Je to sice jenom obycejnej pocit, ale to je právě to, co je na tom to nejdůležitější. Jen si to představ. Lezeš 30m. nad zemí, pod sebou jen 4 kruhy a minimálně 10m jsi už na pád. Před tebou už jen dalších 30m a 3 kruhy a bude to tvůj nejlepší OS života. Nemáš čas vnímat strach, nemáš čas vůbec na nic, jen valíš nahoru a jako smyslů zbavenej se díváš kolem sebe a hledáš něco co by alespoň vzdáleně připomnělo chyt, nebo alespoň trochu větší stup. Marně, stejně nic nenajdeš a tak to jen ta
Po třech měsících strádání a trávení volného času pouze s ženami a dětmi v typicky deštivém anglickém počasí. Jsem konečně procitl v domovské hospodě u pátého piva, mezi bandou opilců, kteří jsou bohužel mými nejlepšími kamarády a v nejhorším případě i spolulezci.
V létě mam tuto cestu schozenou mnohokrát a stejně mi vždy připadá zvláštně a tajemně, ale dnes je celá pokryta sněhem, chůze po ní je velice monotoní plahočení se stálými podkluzy a bořením. Během tohoto pochodu člověk neustále přemítá o smyslu plahočení a že u praskajícího krbu s hrníčkem svařeného vína z rukou krásné dívky také není špatně, ale když v lese vykoukne první část zasněženého hřebene je s krbem konec, batoh jako by ubral na
Psát o skalkách na Sass di Stria v zimě je zdánlivě padlé na hlavu, obzvláště když je to výhradně letní oblast, navíc v nadmořské výšce 2000 metrů. Vlastníte-li ovšem malou mozkovnu opeřence, což je případ nás Papoušů, musíte svoje zážitky z tohoto úžasného klifu v Dolomitech hodit na \"papír\", než se vám vykouří z hlavy.
V poslední době se zde množí v mnoha směrech oprávněná kritika práce ČHS.
V nedávné době jsem byl jaksi zapsán do metodické komise. Nepracuji tam z nějakých osobních ambicí ale spíš kvůli tomu , že je tu dost věcí potřebných změnit. První úkol , který řeší především J.Vogl, D.Stuchlík ,S.Boštíková a já jen jaksi přikecávám , je nový systém školení instruktorů ČHS.
Tedy nevím jak vy mladší, ale mně (kategorie rakváčů), je chvílemi docela líto, že jsme se rozdělením republiky tolik vzdálili Slovensku. Tedy spíše Tatrám a konkrétním borcům se kterými jsme se pravidelně setkávali v tatranských stěnách, dolinách a na chatách. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem v zimě prakticky každý druhý týden odjížděl ve čtvrtek večer z hlaváku do Popradu. Rovnou z vlaku jsme nastupovali do stěny. Párkrát jsme sice kvůli počasí skončili v některé krčmě. Dok
Je to sice jenom obycejnej pocit, ale to je právě to, co je na tom to nejdůležitější. Jen si to představ. Lezeš 30m. nad zemí, pod sebou jen 4 kruhy a minimálně 10m jsi už na pád. Před tebou už jen dalších 30m a 3 kruhy a bude to tvůj nejlepší OS života. Nemáš čas vnímat strach, nemáš čas vůbec na nic, jen valíš nahoru a jako smyslů zbavenej se díváš kolem sebe a hledáš něco co by alespoň vzdáleně připomnělo chyt, nebo alespoň trochu větší stup. Marně, stejně nic nenajdeš a tak to jen tak zkoušíš a ono to zatím kupodivu vychází. Tep se ti zatraceně zrychlí a ruce se zase nějak víc potěj. Kdyby tu byl kruh, tak ho stejně nejspíš necvakneš a při pokusu o nabrání lana v nejistý pozici by jsi to asi pěkně vopral dolu. Buď to vylezeš, nebo si skvěle zalítáš, ale tohle ti teď v hlavě nesedí, je to tam jen tak někde v koutku v podvědomí. Těžší pasáž vystřídá lehčí a ty máš konečně čas si uvědomit, že se bojíš. Stejně lezeš dál. Jsi na tom hůř než prvovýstupce, protože ten když se bojí, tak si dá kruh, když je to teda možný, nebo když má dobrý smice, tak ho ani nedá, jenže jak ty poznáš ze země jestli mezi kruhama vůbec něco založíš. Je to závod s časem, s tvojí silou, vůlí a vytrvalostí. Je to boj s tebou a tou fantastickou stěnou. Je to ale především souboj s tebou samým. Sebrat odvahu si pod tu cestu vůbec sednout a navázat se a necítit při tom strach, podívat se vzhůru, naposledy se zhluboka nadechnout, namágovat ruce a říct sám sobě: jdu a jen tak se nevzdám. Není to žádnej hazard, když víš co si můžeš, ale i nesmíš dovolit. Je to jako meditace v pohybu. Další kruh a další problém. Poslední sílu si už ale nechal v tom minulim těžkym kroku a tak teď jen smutně nechápeš a tušíš pád,ale i tak je tu stále naděje. Sáhneš si na dno, sebereš síly, který ani netušíš že máš, síly, který jsi nikdy na vynejtovanejch skalách ani nepotřeboval a nikdy nepoužil. Říká se, že člověk má spoustu sil, který neumí použít, jde to prý jenom při strachu, vzteku, obrovský motivaci….. Dáš do toho prostě maximum. Poslední krok a je to!!! Vyšlo to, paráda!!! Teď ti ještě nedochází co se ti vlastně povedlo, jen tam tak sedíš, čumíš do blba a lapáš po dechu. Koukáš na odřeniny o kterých vůbec nevíš, kde se tu vzaly. Jsi totálně hotovej a máš sucho a sladko v puse. Ale taky to mohlo dopadnout jinak: poslední krok a dlouhý pád. Pád, kterýho jsi se ale nebál, protože jsi na něj nemyslel a taky ho tak trochu bereš jako vysvobození z tý nelidský dřiny, ani nenadáváš, protože jsi podal výkon na hranici svých možností a víš, že líp to asi ani nešlo, stejně jsi mimo a nezmůžeš se ani na slovo. Když nic jinýho, tak jsi aspoň zjistil, že padání je vlastně pohoda a příště se hranice strachu posune snad zase o kus dál. Tak vo vo votom to pro mě je. Super skály, super lidi a super zážitky. Díky těm co mi otevřeli oči. Jdu si dát pár piv a zavzpomínat. Všechno je jen takovej divnej pocit. Už aby bylo teplo. Ptí.