Začali jsme s Romanem na stěnu jezdit pravidelně. Napřed to s námi šlo spíše z kopce, ale pak to začínalo být lepší a lepší. Na čísla nic moc, ale dobrej pocit ze zlepšení tu byl. I to běhání šlo čím dál tím líp, včera už 10 km, časem jsem se ovšem nikomu nechlubil. Honza s Pepou se už něco domákli, aby taky ne, po měsíci a půl. Na lidovém rčení o velbloudu a komárovi něco bude.
„Prej děláš 30 shybů na rozcvičení, tolik jsem jich neudělal za celej život,“ provokuje v Pepa U duté hlavy.
8a se neleze každý den. Azbestovi se to ale včera podařilo na Kaitersbergu přelezem cesty Donnerkiesel 9+/10-. Tato cesta vede v totálním dachu sektoru Kreuzfelsen - Pfarrstuhl.
Na přelomu května a června se konal velký lezecký festival mládeže v italském Arcu. Na „Rock Master“ stěně předvádělo více jak 250 mladých lezců z celé Evropy svůj lezecký um. Skvělé počasí, skvělá stěna, skvělé cesty a skvělé výkony všech zúčastněných udělaly z těchto dvou dnů opravdový svátek lezení a kdo neviděl, může jen litovat.
V úterý odpoledne jsme vyrazili s Romanem do okresního města na umělou stěnu. Při příchodu do tělocvičny jsme se mírně zděsili, dach jako kráva, který byste na našich skalách hledali těžko. Zaplatili jsme vstupné a po převlečení si to štráfujeme ke stěně. Zaujala nás malá stěnka, na které si to několik rachitiků rozdávalo v činnosti, kterou jsme vůbec nechápali. Mysleli jsme si, že je to soutěž o to, koho odvezou dříve na chirurgii. Buď uměli nastoupat za nic, nebo levitovat. Raději jsme pokrač
posledně jsem sliboval další fotky z proběhnuvšího " jardovo zájezdu ", ale protože jsme tam tenhle weekend byli zase a ty novější jsou zajímavější tak:
S partou přátel již lezeme 5 let na pískovcích, Pepa, Honza, Roman a já. Nejradši to máme ve Skaláku a v Ádru, kde je klid, krásná příroda a spousta cest, co skoro nikdo neleze. Nejsme žádní démonii, maximálně přebušíme VIIIc od kruhu ke kruhu. Nesnášíme převisy, ale milujeme rajbasy, spáry a komíny, prostě klasiku. Pár přátel se divilo, proč moc nejezdíme někam jinam a proč jsme ještě nebyli lézt na vápně, že to zas tak špatný není. V zimě se divili u Tošováka tak moc, že jsme se rozhodli vyraz
Začali jsme s Romanem na stěnu jezdit pravidelně. Napřed to s námi šlo spíše z kopce, ale pak to začínalo být lepší a lepší. Na čísla nic moc, ale dobrej pocit ze zlepšení tu byl. I to běhání šlo čím dál tím líp, včera už 10 km, časem jsem se ovšem nikomu nechlubil. Honza s Pepou se už něco domákli, aby taky ne, po měsíci a půl. Na lidovém rčení o velbloudu a komárovi něco bude.
„Prej děláš 30 shybů na rozcvičení, tolik jsem jich neudělal za celej život,“ provokuje v Pepa U duté hlavy.
„To jsou kecy, 40,“ nadsazuje Roman a dodává: „Akorát Tom je sračka, dělá jich jen 29.“
„Tak to bylo předevčírem, dnes ráno 32,“ naoko se chlubím.
„Panáčkové trénují i ráno?!? To je konec! Vy jste se pomátli… jo, ještě 4 si dáme.“
„Ne, jen dvě, viď Tome? Zítra máme trénink. Dvě kávy,“ kontruje Roman.
„Vy jste paka! Ták ještě dva rumy,“ volá za pinglem Pepa.
Na víkend hlásili perfektní počasí na výjezd ven. Konečně, už nám ta zima leze na mozek.
„Tak kam pojedeme? Sušky? Nebo až do Tisé na Hřebenovky?,“ mění Honza téma a ještě netuší, co ho čeká.
„My jsem s Romanem mysleli, že bychom mohli zkusit Srbsko nebo…“
„Si děláš prdel, ne? Voklouzaný jak svině a bude tam milion pražáků,“ skáče mi do řeči Pepa.
„Vy jste z tý sázky úplně pošahaný. Neboj Pepo, za tu prdel to stojí. Už se těším na ty jejich vyvalený bulvy, až ani nenastoupí,“ Honza kupodivu neprotestuje tolik, jak bychom to od něj očekávali. Na tom je něco podezřelého.
