Na začátku července valíme jako snad každý Čech na Mt. Blanc, a tak si při tom pivku říkáme, že by to chtělo nějaký ten kopec na rozcvičku. S přibývajícími pivy nakonec padla pěna na nejvyšší kopec Rakouska Großglockner. Po pár dnech, plni optimismu bez velkých příprav sedáme ve složení 4 mužů a 2 žen do našich dvou vozů a vyrážíme směr Vysoké Taury. Chvíli před odjezdem má ještě Frenkie nějaké „drobné“ dotazy ohledně věcí s sebou, ale po doplnění lahváčů na benzínce si už jen brouká…
Po noční jízdě po dálnici a několika zastávkách v „močovicích“ konečně dorážíme skrze několik malebných vesniček na parkoviště pod Großalpenstraße, kde se tulíme na pár hodin do spacáků, abychom načerpali co možná nejvíc sil.
Alpenstraße se otevírá v 6 hodin, a tak se kolem půl 6 líhneme, jak larvy ze spacáků, a nestačíme se divit, jaká krása je všude kolem nás. Parkoviště pomalu začíná ožívat a přijíždějí první skialpinisté, kteří vyrážejí na stále ještě zasněžené kopce všude kolem. V rychlosti balíme a už stojíme u pokladny, kde z nás pokladní vytahuje 35 € za jedno auto. No ale krása to je!
Když jsem o Großalpenstraße četl, vůbec sem si nepředstavoval, že je to tak fascinující podívaná. Jen naše Felicie si to moc neužívala a byly chvilky kdy prosila (úspěšně) o zařazení prvního rychlostního stupně. Přes cestu nám běhali svišti, jak na přehlídkovém mole, a my se prostě kochali vším tím okolo nás. Nakonec dorážíme na parkoviště Kaiser Franz-Josef-Höhe.
Děláme pár nezbytných fotografií a už si každý balíme svoje nádobíčko.
Za chvíli už hledáme, kde začíná „červená“, po které chceme vyrazit, a nemůžeme nic najít. Nakonec si maník na informacích zakrývá oči a pouští nás skrz nějaký tunel. Po projití 6 tunelů dorážíme k chatě Hofmannshütte, kde teprve začíná trochu horský terén. Sestup dolů k ledovci není nijak náročný a dobře značený. Na ledovci se pro dobrý pocit poprvé navazujeme a po půl hodince dorážíme k nástupu na masiv, kde se absolutně nemůžeme zorientovat. Značky najednou totálně zmizely a my hledali nejsnadnější postup výstupu. Nakonec správnou cestu nacházíme a už je všechno v pohodě.
Slunce pálí jak ďas a na místě Glocknerkarkamp dáváme větší odpočinek s trochou jídla. Odtud se jde už jen ve sněhu a my po zvážení nakonec ani nenasazujeme mačky, protože sníh je rozbředlý jak bláto a my se boříme až po kolena. V lehce stoupavém traverzu ve sněhovém poli si všichni ještě „čvachtáme“, ale následující stoupák pod hřebínkem nás všechny stojí opravdu dost sil.
Časový plán se nám rázem hroutí a počasí začíná vystrkovat zlověstné růžky. Na chatu Erzherzog-Johann-Hütte dorážíme v poměrně neveselém podnebí a všichni padáme na hubu. Zachraňuje nás malá noclehárna, která je jako jediná na chatě otevřená. Samosebou proklínáme stany, které jsme zbytečně táhli (čert ale nikdy nespí).Všichni začínáme vařit nejdřív čaj a pak kung-pao s rýží a v půl 9 večer se hroutíme do spacáků zmordovaný jako koně.
Holky na druhý den moc natěšený nejsou a nejradši by zůstaly na chatě, ale ráno mění názor a že to aspoň zkusí. Budík, který byl původně plánovaný na 4. s východem v 5, se nakonec „trošku“ mění a my po 6. ranní vyrážíme s myšlenkou pokoření vrcholu. Počasí nám stále příliš velkou šanci nedává. My se ale jen tak nevzdáme! Po ránu je sníh krásně umrzlý a naše mačky si jen chroupají. Lehké stoupání k vrcholu nám velkou námahu nedělá a my se už řadíme na vrcholovém hřebeni směr Kleinglockner. Takřka celý hřeben je odjištěn ocelovými tyčemi, které také využíváme, abychom co nejvíc zabezpečili výstup. Kleinglockner, který je jen o 28 metrů nižší, jsme dosáhli bez obtíží. Závěrečnou, trochu lezeckou pasáž si všichni užíváme a konečně jsme na vrcholu Großglockneru!
Podáváme si ruce, vytváříme vrcholové foto a ve stále se zhoršujícím počasí rychle ustupujeme z hřebenu na sněhové pole.
Tam ovšem padne mlha jak u Rákosníčka a cesta sestupu je vniveč. Ve snaze najít tu správnou cestu nás předjíždí 4 borečci na lopatách (chcete-li pekáčích)! No, novinky v naší budoucí výbavě jsou tím pádem vyřešeny… My však valíme maximálně po zadku, a tak nám sestup trvá přeci jen o chvilku déle. V bivakovací chatě balíme spacáky a zbytek věcí, který jsme s sebou táhli a mezitím začíná lehce chumelit. Dohoda zněla sejít ještě dnes k autu, tak se nikdo moc neloudá a postupně opouštíme chatu.
Neměl bych zapomenout zmínit se o záchodech, které byly u chaty zřízeny. Kdo viděl film Trainspotting, tak si dokáže představit, jak taky může vypadat záchod. Kdo to neviděl ve filmu – jeďte na Glockner! Mimochodem pro někoho není problém pustit to i 10 metrů pod vrcholem přímo na výstupové trase! (Frenkieho hláška: „po tom by se dalo slanit dolů!“) Ale to jen tak mezi řečí… Víc napoví článek, který vyšel na Lezci.
V dost hrozném počasí sestupujeme, ať už to máme za sebou. Někdo po zadku někdo normálka, ale hlavně dolů! První část, která vedla po sněhu, byla ještě poměrně v pohodě. Na konci ale už začalo solidně pršet a bouřka nám burácela nad hlavou jako výstražný gong. V rychlosti sundáváme mačky a co nejdřív dolů po suti. Najednou je cesta až na ledovec jasná jako facka a my nechápeme, jak jsme to mohli cestou nahoru nevidět. Na ledovci je už docela slušně. Prší jen opravdu z lehka. Po té dvouhodinové sprše mi to teda aspoň tak připadá. Tentokrát už se ani nenavazujeme a všichni se řítíme přes ledovec. Když mi z ničeho nic zmizí po pás nohy začínám trochu pochybovat o bezpečnosti, ale to už stojím na šutrech a lokám dešťovou vodu která se plazí po kamenech. Na sestup jsme uvařili jen 2 litry čaje, a to nám fakt nestačilo…
Výstup k Hoffmannshütte jsme zvládli sice roztroušení, ale bez větších potíží. Série tunelů šla sama a už konečně u auta sundávám tu krysu ze zad. Všechno v báglu včetně spacáku je totálně na žmach…
Všichni jsme už převlečeni do suchého. Kolem projíždějící Němčouři si nás prohlíží jako opice v zoo a my začínáme trochu uklízet, abychom moc nevybuřovali… Trošku jsme se ohřáli na vykukujícím slunci, sežrali, co se dalo a...hurááá domů...