Ve středu 7. června vyrážíme po počasových odkladech se skupinou freeriderů (Tomáš, David) směr jihotyrolský Sulden za naším dlouho plánovaným výstupem v severní stěně Konigspitze (Grand Zebru – 3851 m).

Vybaveni vším co lze vycucnout z netu se odkládáme ve čtvrtek ráno do spacáků pod borovicové klády na parkovišti u lanovky v Suldenu (Solda) a snažíme se v komatickém spánku zapomenout na 850 kilometrovou nonstop štreku, kterou jsme si s Vikym rozkrájeli jako štriclu chleba.


pohled na severní stěnu Grand Zebru

Jsme tu a u mne nervozita stoupá a zřejmě se vyloučila na mých patách – otřu je, dohltím housku se sekanou pan Globus a vysosnu zbylé řidičské kafe z termosky a obracím ji dnem vzhůru. Koukám na Vikyho a ten též hltí spíš s povinnosti v rámci energetického režimu před plánovaným nástupem. Přebalíme a vykulíme půlku naší posádky na parkovišťátku směr Vertainspitze (Cima Vert). Popojíždíme na náš startovací plac – směr Hintergrathutte, nabalíme vše do našich hyder, pak je chvilku ticho a nezbývá nic než vyrazit. Plánujeme u nástupové rampy zbudovat basecamp se stanem a tak se i později stane. Přístup si zpestřujeme zhruba trojkovým lezením s traverzem po kamenné hrudce na přístupové cestě - Viky je ve svém živlu a plácne, že na zádech můžem cítit tak 23 kg. Vystoupáme na morénový hřebínek a kopec je fakt tady - párkrát na něj „hodím oko“, ale bágly nám zas zatlačí hlavu k zemi. Chajda je trochu z ruky, ale z povinnosti dojdem, kocháme se na lavičkách a obejdem ji jako mlsní psi s už před tím marnou vidinou winterraumu a vody.Vodu vyhrál Vikošek cepínem, kterým rozmlátil ledový krunýř jakéhosi plesa před chatou, já se vracím ze svahu u plesa jenom z doznívajícím bubláním vody v uších. Za chvilku už nám stojí stan zhruba 15 minut od nástupové rampy na ledovém platíčku s odkládacím a kakacím suťovišťátkem. Koukám na velký Zebru a jeho hrozivý ledovec a je to zas tu….


na nástupu k Hintergrathutte


náš basecamp pod Zebru


Najednou mám tři ráno o pět minut dřív než Viky, takže se ještě převalím a po chvilce už jsme v goráčích s nabalenýma lezeckýma báglama a koukáme se na sebe s čelovkama jako dva čerstvě vyoraní krtci. Na jídlo není pomyšlení, každý zhltíme jedno rajče a go k rampě na jejímž konci má být první klíčové místo – 30 metrový komín za 4. Dolézají nás nějací řízci nastupující z údolí a jdou dál - komín je jinde. Za chvilku už drtím první délku se zmrzlýma rukama cvaknu skobku a svážu 2 smyce do hodin a délka je hotová. Další délka nás dotáhne k nástupovému ledovci, který nás dovede po 2 hodinách k okrajové trhlině před štandem první délky v hlavní stěně velkého Zebru.




Bobula v komíněklíčové místo v komíně

Viky k překonání dostane lano od první dvojky a překonává trhlinu skoro kolmým mixstylem, já to zkouším zleva a po pádu sněhového mostu musím jeho styl zopakovat. Navazujem hovor a zjišťujem, že jeden z dvojky před náma se podíval trhlině na dno. Vrtáme šrouby do hnusného ledu pod ještě hnusnější první délkou, kterou leze řízek před náma skoro hodinu snažíc se zabořovat skoby do zmrzlých kostiček vápence.


Viky dolézá komínek (1. délka)


přechod ledovce Zebru k nástupu do hlavní stěny


zhruba osmidélková skalní hradba vyúsťující do horních sněhových polí


ledovec pod stěnou

Viky na to kašle, dá 2 morálové frendy a strach mu nedovolí se ani podívat dolů. Jistím jak o život, ale stejně vím, že by ho chytly jen ty vývrtky, ve kterých tu sedím. Dostanu pár šutrů z galerie nade mnou, pak kolem mne letí Vikyho skoba a za ní nějaká slečna na prodej. Koukám na první délku, která se mění v potůček s hliněnýma pramínkama. Je skoro deset a po dolezu a zhodnocení Vikyho štandu to chci zabalit. Viky má hnědý kolena, batoh, rukavice a v gatích mu chrastí šutry. Do štandu se nedá ani pořádně sednout, tak to raději neděláme. Lezu druhou délku, která později rozhodne – jedna svačinová skoba, jeden šroub a štand v zamrzlým šutru. Dolezl jsem druhého jihotyroláka, se kterým chrochtáme v jeho řeči něco o totálním hnus lezení, které už probral anglicky s Vikym. Nechává mi na štandu skobu se smycí, kterou po odlezu vytahuju jednou rukou a následně vracím. Další délky bezmála 60 metrů se proměňují v podstatě v sololezení a hledání puklinek ve vmrzlých šutrech. Několikrát jistím jen v ruce s cepínama zakutanýma ve sněhu. Viky potkal na 10-15 metrech trochu firnu a zvolil i lepší linii než druhá dvojka.


