rozhodli jsem se letošní dovolenou strávit objevováním nakupených granitových bloků v okolí Ferdinandova, tzv. jizerských věží. Znalce Jizerek následující text snad neurazí a ostatním třeba bude inspirací.
Den první
Po ubytování v penziónu U Cimplů vyrážíme na první výpravu s cílem najít Divou Máří a vylézt na ni Normální cestou. V roce 1895 jí prostoupili pánové Gahler, Scholze a Wolleschak a zahájili tak éru sportovního lezení v Jizerských horách. Štolpišskou silnicí stoupáme údolím Černého Štolpichu k Jeskynní věži, od které by to již podle průvodce mělo být kousek k nástupu. Jeskynní věž nacházíme poměrně snadno, avšak ocitáme se náhle "v království temných skalních bašt, kde se sklání mohutné plotny porostlé tlustými mechovými polštáři. Z nich se vzpínají vichry ošlehané, trouchnivějící kmeny a vzácnému vetřelci zde jsou všude kladeny překážky, které musí při průchodu porosty překonávat"(R. Kauschke, Wandern und Klettern, 1924).
"Cestou" k Divé Máří
Překonali jsme sice cestou spoustu překážek, avšak Divou Máří nenalézáme a ocitáme se až na vyhlídce Krásná Máří s výhledem na prosluněnou Zahradní stráň. Zpátky k věži se nám již nechce, 300 metrů, jež máme podle průvodce "sestoupit neschůdným terénem", nás spolehlivě odradí.Výstup na Divou Máří nám tedy zůstává odepřen a nepocítíme to "bezmezné štěstí a bohabojnost, která se ti rozproudí v srdci po spočinutí na jejím vrcholu" (opět Kauschke). Při zpáteční cestě do Ferdinandova na nás Divá Máří působivě shlíží a my zjišťujeme, že jsme museli procházet kolem ní a nebyli jsme schopni poznat, že jsme u jejího úpatí.
Den druhý
Poučeni předchozím nezdarem, rozhodujeme se navštívit oblast Ořešníka. Hlavním lákadlem je umístění skal v bezprostřední blízkosti značené turistické cesty, takže máme velkou naději nějakou věž nalézt a třeba i vylézt.
Naší první cestu v Jizerkách (Podzimní stěna, V) tak vylézáme na Zahradní věž . Jelikož nám tato cesta nepřipadá příliš obtížná (ach ta nesoudnost?), rozhodujeme se zkusit i něco těžšího. Volba padá na Moderní klasiku na tutéž věž, obtížnost Vib (v Jizerkách se používá Welzenbachova stupnice, rozšířená o stupně VIb a VIc). První setkání s lámavými krystaly v plotnách, místo kruhu pouze dřík, na polici vodou nasáklý mech. Radost z lezení přechází plynule v strach, což má za následek umísťování friendů a smyček na všechna možná i nemožná místa. Výsledek vidíte na fotce, dobírání stálo za to. Dle vrcholové knížky asi první zapsané opakování této cesty z roku 1994.
"Kvalitní" jistící řetězec, Moderní klasika, Zahradní věž
Raději se vracíme zpět k lehčím cestám na věž Poklici a den se rozhodujeme završit Cestou do deště na Ořešník. Na pohled úžasná plotna se dvěma kruhy zakončená Velkým převisem. Asi po hodinovém zkoušení originálního nástupu se dostáváme k prvnímu kruhu, zřejmě nějakou variantou zleva přes šikmou spárku, ve které jde vyhrabat místo na jištění. Ke druhému kruhu a dále pod převis následuje pěkné lezení. Bohužel (nebo naštěstí) je Velký převis mokrý, takže jej oblézáme zleva, štand v jeřabinách, zapadající slunce, poslední lámavý plazivý komín, zbytek Ořešníku dolézáme po schodech. Na pětku místy docela těžké plotnové lezení.
Den třetí
V noci prší, takže náš plán vylézt na Zvon, prý nejhezčí věž a symbol horolezců v Jizerských horách, nejde realizovat. Probojujeme se k němu houbami a houbaři a je to opravdu VĚŽ.
Zvon
Nad Zvonem v hřebeni Srázů se nachází několik dalších věží, z nichž suchá je pouze Homole cukru. Zde nejprve marně zkoušíme vylézt dvě cesty za VIb pod slaněním, které jsou sice krátké a s kruhem, ale nad naše síly (s krystaly o polovinu menšími než včera?). Takže ustoupíme na Západní hranu, kde vede klasika s kruhem od Josefa Čihuly, klasifikace V.
Cukrová vata VIb, Homole cukru
Západní hrana V, Homole cukru
Den čtvrtý
Je nádherné počasí, jdeme tedy vylézt Hřebenovou cestu na Kohoutí hřeben, podle různých zdrojů jednu z nejlezenějších i nejzábavnějších cest v okolí. Nejprve však zdoláváme Supí hlavu zajímavou Smrkovou hranou, kde si i druholezec užije své? A pak samotný Kohoutí hřeben, plotnové lezení přes čtyři výšvihy s rozhledy, při nichž v očích zatlačujeme slzy dojetí. Některé úseky zkoušíme (ne zcela originálně) lézt bosky, stejně jako prvovýstupci Kauschka a Steinjan v roce 1923 (Kauschka o tomto výstupu píše: "?mé prsty a nohy se musely ke skále přichytit jako přísavky, abych z hladké skály nesklouzl?"). Nutno říct, že La Sportivy Cobry výstup velmi ulehčují.
Pokračujeme k vyhlídce Paličník, po cestě vylézáme ještě Cestu vysloužilců na Věž pod Paličníkem (doporučujeme) a den končíme Magnetickou cestou na Paličku, taky pěknou, i když těžší, pětkou s dvěma kruhy.
Magnetická cesta na Paličku, pod druhým kruhem
Den pátý, poslední
Déšť nám hatí smělý plán na pokus o výstup Údolní cestou na Nos, jehož stěna je se svými 50 metry nejvyšší v Jizerských horách. Jdeme se na něj aspoň podívat, vypadá lákavé, ale najednou nám ani moc nevadí, že prší. Příští rok sem určitě zajedeme znovu. Cestou do Hejnice trochu zaboulderujeme a vracíme se vlakem zpátky do Brna, do Krasu?
Údolní stěna Nosu
Petr Pokorný
HO Starobrno