeré postupy, které jí náčelník jednoznačně zakazuje. Tahala za presky a šlapala na borháky a k tomu náčelníka neustále obtěžovla povely typu: - Dober.. - Dober, dober! - Neotravuj a lez! Nahoře u rybníčka Brčálník, v mlze, co by se dala krájet byla vykouřena dýmka míru a rozhodnuto o ústupu armády. Je zde pořízena obrazová dokumentace a skupina, rozjařena překonáním všech nečekaných nástrach přírody se připravuje k sestupu. Náčelník, poněkud zamotaný do lana, si odříkává nahlas metodiku: - Tady jsem jištěný, tohle můžu zrušit, teď to chce správný konec lana.. jeden konec, druhý je tady, třetí… to není možné.. - Náčelníku, jestli najdeš ještě čtvrtý, tak je to v prdeli! - To jde slaňovat s tou gri-gri? - Ano, už jsem to dělal. – K*rva, co to máte za olepené lano? Zbylá armáda zděšeně hledí dolů do mlhy, kam zmizel její velitel.. - Neboj, dole máš plachtu! Teď je řada na ženě. - Hele, já nechci slanit na jednom prameni..všecko je mokré.. - Nekecej a lez, kvůli tobě to tady nebudu předělávat! - To se klouže.. - Nemá se ti co klouzat! - Jak to, že se mi nemá co klouzat? Zdola skoro prosebně: - Ty slaníš na jednom prameni??!!! Ten světlovlasý si zřejmě myslí, že divadla nebylo ještě dost, proto se postupem slanění obutý – neobutý sune pomalu dolů. - Náčelníku, to bylo boží!!!! - To bude dýmkou míru.. – uzavírá poklidně náčelník.
|