Příběh TŘETÍ – MUDr. Petr Jirko (+12. 12. 2001)
5. března 1978 poprvé pod Severní stěnou Eigeru.

...neexistuje nic, o čem bych chtěl ještě méně slyšet, nebo číst, než horolezení...

Pod vedením ing. Jiřího Pechouše (Sam) spolu s Viktorem Jarolímem, Jiřím Šléglem, Jindřichem Skopcem, Dieterem Smejkalem (Ferry) se pokusili o ideální direttissimu expedičním stylem.
Výprava se uskutečnila v rámci sportovního plánu HS MV ČSTV v Praze. Nad tímto sportovním záměrem převzal patronát SKLO-UNION Teplice, koncernový podnik OBAS, který  pomohl  výpravu zrealizovat.

Zpět se nevrátili Jiří Pechouš a Jiří Šlégl. (+29. 4. 1978)


Petrův deník je zde přepsán bez úprav s laskavým svolením Jindřicha Skopce, z jehož archivu mi byl zapůjčen.



DENÍK SKLEPNÍ KRYSY (I.)


    Rozhodl jsem se, že začnu psát. Jednak nemám co dělat a všecko mě tu sere, číst nebaví (dá to práci, je to německy a stejně jsou to samý kraviny), Sam tu sice má nějakou horolezeckou knihu, ale v tuto chvíli snad neexistuje nic, o čem bych chtěl ještě méně slyšet, nebo číst, než horolezení.
Bohužel jsem se k psaní odhodlal dost pozdě, přesně řečeno v úterý 11. 4. 1978.
Pokusím se ale podle mých poznámek v kalendáři zachytit vše jak to bylo.
Začnu svým návratem ke skupině, co bylo předtím, (můj nástup, zápal plic, odjezd a léčení v Zurichu u Dr. Med. Ursuly Streiff, rozhodování, zda se vrátit či odjet domů) se ví a polooficiální deník výpravy vede Jirka.
    Název je zcela v pořádku, trávím svůj pobyt zde ve sklepní místnosti. Volného prostoru asi 4x4 m, s okénkem 80x20 cm, jehož jedna polovina je rozbitá a vycpaná krabicema od bramborek (vlastnoručně provedeno) a druhou stejně není nic vidět, protože je pod úrovní země, chráněné mříží, kterou sem občas někdo hází svinstvo a vajgly z cigaret. Ale je tu elektrika (2 žárovky á 75W), tekoucí voda a trvalá teplota plus 4°C (v noci někdy o něco méně) 1 odpadní stoku tu mám, která občas krásně smrdí, takže se tu jako krysa můžu cítit úplně výborně.


5. 4. středa
Odjíždím na Kl. Scheidegg v dobrý náladě a s odhodláním do toho jít. Strach, který mě neopustil při první cestě sem, je pryč. Dokonce při cestě zubačkou ve stanici Alpiglen, odkud je do stěny ten nejděsivější pohled, se mi vůbec nezdá tak strašná a možnost průstupu reálná. Nahoře na mě čeká Sam s Ferrym.
Pozorujeme ostatní – Jirka sestupuje, Viki je úplně dole, daleko pod stěnou, kam musel slézt, protože mu spadl ruksak (letěl asi 900 m). Celá jedna jeho strana byla rozpáraná a dost věcí se poztrácelo, ale to hlavní našel. (Druhý den ho sešíval celý večer mým chirurgickým nářadím).
Jindra zůstává ve stěně v táboře č. 3, který kluci mezi tím, co jsem tu nebyl, vykopali v ledu mezi 1. pilířem a 1. ledovým polem.
Večer dorazil Jirka s Vikim skoro současně. Dost jsem se vyděsil, když jsem viděl Vikiho, v jakým stavu přišel. Propadlá tvář s horečně se lesknoucíma očima – totální vyčerpání, fyzické i nervové. Jirka vypadal celkem dobře. Viktor šel od místa, kde byl spadlý ranec asi 4 km v po kolena se bořícím sněhu.
Starám se o kluky, večer jde Sam znovu telefonovat kvůli prodloužení pobytu (trvale špatné počasí překonalo i časovou reservu, kterou jsme měli a je teď jasné, že za původně plánovaných 45 dní to nestihneme). Takže hned zítra se ještě do stěny znovu nejde, musíme čekat na souhlas vyslanectví a kromě toho není možné, aby při stavu v jakým oba přišli, šli do zdi hned zítra znovu. Potřebujou dole minimálně den odpočinek. V noci pak Viktor blouznil ze spaní, vykřikoval, když jsem na něj šahal, byl celej zpocenej a vůbec o ničem nevěděl.


