Je 14.července a na Ruzyni se schází prapodivná tlupa jedenácti vyšinutejch jedinců, kteří podle zavazadel vypadají, že se pravděpodobně chtěj vystěhovat někam do země zaslíbené a požádat tam o azyl. Omyl. Valíme na východ - do Kirgizstánu, pokusit se zdolat nějaký ty jejich píky.

Takže složení naší grupy vypadá následovně: Béca, Honza Doudlebák, Honza Kreisik, Jíra, Johny, Kopis, Marous, Morrison, Stoupa, Šatavis a Zákoris. Odlet se neobejde bez lehkých obtíží, takže musíme bohužel v Praze zanechat asi dvacet na rentgenu téměř nenápadných plynových bombiček, pětikilovou vrhací atletickou kouli, jakožto dárek do Marousova batohu od jeho poťouchlé přítelkyně a deset táců za nadváhu.


Pik 4810
Po pár hodinách letu a nějakým tom přestupu se vyloďujeme na letišti v Oshi. Tam na nás čeká chlapík, co se tady má postarat o naši výpravu a vypravit nás do hor. No, chudák, to ještě netušil…. Cestu z letiště nám zpříjemňují „Elpíčka“ tj. policajti, co maj na hlavě čepice jak gramodesky a jsou rozmístěný podél silnice tak po tři sta metrech. Každej nás zastaví, proběhne patnáctiminutová debata, odevzdá se určitý obnos peněz za něco a jede se k dalšímu - super. Ale maj tady skvělou vychytávku  jak se to dá trochu urychlit - prostě podáte policajtovi ruku, ovšem v té je rovnou připravena bankovka a tak se nemusíte zdržovat tím než policajt vymyslí, co že to máte vlastně platit. I tak trvá pár kiláků asi hodinu.

Ubytováváme se a vyrážíme na průzkum města. Zdárně kontrolujeme kvalitu místních piv a zejména vodky. Vracíme se někdy kolem třetí ráno a jelikož nemůžeme v podroušeném stavu najít naše přechodné bydliště, rozléhá se ztichlou čtvrtí Marousovo bezmocné „Pomoc!Pomoooc!“… Kupodivu se nám dostává odpovědi a náš hostitel, který z obav o naše zdraví nešel spát, nás zachraňuje. Další den nakupujeme na bazaru jídlo a večer opět vyrážíme, teď již jako ostřílení znalci Oshe do nočního života. Kolem půlnoci  voláme našemu příteli, že „vsjo jest v parjádke“ a že přijdeme co nevidět, neboť se ráno odsouváme dál. Ale situace se začíná vymykat kontrole, takže první borci doráží někdy kolem čtvrtý, další týpek uznal za vhodný trochu si odpočinout po náročném dni a tak  usnul i s foťákem  na silnici a poslední tři výtečníky přiváží milice půl hodiny před odjezdem… Nakládání do ruského óbrauta „Ural“ se podobá zpomalenýmu filmu, ale vyrážíme!

Cestu jsme z větší části prospali, až nás z letargie vytrhla kontrola na vojenský základně asi 70 km před naším cílem a prohlášení, že nás dál nepustěj. Tak se vracíme do nejbližšího města – Batkenu, kde máme počkat do dalšího dne na rozhodnutí velitele. Stoupa navrhuje něco v tom smyslu, že jestli nás tam ty „kokoti“ nepustěj, tak že projdeme v noci, což po krátké rozvaze zavrhujeme neboť jedenáct lidí se sedmdesátikilovýma hólbegama se ve stepi neschová a místní vojáci nemaj zbraně na ozdobu. No, druhej den jsme si dali s vojákama pár stakanů vodky na zdaróvije a nakonec nám dali dvě vodky na cestu a propustili nás.


pastevec nám peče chleba
Dojeli jsme do Kurbaky, což je vojenskej  post v horách na kirgizsko-uzbeckých hranicích a dál už jsme museli po svejch. Náš řidič se začal shánět po vodce, jakožto dárku pro náčelníka. Žádná nebyla. To nám bohužel zapomněli sdělit, že to měl být „padárok“. Nějak se to nakonec urovnalo. Vyházeli jsme svoje cajky a začali se shánět po nějakých koních nebo oslech. Jenže ouha. V dolině Ak-su se údajně konala nějaká mezinárodní konference o turistice(???), kam se pravděpodobně sjeli proletáři všech zemí, protože v širokým okolí nebyla jediná koňská noha. Tak jsme si dali část věcí na hřbet a vyrazili sami vzhůru. Po poradě s mapou a mladým, inteligentně vyhlížejícím vojákem jsme vynesli náklad po celodenním pochodu asi dvacet pět kiláků dolinou. Bohužel úplně jinou než byl náš lezecký cíl. Paráda. Suma sumárum jsme tři dny nosili batohy jak idioti dolinama sem a tam, až konečně přišli ty zatracený koně a během šesti hodin nás odlifrovali do bejzkempu.