„Z vás dvou už tam někdo byl?“ sonduji situaci. Honza zabručí:
„Jo, je to tak 5 let, za 2 hodiny jsme jeli pryč, …, rychle pryč.“
„To jste nikdy nevyprávěli, „ diví se Roman, „proč?“
Moc nám toho neřekli, ale prý je to tam vyleštěný jak zrcadlo, furt tam jezdí vlaky a chodí spousta lufťáků. Přesto jsme se domluvili, že v sobotu jedeme do Srbska vyzkoušet, co je to české vápno.
Další den jsme na stěně zkusili získat pár informací. Většina byla negativní. Jen Standa pokýval hlavou a dodal: „Voklouzaný to je, ale pár cest je tam pěknejch. A jestli chcete pro tu vaší sázku zkusit nějaké 7b+, tak Fotogenická za 9- je ta pravá cesta pro vás. V tahu ji asi nedáte, ale jak na vás poslední dobou koukám, přepadat byste to mohli."
„Fotogenická říkáš? To zní slibně, na Suškách taky jedna je, ale to je choďák. Kde to tam najdem?“
„Pupek. Pár rajbasů, jestli se to sklo dá tak nazvat a z police je tam taková spára, ta vám nebude dělat problémy, pak skončí a je výlez převislou stěnkou, jak jsi v polici, je to dobrý a dál už to ani nikdo neleze, je to tam rozbitý. Teď jsem si vzpomněl, tamhle Slávka to tam zná, možná by jela s vámi,“ mrkne na nás Standa a dodá: „ Já jedu na Panťák, tam to bude kvalita.“
„Slávka? Tamhleta? Hmm,“ zablýskne se Romanovi v očích a jde na věc.
Nevím, jak to ten Roman dělá, ale v sobotu jedeme v pěti. Honza s Pepou furt čumí na Slávku jak na zjevení, aby ne, mladá pěkná holka s vysportovanou postavou a my všichni spíš přezrálí než zralí třicátníci, o nedostatku sexu z různých příčin ani nemluvě, Pavlovo slintající psi…
„Hmm, tak proto vy jezdíte na tu stěnu. Že bychom tam taky zajeli, co Pepo?“
„To bychom měli, ale jen aby to nebyla výjimka potvrzující pravidlo,“zabručí Pepa a snaží se dělat, že se pozoruje krajinu. Zjevně se mu ta placka s tepelnou elektrárnou na obzoru líbí.
Do Srbka dorážíme okolo 11 hodiny. Pár aut tu je, ale na nějaké návaly to nevypadá. Jdeme proti proudu Berounky a před sebou už vidíme nějaké skály. Nic moc.
„Tamhleto je Pupek a přes tu převislou stěnu vede Fotogenická,“ ukazuje nám Slávka. Už v autě jsme se jí na ni ptali. Prý ji i lezla, ale na RP ji nedala.
„Doporučuji vám začít na něčem lehčím, ať si zvyknete na matroš.“
Co mě překvapuje, tak absence dalších lezců.
„Ty jsou v Alkazaru, tam je to lehký a lidí jak na Václaváku. tady teď moc lidí neleze. Jsou líný makat,“ osvětluje Slávka situaci.
Tak jo, stojíme pod položenou plotnou, cesta Listopadová 7-. Vysypeme batohy, navěsíme cajk, pytlíky kolem pasu.
„Ty vole, Pepo, čum! Asi je vykleštili, že si pořídili tyhle protézy!“
„Vám fakt s tý sázky hráblo, vy a prášilové???“
No jo, někdy to odhalení přijít muselo.
„Pcha, ještě rádi si to půjčíte, budete škemrat,“ nedá se Roman.
„Jo a za půjčení na jednu cestu jedno pivo,“ přisazuji si.
Roman nastoupí a hned nadává, jak to klouže kudy že.
„Musíš tlačit nohou na stup, ták pořádně zatížit nohu,“radí pohotově Slávka. Roman se přes několik bočáků a spoďáků probojuje na polici, kde cvaká první. U druhého nýtu je kupodivu rychle.
„Jde to, pořádně tlačit a drží to,“ radostně oznamuje Roman a potvrzuje svou pověst technika.
„Tak to s tím tlačením nepřežeň, ať nemáš plný trenky,“ smějeme se dole. Jo, je to zase tady, ta pravá „přátelská“ atmosféra.
Roman se zasekává a vrací se. A znovu. Slávka potvrzuje znalost oblasti:
„Jdi do toho sokola doleva, pak hodně vysoko nastoupej nohama a šáhni do toho koutku.“
Roman udělal, jak řekla a je u kruhu. Dál už to celkem v pohodě vybojoval, jen prý u takový mramorový police že máme dát pozor. Další je na řadě Slávka. Vyběhla to jak schody, všichni z ní mírně nechápeme. No jo no je zvyklá. Všichni ostatní včetně mě jsme to nějak vybojovali. Pepa s Honzou sice našim starým stylem, teď víme, že je to AF, ale jsou docela spokojení.
