Vedením skalní repre byl pověřen mladší lezec Jiří Šefl, který nahradil Petra Resche. Pro volbu, kam se naše mnohočlenná výprava vydá, byl zvolen rakouský Zillertal, jelikož jsou v této oblasti jak cesty s lanem, tak parádní bouldering.
Materiál je jemnozrnná žula, někdy až připomínající tvrdý pískovec. Klasické lezení po lištách spárách a bočácích. Tato oblast se nachází ve dvou údolích nad městečkem Mayerhofen a to v nadmořských výškách od 700 m.n.m. až do 1750 m.n.m., kde se nachází nejvýše položené sektory. Já jsem Zillertal navštívil už několikrát předtím, ale většinou jen s bouldermatkou. Tentokrát jsem si říkal, že bych chtěl lézt výhradně jenom z lanem a prozkoumat většinu sektorů, kterých je zde opravdu hodně.
Staré sektory jsou kratší - spíše bouldrovější cesty. Novější sektory, jako je Bergstacione, nabídnou opravdu dlouhé vytrvalostní a technické cesty někdy až 40-50m dlouhé. A právě toto lezení, i když není tak převislé, tak mě opravdu nadchlo a překvapilo.
Máte dostatek tření, jež potřebujete pro vaši uvolněnost při lezení na skalách, za to si neprolezete prsty po prvních dvou cestách.
Klasické lezení v Zillertalu začalo na věžích Ewige Jagegrunde a zde vznikly první klasické i sportovní cesty. Další zbrusu nové oblasti, v kterých místní guru Gerhard Horhager udělal převislé a bouldrovější cesty, jsou Swarze Wande. Z Gerhardem jsem se zde v Zillertalu seznámil a poznal historii lezení v Rakousku. Je to opravdový místní guru, který navrtal nebo očistil nejvíce cest. Tvrdí, že dříve bylo moderní sekat chyty a lézt co nejvíce nejtěžší cesty na světě. A nyní v roce 2010 je moderní nesekat a lituje toho, že vysekal více jak stovku cest.
Jde tedy spíše o krásu z lezení a krásu skály a ne tak o obtížnost. Každopádně jde o linie cesty a ne o vytesané dírky v ploché desce, kde před tím nebylo opravdu nic.
A teď konečně o tom podstatnějším, co by vás mělo více zajímat, než oblast, kterou stejně asi většina, kdo tento článek čte, znáte. Soustředění by mělo jasně a transparentně reprezentační družstvo představit lezecké veřejnosti. Navíce tmelit kolektiv a ti starší zkušenější předat rady a tipy - triky těm mladším. ČHS nás podporuje a myslím si, že je podstatné se soustředění zúčastnit a ukázat, že na to, co lezu, na skalách mám.
Byl jsem překvapen dobrou atmosférou a motivací všech, kdo do Zillertalu přijeli. A to nejenom naše repre družstvo, ale i další Češi, co tam zrovna také lezli a nebo bouldrovali. Celková atmosféra a podpora dalších na skalách se vzájemně propojila večer u ohně a všichni neměli nic jiného na práci než, jak zítra ráno lépe lézt.
Někteří jenom za boulderingem a někdo za obojím i na lano i bouldrovat. Sám za sebe musím podotknout, že tohle soustředění mělo význam a mělo grády atmosféry, co všichni potřebujeme na skalních výjezdech. Jednoznačně nové vedení skalní komise je posun. Je to jedna z cest, jak skalní lezení u nás v Česku někam posunout a podpořit. Nyní je to jenom na našich reprezentantech, jak toho využijí. Tohle je jenom můj vlastní výtah, co se stalo a co si o repre myslím.
Podpora ze strany ČHS je základem pro budoucnost, aby lezení nebylo v budoucnu sportem ne v přírodě, ale v halách na umělých stěnách. Co kdo vyleze a splnil, to nechám na našem trenérovi Jurovi Šeflovi, který připojí svoji část ke článku na Lezec.cz.
Já jsem vylezl jednu z nejtěžších cest v Zillertalu a to Dolby Souround 8c+/9a.