6. 4. čtvrtek
Viki spal až do deseti hodin a pak ještě ležel až do odpoledne. Strávili jsme celý den v našem sklepě (ten nám k celému našemu pobytu přidělili naši švýcarští kamarádi od ratraků, je v jejich služebním baráku a byli jsme jim za to hrozně vděčný, vezli jsme ji z Prahy flašku dobrýho pití a tu nám bohužel po cestě někdo ukradl).
Dělá nám starost Viktor, teploměr se rozbil už po cestě, ale P 60/min, což mě trochu uklidňuje. Když konečně vstal, dlouho jsem ho vyšetřoval, protože se mi pořád zdál slabý nález vpravo dole (stejně jako já). Potřeboval bych RTG a za normálních okolností bych ho asi tři dny do práce nepustil. Uvažovali jsme se Samem i o tom s ním do Interlakenu na RTG zajet. Ale tady nejsou normální poměry a tak jsem se rozhodl riskovat. P 60/min, nekašle, cítí se naprosto dobře a auskultace uchem není dost spolehlivá (fonendoskop s sebou nemám). Po domluvě se Samem jsem mu dovolil zítra jít s podmínkou, že jakmile pozná, že mu to nejde a že není v pořádku, že se vrátí. Dát mu antibiotickou clonu jsem zavrh, protože kdyby tam skutečně něco měl, tak clona v extrémních podmínkách vzplanutí procesu sice oddálí, ale nakonec mu stejně nezabrání. Takhle by se to projevilo hned a musel by zůstat dole...
    Takže momentálně situace vypadá tak: Tábor 1. (s mým zápalem plic) na plošince žebírka je zrušen. Tábor 2 - jeskyně na konci 1. pilíře – rovněž zrušen. Tábor 3 velká jeskyně v ledu mezi pilířem a 1. led. polem (převislý práh pod 1. led. polem dalo velkou práci přelézt). Tábor 4 – ledová jeskyně na konci 1. led. pole (pod nejtěžším místem cesty – 40m. převis. Ten by se měl pozítří začít lézt – Viki s Jirkou, my ostatní vytaháme fixy a budeme stěhovat věci do čtyřky). Fixní lana na celou stěnu nemáme, ev. ústupovou cestu zafixujeme jen ke štole. Fiki, Ferry a Jirka odejdou časně ráno, Sam a já počkáme na otevření pošty (8.30). Protože se náš pobyt nečekaně protáhl, začínají nám pomalu docházet naše zásoby, ale hlavně finance, které byly rozpočteny na 40 dní. Naštěstí, při našem nástupu do stěny vyšel v časopisu Schweizer  Illustrierte velký článek o čtyřech čs. horolezcích, kteří přelezli novou cestu v levé části stěny krátce před naším příjezdem a v tom článku se píše i o nás. Ten článek četla i Samova teta, která již leta žije v BDR a telefonem sháněla na Scheideggu Sama, což se jí nakonec podařilo a domluvili se. Nabídla nám finanční pomoc, což Sam s díky přijal. Odhadujem, že by měly peníze zítra přijít. Došly nám totiž cigarety a jakmile byli kluci ve stěně bez cigaret, začla tam panovat nervosita. (Kromě Jindry jsme všichni kuřáci). A hlavně musíme poslat naše pasy na vyslanectví, to nám odpoledne telefonicky potvrdilo, že nám pobyt prodlouží. Pak půjdeme se zbytkem nákladu do trojky.


7. 4. pátek
Ráno kluci jdou, Viki se zdá v pořádku. Balíme se Samem zbytek věcí a čekáme na otevření pošty. Průser – prachy nepřišly. Současně zjišťujeme, že v pátek (jediný den) jsou na poště i odpoledne 3 -5. Sam zuří, ale říká, že cigarety bejt musej, jinak že se ve stěně všichni sežerem. Máme sice ještě nedotknutelnou reservu 100 fr., ale nechcem na ni ještě sahat. Odesíláme tedy pasy na naše vyslanectví a řešíme vzniklou situaci. Počkáme ještě na odpolední poštu, peníze už jsou poslaný, tak musí přijít. Při tom už je ale jasný, že se dnes do trojky nedostaneme. Sam přebaluje ranec, vezme ty nejtěžší věci s úmyslem donést to odpoledne do skladiště na úpatí 1. pilíře (tam, co jsem před 3 týdny skončil), já vyzvednu na poště peníze a nahoru půjdeme až zítra. Chodíme teď jinudy – kus dolů po trati na Salzeg a pak přímo hangem nahoru k bývalé jedničce. Protože mám čas, jdu se Samem a nesu ranec, aby to nemusel táhnout celou cestu. Do hangu jdu ale strašně pomalu, ranec je těžkej a mám toho plný zuby. V půl čtvrtý se vracím, abych stihl poštu. Jenže tam zas ještě nic nebylo.
Od mého příjezdu sem je stále krásně, tak sleduju Sama dalekohledem, dokud nepadla mlha.
Horší je, že mě bolí v krku. Řekl jsem to jen Samovi, protože před ostatníma už mi to bylo trapný. Zkusil jsem se před zrcadlem podívat si sám sobě do krku a skutečně mám anginu – levá mandle dvakrát tak velká jako pravá a seškrábl jsem z ní i malej povláček. Začal jsem hned brát Biseptol, ale dobrá věc do zdi to není.
Večer se Samem dost dlouho kecáme a všelijak propočítáváme průstup a vůbec probíráme všecko možné.


nádraží ve Stuttgartu
J. Šlégl, V. Jarolím, D. Smejkal, P. Jirko, J. Pechouš
foto © J. Skopec

druhá část
třetí část
čtvrtá část
pátá část