„Tak pojďte na něco převislýho, třeba Blackman je pěknej. Já ho nacvakám,“ žene nás ta dračice do další cesty. Vypadala celkem zajímavě, kolmý začátek malý převísek, zas kolmý, pak převislá část a výlez na poličku ke kruhu. Slávka běží ve svém stylu nahoru a říká nám předem, jak řešit klíčová místa. Za 3 minuty je už dole a řada je na mě.
„Na to máš, na stěně už lezeš těžší,“snaží se mě uklidnit.
„Nemám, tady píšou 8, to jsem ještě nedal,“ moc si nevěřím.
„Ale dáš, číslo je orientační a na stěně se to z frajeřiny dost podhodnocuje. Je to trochu do kopce, to ti bude sednout.“
Bude to asi hodná holka, pomyslím si a už stoupám. První nýt, dobrý, pár bočáků. Trochu silověji pod převísek a cvakám druhý. Ještě že je tam to preso, jinak bych to asi necvaknul. Zkouším to přesně jako Slávka, malá lišta levou, nátah doprava do lišty, vykopnout levačku nad převísek, špatný bočák na levačku, zvednou pravou nohu… A jsem nad převískem, super, ještě opatrný nátah doprava, cvakám třetí nýt a využívám nohand k odpočinku.
„Teď dávej bacha, za spoďáky do lišty na levačku a pak je hodně dlouhej krok. kdyby ti nesedla ta lišta, tak některý to dělají i za ten šikmej spoďák.“
Bacha jsem nedal. Už se houpu. Škoda, dalším pokusem jsem v chytu a cvakám 4. nýt, dost problematicky, sotva docvaknu, už zas sedím. S odpočinkem to celkem jde, levou křížem do dobrého chytu, pak nátah doprava, cvaknout 5. nýt, ještě technický výlez a jsem u kruhu. Myslím, že to dalším pokusem dám.
Roman sedne hned u druhého, ale pak cestu dolézá až ke kruhu úplně na pohodu. Honza s Pepou mezitím bojují v plotně v cestě Samův odkaz. trochu nadávají u prvního jištění, ale pak vyběhnou až pod převísek v téměř 20 m. Zde je zastaví technický traverz na tření.
„Kurnik, ty moje boty jsou už opravdu starý,“ Honza nadává na svoje předpotopní a pětkrát podražené lezečky, „na jaře si v cizině asi koupím nové.“ Traverz ho nepouští, nastupuje Pepa.
„Hele, půjč mi to bílý svinstvo, tady se může, tak já to zkusím. To jedno pivo holt oželím.“ Roman velice ochotně půjčuje. Pepa stouá jak dým a říká:
„Čéče, něco na tom bude, ruce mi držej jak přibitý,“ chválí si to „svinstvo“. Už je v traverzu, tlačí do lezeček, že podle výrazu obličeje se skutečně obáváme o osud jeho spodního prádla a dává to. Má radost, ani jednou nesedl. Slávka si mezitím vylezla pravou variantu Blackmana a hned nás honí:
„Chlapi, tak dělejte, dejte pokus. Půjdeme na tu Fotogenickou!“
Běda mužům, kterým žena vládne. No nic, najednou jsem na nohandu, zdrchanej jak skutečnej blackman na plantáži. Tady budu tak půlhodiny, dokud se mi nevrátí síla, i kdyby po mě ta potvora Slávka dole metala blesky. Kupodivu mě v mém konání podporuje:
„Ták na pohodu. Pořádně vyklep, to dáš.“
Když dám, tak dám. Přes přídrž do madla na pravou, na nejt kašlu a lezu hned doprava. Dole je ticho. Začínám se lehce klepat, ale záhy cvakám 5. nýt.
„Ty jsi dobrej magor, to by bylo možná až do sklepa,“upozorňuje mě Roman.
„Jseš cvok,“ křičí dole Slávka, „jestli tohle děláte furt, tak jsem s vámi jela naposled.“
Dolézám ke kruhu. Jo! Mám to! Má první 8! U nás by to bylo tak IXb, o tom jsem si doteď mohl nechat jen zdát.
„Já to chtěl dát a kdybych cvakal, tak by mi došlo a nedal bych to,“ omlouvám se Slávce. Ta nic neříká a podává mi ruku.
„Gratuluju, dobrý.“ Bergheil na zemi? Jó, skalky… Roman to vylezl i se cvakáním 4. nýtu. Super, bude žízeň. Necháváme lano shora klukům.
„To odspoda nedáte, nemáte šanci,“ hecejume je a jdeme na Fotogenickou. Jak je známe, tak to stáhnou. Už se těším do hospody na jejich zkazky. Ale moc do smíchu mi není, 8 šlo, jaká bude 9-?