Postavili jsme tábor a obhlídli okolní stěny. Okolo nás se tyčily vrcholy Pik Kotin, Pik 1000 let ruského křesťanství, Pik 4810, Asan Usan, Žlutá stěna a konci doliny vévodil nejvyšší Pik Pyramidálnyj. Po dvou dnech odpočinku a přípravy matroše a jídla jsme vyrazili do stěn. Rozdělili jsme se na čtyři skupiny: Kopis se Zákořkou vyrazili na Žlutou stěnu, ostatní si vyhlídli směry v SZ stěně Piku 4810. Nastal kolotoč nošení všeho možnýho i nemožnýho pod nástupy.

Vybíráme volný linie a začínáme fixovat první délky. Lezení je v kvalitní skále, většinou plotnový, ale je to dost vlhký a blbě se to dá odjistit. Asi po třech dnech se nám kazí počasí a jdeme dolu. Scházíme se tam všichni až na Stoupu s Doudlebákem, kteří vytrvale vzdorují počasí. Asi po dvou dnech humusu slaňují totálně durch taky. Čekáme asi pět dní na počasí a i nekuřáci nervózně ruinují Zákorisovy zásoby tabáku. Konečně to vypadá trochu slušně a stěny začínají vysychat. Stoupa s Honzou mění trochu plány a vydávají se do jiného směru a Kopise trochu začíná tlačit čas, protože má odlet o čtrnáct dní dřív než ostatní. Sádlujem se do stěn a po osmi dnech vertikálního života je pokoseno.

Táákže, co se teda vyklimbilo: Čtveřice Béca, Jíra, Kreisik,  Morrison vylezla novou lajnu v levé části SZ stěny Piku 4810 a napojili se do hotové cesty na hřebeni, výtvor se jmenuje „Zlaté písky“, obtížnost 8 A2. Dvojice Stoupa s Honzou zopakovala ruskou cestu „Križok“ za 6b místní klasifikace a přidali dvě délky vlastní varianty plus jeden patnáctimetrovej prvoslet v podání Doudlebáka, obtížnost PP 8+/9-, A4-. Poslední tři maníci působící v této stěně Johny, Marous, Šatavis vylezli asi čtrnáct délek vlastní nové cesty a napojili se do starší hákovačky, kterou plus mínus kopírovali na vršek. Výsledkem je cesta „Otíkovy mokré sny“, klasifikace 9-/9 (z toho většina délek vylezena OS, pouze asi tři AF, na které nezbyl čas pro RP pokus). Jedná se o jediný volný průstup této 1200 m vysoké stěny. No a Kopis musel odjet domu, takže Zákoris sbalil svejch pár švestek a po šesti dnech dolezl zbylých pět délek na Žlutou stěnu sóliko.Vznikla tak nová cesta s názvem „Meresjev“ obtížnosti AF 9-/9 A3.


15.dýlka za 8 na cestě Otíkovy mokré sny             bivak na 14.dýlce
No a pak se jedlo a pilo (už jen mlíko), válelo, ze samopalu střílelo a přemejšlelo co dál a času bylo málo, tak se šlo dolu a všem vojákům se hrozně líbily naše věci, tak jsme jim je s radostí za jídlo dávali, jelikož nám docházely zásoby (i když někomu kupodivu už po čtrnácti dnech a to se jednalo o šestitýdenní vejlet...). Pak nás vojáci hodili do civilizace a tam jsme se hrozně přežrali, až si z toho pár lidí ublinklo a téměř všichni se hrozně zesrali, čímž jsme tenhle outdoorovej zájezd krásně zakončili.

Na závěr chceme poděkovat všem, kteří se nějakým způsobem podíleli na našem podniku: LANEXu za lana Eiger a fixy, VERTICAL sportu za výrobky firmy PETZL, ÁDR DESIGNu za kvalitní haulbagy, ALPIN DIRECTu za fleecové oblečení, SINGING ROCKu za pohodlné úvazky, ČHS za finanční podporu, ALPINUSu, TRIOPu, SUNSPORTu Brno, TILAKu.

Nu, rebjata, éto vsjo…