Je to náš první den v Adršpachu a nemáme žádný materiál k jištění – ŽÁDNÝ- s výjimkou osmi expresních sad a smyčky uvázané z 4milimetrového popruhu, který do dnešního rána sloužil jako pásek k foťáku patřícímu BAG. Miroslav a Tomáš, které známe prostřednictvím australského fotografa Simona Cartera, nám nechají sadu svých uzlů, ale nemohou s námi dnes lézt, až zítra. Nemáme ani průvodce - je celý v češtině, bez fotek a nákresů.
Sami pak putujeme i
Jednoho dne, při jedné romantické procházce padl Jurovi do oka jeden mostní pilíř. Je to fikce? Blaf? Či blam? Nevím. Každopádně přišla SMS ve smyslu: "Zítra všeho nechte, zabalte si veškerý svůj expediční materiál co máte (hlavně cepoše). Mám projekt.
USA jsou sice divnozemě s orwellovským státním divnozřízením, o jehož všech pro a proti lze vést dalekosáhlé dramatické debaty, nicméně je třeba přiznat jeden nesporný fakt a to ten, že se Američanům podařila jistá "bezvadná" věc - uzmout Indiánům opravdu fantastickou část zeměkoule.
Aktualizace: video.
Libor Hroza skončil 9. na závodu Světového poháru v lezení na rychlost v Chamonix (FRA). Druhý český závodník Jiří Švácha byl 19. Ženy: Eliška Karešová 14., Martina Glaserová 18.
Tak a je to tu! Pátek 3.6.05 - Blonďák, Tuška, Jarda Balboa, Zuzka Kuldovka a já. Jo jo správně - je nás pět, ale to vůbec neva. Nasedáme do válečný lodě Enterprise a fičíme směr Tarn.
Morálovky, 'podlahy' a pivo za 60 centů v České republice
Uvaž si hodně uzlů
Je to náš první den v Adršpachu a nemáme žádný materiál k jištění – ŽÁDNÝ- s výjimkou osmi expresních sad a smyčky uvázané z 4milimetrového popruhu, který do dnešního rána sloužil jako pásek k foťáku patřícímu BAG. Miroslav a Tomáš, které známe prostřednictvím australského fotografa Simona Cartera, nám nechají sadu svých uzlů, ale nemohou s námi dnes lézt, až zítra. Nemáme ani průvodce - je celý v češtině, bez fotek a nákresů.
Sami pak putujeme impozantním labyrintem věží, nahoru a dolů hustě zalesněnými kopci a hledáme nějakou - jakoukoli – linii, která by šla dát. Je začátek adršpašské sezóny a nikdo tu zatím neleze; věže, ostré a strmé, jsou nasáklé vodou a pokryty sněhem. Vše, co vidíme, jsou spáry, které by v Indian Creek vyžadovaly sadu frendů, nebo občas vidíme pár rezavých kruhů vzdálených od sebe 15 metrů na čistých stěnách bez stopy magnézia. Když se dostáváme hlouběji do bludiště skalních jehel, přecházíme kolem pomníku českým lezcům, kteří tu zahynuli. Přestal jsem počítat u 20.
Rozdělujeme se, tak, abychom rozšířili náš rádius pátrání a po hodině se opět scházíme s neveselými výsledky.
“Neviděla jsem nic, co bych byla schopná lézt. NIC,” říká BAG zpříma, zatímco si usedá, aby si ubalila cigáro.
“Musíš prostě najít nějakou věž, kterou bys byl sto vylézt sólo,” dodává Dickey.
“Kde sakra taková je?” ptám se. “Šestnáct set věží a my nemůžem najít ani jednu, na kterou bychom vylezli?!”
O několik minut později vidí BAG linii, kterou odhaduje na lezitelnou: 30ti metrová spára a systém šupin, o kterém si myslí – MYSLÍ – že by šli zajistit pomocí smyčky uvázané z pásku od foťáku a smyček, které máme kolem ramen. Dickey a já si už tak jistí nejsme, ale podobně jako starší bráchové, kteří povzbuzují svoji mladší sestřičku, aby strčila jazyk do elektrické zásuvky, se snažíme ji umluvit, aby do toho šla.
Spíše jen tak pozoruji než jistím BAG, která leze sólo 6ti metrovou prstovou spáru tak za 5.10, poté loví a dává smyčku od foťáku do spáry a slabě zatahá. Smyčka vypadává ven. Hmmmm. Rychle umísťuje smyčku znovu a opět zatahá. Tentokrát smyčka sjíždí pár palců dolů, ale nakonec se zasekne a drží….víceméně.
Dalších 24 metrů, dvě smyčky kolem šupin, série kroků ve vlhké pěstní spáře a BAG dobývá vrchol. Je pyšná. Na vrcholu, nad klenbou lesa poprvé němě zíráme na skalní jehly, neschopni obsáhnout jejich koncentraci. Věže jsou VŠUDE, v jakékoli představitelné velikosti a tvaru, od širokých pecnů až po úzké prsty vyčnívající z lesa. Stromy jsou bizarně naprosto stejně velké, vyrostly všechny po několikatýdenním požáru v roce 1824. Skoro o dvě staletí později zakrývají úpatí věží a koupají je v zlověstných stínech, zatímco vrcholy jsou opékány sluncem a barveny do šedavé běloby.
Některé věže jsou tak blízko, že bych přísahal, že můžu skočit z jedné na druhou. Po pravdě řečeno, “přeskoky” tu jsou malým sportem. Jejich obtížnostní stupnice sahá od jedné do šesti, což zahrnuje skoky od babičkovského hopsání přes dlouhé olympijské skoky přesahující tři metry až po neskutečné supermanské střemhlavé lety.
Na našem vrcholu nacházíme tenkou kovovou krabici přidělanou k malé tyčce. Každá věž v Adršpachu (stejně jako dalších tisíc věží v Teplických skalách, které jsou 25 minut odtud), od 6ti metrových až po několikadélkové megajehly, má vlastní vrcholovou knížku, která poskytuje unikátní pohled do historie výstupů. Listujeme zažloutlými stránkami a užasle (a rozpačitě) zjišťujeme, že věž, na kterou jsme právě vystoupali, byla poprvé vylezena v roce 1968. Po pravdě řečeno, němečtí lezci tu vylezli většinu hlavních věží na počátku 20. let minulého století. Tito dobrodruzi, kteří zde působili v informačním vakuu daleko od alpských lezeckých center, neměli ani ponětí o tom, že jsou průkopníky v lezení těch nejodvážnějších cest světa.
Tato izolace také vedla k vývoji unikátních etických pravidel platících pro české pískovcové lezení (stejně tak pro lezení v některých částech Polska a v německých Labských pískovcích). Mnoho těchto prvních výstupů zahrnovalo tzv. kombinované taktiky, které mohly být čímkoli: stavění na ramenech, traverzování v tahu, stání v kruhu nebo nahazování lana do odstávajících kruhů a následný postup jako po navijáku. V podstatě se dělalo vše možné, abyste dosáhli vrcholu. Přestože obtížnost cest už dosáhla v Adršpachu stupně 5.13 (pozn. překl. – 10 UIAA), množství cest se tu stále leze za použití těchto předpotopních postupů.