Při vrcholovém útoku upevnili 400 metrů fixních lan a po 12 hodinách stanuli na vrcholu. Ne však jako úplně první v historii, protože v roce 1984 se první a druhý výstup podařil Franci Knezovi a následně Trevoru Pillingovi. V tu dobu však byly tyto vrcholy pro horolezce ještě oficiálně uzavřené.
Rok 2016 zároveň zaznamenal první pokus o výstup ze severu. Angličané Yates a Schweizer však dosáhli pouze sedla mezi oběma vrcholy. Doposud jediný platný pokus o zdolání přímé severní stěny má na svědomí známý Angličan Paul Ramsden spolu s Jimem Hallem v roce 2019.
Kangchung Shar
Náš příběh se však odehrával úplně jinak a naše cíle byly původně zcela odlišné. Do Nepálu jsme odletěli s plánem vylézt spolu s Martinem normální cestou na sousední Kangchung West, neboli Cholo, a jen pokud to čas a podmínky dovolí, vylézt na ten samý kopec jeho severní stěnou. Počasí spolu s nedostatkem času nás však donutily situaci přehodnotit.
V Gokyu se Martin rozhodl, že se definitivně přidá k Trávově skupině, která mířila na Lobouche East. My s Banánem jsme se tedy vydali rovnou pod severní stěny obou Kangchungů. Jídla a plynu si bereme na šest dní. Víc ani nemusíme brát, protože počasí se má zase za pár dní kazit. Na místě jsme zklamaní. Podmínky se po vydatném sněžení oproti tomu, kdy jsme si stěnu před pár dny fotili z protisvahu, ještě zhoršily.
Přesto jsme se s ohledem na hlášené 4 dny krásného počasí rozhodli do stěny nastoupit s tím, že nám místo plánovaných dvou dní může výstup trvat tři dny, plus den sestup.
Bohužel jsem po předcházejících zdravotních problémech den před plánovaným nástupem do stěny definitivně onemocněl a náš výstup jsme museli odložit. Po dvou dnech, které jsem proležel ve stanu, nám tedy zbývaly jen dva dny hezkého počasí.
Rozhodli jsme se tedy zariskovat a narychlo jsme změnili náš cíl. Zkusíme tedy dolézt pokus Angličanů z roku 2016 na sousední Kangchung Shar! Britové spodní část ohodnotili jako skotských 5. Snad budeme dost rychlí!
Mixové a skalní pasáže však často střídá čistě ledové lezení a snadnější sněhové žlábky, které nám na první pohled zůstaly skryty. Ty postup znatelně urychlují. Led je však tak tvrdý, že musíme často odpočívat v zavrtaných šroubech. Lýtka doslova hoří a ruce máme zcela omlácené od štípavého tvrdého ledu. Takový jsem ještě nezažil!
Mixy, den 1.
Mixy, den 1.
Ledové lezení den 1.
Při pohledu na okolní kopce je jasné, že podmínka je všude stejná. Jasemba, Nangpai Gosum nebo Cho Oyu jsou bez firnu. Všude jen tmavý tvrdý led, na kterém se nový sníh neudrží. Je nám jasné, jaká „kondice“ čeká kluky také na Baruntse… I přesto, že se stále fyzicky necítím vůbec dobře, postupujeme celkem rychle a asi tři hodiny po poledni jsme v sedle. Nutno ještě podotknut, že Banán leze s o dost těžším batohem nežli já.
Bivak v sedle
Po pohodlném bivaku v sedle se cítím o dost lépe. Dnes nás čeká výstup sněhovo-ledovými poli na SZ hřeben, který už je prolezený a všechna družstva postupující od jihu ho k výstupu využila. Vypadá však zcela jinak než při předchozích pokusech. Po firnu ani památky, a tak nás čeká obtížné mixové lezení ještě ztížené nesoudržným volným sněhem.
Sněhové pasáže, 5.800 m
Vrcholová pyramida nad sedlem
Vzal jsem s sebou trochu více skalních skob než obvykle, za což jsem teď docela rád… Musíme jistit opravdu hodně pečlivě a náš postup se logicky zpomaluje. Místy objevujeme potrhané zbytky fixních lan z předcházejícího pokusu, z kterých následně budujeme štandy pro slanění při návratu.
Mixy, vrcholová hlava
Mixy, vrcholová hlava
Mixy, vrcholová hlava
Mixy, vrcholová hlava
Na vrcholu jsme kolem poledne, výstup nám tedy trval polovinu času než při prvovýstupu.
Banán na vrcholu
Dnes se ale ještě musíme dostat až dolů pod kopec. Navíc ve spodní části rozeklaným ledovcem, který nemáme nakoukaný. Celou horní část ve skále je potřeba slaňovat, a tak jsme na místě nuceni nedobrovolně zanechat zbytek našich skob. Naštěstí spodní pasáž je čistě ledová, a tak je možnost slaňovat pomocí abalaků.
Slanění
Kazí se počasí a začíná sněžit… Dole na ledovci sbalíme stan a začneme co nejrychleji sestupovat směrem k jihu. Ten den nakonec dorazíme až do vesnice Dragnag. Je fajn mít takhle nadupanýho parťáka a nemuset už nikde zbytečně bivakovat. Jídlo nám tedy stačilo tak akorát. Další den si dobíháme na Gokyo pro zbytek materiálu a za hustého sněžení pokračujeme rovnou do Namche, kde se setkáváme s Trávou a jeho skupinou. Cestou do Lukly potkáváme ještě Radara s Márou, kteří míří na severní stěnu Baruntse. Teď už víme, že se jim výstup podařil, takže velká gratulace ….
Suma sumárum, cestu jsme pojmenovali „Ádův nebeský traverz“ s klasifikací TD+, jako vzpomínku na bývalého náčelníka HS a Banánova strýce Adolfa Klepše.
Přestože fyzicky, ani mentálně se náš výstup nedá srovnávat s epickými výstupy čtyřkilometrovými himalájskými stěnami, má pro mě velký osobní význam. Nejenže jsem si v této výšce vyzkoušel technicky obtížné lezení v tom pravém slova smyslu, ale hlavně jsem si zalezl s jedním se svých nejlepších kamarádů, což jsme si už dlouhou dobu slibovali a také nakonec i hodně užili.
Navíc zjištění, že v mém úplně nejbližším okolí mohou být kluci s tak obrovským potenciálem jako je Radar, nebo právě Banán, je povzbuzující směrem k dalším projektům nebo expedicím. To všechno ke kladným stránkám naší výpravy.
Bohužel jsme se všichni až na výjimky v Nepálu nakazili koronavirem a cesta domů byla tak trochu komplikovanější. S důsledky onemocnění se potýkám dodnes a navíc si tak trochu vyčítám, jestli mělo smysl v této době někam vůbec cestovat.
Bude v tom totiž i jistá míra sobectví, když člověk kvůli zbytné kratochvíli může ohrozit nejen sebe, ale i své blízké a nedej bože místní obyvatelstvo. Snad ale všechny pochyby převáží radost nad dalším krásným výstupem. H.
Náš výstup