Vikoš překonává trhlinu před 1. délkou v hlavní stěně


délka M4, total humus


dolez první délky





Postupujem už polospolečně, občas si půjčujem a vracíme se jištění. Lezecky máme navrch – bohužel i s báglem. Viky dosahuje po hnusným traverzu (M 3-4 chrasták) na konec skalní hradby, která vyúsťuje ke konci stěny na vrcholovou převěj. Je půl druhé a připomínáme si péřovky a žďáráky v báglech. Jeden s dvojky (Peter) mluví cosi o odlesku ledu v horních pasážích stěny (55 st.). Ledová horní partie je bohužel prašanová. Druhá dvojka balí lano, my v rámci odpočinku natahujem naše šedesátky střídavě ať restnem. Místo štandů stojíme zakutaní v prašanu a klepajíc se strachy se dobíráme přes ruku. Viky našel jeden zmrzej šutr a chrochtá si sedíce ve smyci na něm, jak báječnej štand. Prašanu je tak přes 30 čísel a Viky nahazuje, že by to mohlo ujet. Zbývá 200 metrů, štandy už nepočítám, na bůček s chlebem v báglu ani nemyslíme. Potkáme oba trochu ledu a Viky v něm raděj zaštanduje, ať nemusíme vytahovat šrouby z báglu – dává na délku 2, já pak taky a Viky hlásí tak 60 m k vrcholové převěji v oblíbeném prašanu, že kdyžtak popolezu, popolízám až tak, že přelézám lehce firnový hřebínek (15 metrů), pak 20 – štand nebude. Viky šroubuje, šedesátka napnutá až k mému ůvazku, slyším teď dávej bacha, rychle montuju šroubovku s půlloďákem strašně se o nás bojím – jeden odlezovej šroub v ledové převěji. Cítím někde uvnitř, že si kámoš sahá až na samé dno morálu, odmetá nafoukanej prašanovej hřebínek, volá, že hřeben je něco strašnýho – stejně ostrej z obou stran a prašan, že kdyžtak přepadne na druhou stranu a chytíme se na protiváhu. Lehce omrzám - jak ruce, tak nohy, měním v agonii rukavice a dávám goráčovku. Tyroláci to uznale komentují. Nalézám do převěje a Peter mne prosí o zanechání Vikyho šroubu, což rád splním.

horní partie stěny – prašanová ťapačka

jeden z mnoha takových štandů


k vrcholu asi 200 výškových m.

Sedím rozkročeně na hřebeni, jedna noha v severní stěně, druhá v jižní, vidím tu hrůzu s Vikyho stopama, lano mne táhne z hřebenu a zažívám stejnej morálovej nátěr jak prvolezec v domnění, že mě jistí. Po chvilce do pr … vidím, že jde směrem ke kříži, štand nikde, ale už to neřešíme. Peter s Romanem (zjistili jsme po 15 hodinách ve stěně jejich jména) budují podle nás ještě 3 pochybné štandy a po chvilce se potkáváme v průsvitech slunce v kombinaci s mlhou na vrcholu, podáváme si ruce a při pohledu na ně Viky naznává, že potřebují teď bůček víc než my. Ptají se uznale co to za maso - říkám prase .




vrcholová převěj na dohled

Víme, že vrchol ještě není konec výstupu, sestupujeme společně nekonečným východním hřebenem kolem 55 st. směrem do sedla Konigsjoch, ztrácíme skialpové stopy a pohled, že by některý žlab vedl dolů na ledovec Sulden Ferner. Vím už, že sestupujeme jinak než průvodcovsky. Kamarádi studují mapu, pořád si něco chrochtají a zastavují se. Oba tupě sestupujem za nima, říkám jim, že kdyžtak slaníme, kličkujeme už uzavřeným žlabem a situace je vyřešena na laviništi pod žlabem kolem půl desáté večer. Ještě se všichni navazujeme a občas propadáme mezi sněhové hrudky v laviništi na ledovci. Cestou ještě řešíme další výstupy v oblasti a necháváme si doporučit co a jak, vyměňujeme mail, který se následně ve Vikyho mobilu ztrácí. Kluky nalehko čeká sestup až do Suldenu, nás pak podle uvážlivého rozhodnutí travers ledovce až k našemu stanu, který zmateně hledáme po mých občasných záchvatech kašle. O půl dvanácté v noci po koštu slivovice umíráme v péřovkách ve spacácích. Vikoš si ji ve spacím komatu nechává do rána.

Pocity v nohách při sestupu nám signalizují nutný odpočinek a tak se občas kocháme na vyhnojených tyrolských loukách jarní květenou a okolními panoramaty. Po přejezdu autem k lanovce Viky obdivuje jak si obrovský lesní stroj lehce pohrává s borovicovými kmeny, které před tím navrhoval využít jako drytoolové cvičiště. Loví opět nějaké šutry v gatích … Po vypotřebování obsahu všech pivních plechovek se mu stroj podaří i na chvilku zastavit a obdivovat jeho sílu v klidu – je furt stejnej.

Po naší procházce pod severní stěnu Ortleru přichází i naši freerideři, kteří po pár plecháčích též omládnou , později ještě podpořeni kouřem omamné traviny, nasedáme kolem osmé večer do přibližovadla na štreku směr Olomouc.


vrcholový hřebínek


pohled z vrcholu Grand Zebru


vrcholový kříž

Resumé:
Lezeno 15 hodin ve stěně, podmínky mizerné, dole lámavá špatně jistitelná skála,nástupový komín IV UIAA , 8 délek mixovaný terén (M4, místy lamávé), 8 délek prašan s občasnými kousky ledu, psychicky náročné, některé štandy jen ve zbraních , některé špatně držící skoby, 80 m travers ve vrcholové převěji ke kříži.

Bobula (Roman Babička)
Viky (Viktor Vik) KHO Olomouc, červen 2006