I když nám Petr a Karlem poslali článek už několik dní po PADání, tak dlouho trvalo, než jsme se dostali k jeho zpracování. Hodně fotek a počasí na lezení, to vždy publikování článků zdrží. Tak to berte jako takové ohlédnutí se za letošním PADáním. (pozn. redakce) Jsem rád, že jsme to všichni přežili a kromě jedné zlomené ruky a nějakých těch pochroumaných kotníků a kolen (o odřeninách nemluvím) vlastně i ve zdraví. Úvodem se musím omluvit za to, že fakt nemám sílu na nějaký ucelený literární útvar a tak si níže přečtete pouze pár útržků z toho, co souvisí s PADáním 2010. O lidech Jestli jste lidičkové byli unavení věřte, že to mohlo být i proto, že jsem z vás čerpal energii. Tu atmosféru nelze popsat, já jsem třeba v neděli hodinu seděl a kochal se na bandičku třiceti Němců, kteří se rvali o trojky, občas za mnou někdo přišel a prohodil pár slov, že z Kölnu to má stejně daleko do Fontáče jako sem, ale že tohle je pro něj parádní alternativa a určitě se vrátí s celou rodinou. Lidi díky, že jste přijeli a tím, že jste se zaregistrovali jste podpořili tuhle věc, která kvůli vám prostě nemůže skončit. Zaregistrovalo se vás 363, v Ležkách ale parkovalo kolem 200 aut, mezi tím i minibusy z Německa. Takže kolik lezců, lezkyň a lezčat ten den na Mlýňáku bylo? 600, 700, 800? O Melánii Je tomu dobrých patnáct let, co tenhle kámen poprvé v houštinách objevil brácha Zdenda s Márou Bekem a tyčili na něj první linie. V tom se do houští snesl jakýsi cár gumy s promočeným papírem. Jednalo se o torzo balónku s vyslanou zprávou od Melánie z Frankfurtu nad Mohanem. Bohužel s nečitelnou adresou, a tak se Melánie odpovědi nedočkala. Alespoň tu má krásný kámen, který byl po opětovném očištění a provzdušnění určitě jedním z nejhezčích pro ty hledající pětky a šestky. O klasifikacích To se tak povede den a ten je šestkový. To znamená, že ten den, ať se přeleze cokoli, je to za šest. Existují samozřejmě i dny pětkové, sedmičkové atd. Ach ano, nějaké číslo to mít musí, ale je to jen číslo s písmenkem, tak to tak berte. O výkonech No jéje, ty byly. Nejen, že přijel Adam, a díky mu za to, ale padaly i další krásný výkony. Jsem rád, že vedle tradičních opor českého boulderingu roste i generace nová a podle mě každý, kdo se vytáhl přes 2000 bodů je prostě famózní dříč. Znamená to totiž lézt v průměru 7C, což v tom počasí fakt mazec. Mám radost, že se přelezlo i pár projektů a zároveň je na co jezdit, až budou podmínky. Myslím, že příští zima bude patřit Mlýňáku (alespoň nás nikdo nebude rušit v čištění jinde). Z kategorie „jiných výkonů“ je určitě příhoda, jak dva spoteři mohutně povzbuzují notně unaveného lezce zdolávajícího nástrahy trávníku v jesenickém kempu a výkřiky „to dáš, 7A!“ jej dotlačí až do topového stanu. O kultuře Páteční noci jednoznačně vévodila vlastní skladba „Hlemejždě mezi hejždě“, kterou zahrála kapela Fucking termits. V sobotu už na to šáhli profíci. Za vrčení motorů přijíždějících aut a mlaskání nad řízkem skvěle zahráli Good Fellas, kteří bohužel ještě frčeli na jinou akci, ale příště je určitě zařadíme na lepší hodinu. Zato našemu klasickému (a opět výbornému) duu Wanmensonk a MeGusta asi na chvíli dáme pauzu a zkusíme to provětrat. Úžasný byli frontmeni kapel Pavel s Dominikem (s doprovodem opět Fucking termits) i dále v noci, kdy se pařilo asi do pěti. O organizaci No já si to vlastně pořádně užívám až teď a až budu v důchodu, budu mít na co vzpomínat. Snad to klaplo – parkoviště i přes šok s vyfrézovaným asfaltem byla dostatečná (Míla to krásně namačkal na to hřišťátko a druhý den to všichni skvěle pochopili), losovací zařízení se nezadrhlo, v lese se nikdo neztratil, nehořelo. Příjemný byly i ty botičky od RP a skvělí samozřejmě sponzoři od klasik v podobě chytů, bouldermatek, lezeček, sedáků, maglajzáků, fuseklí, žďáráku, regeneračních krémíků a já nevím čeho všeho ještě až po originální hodinky švýcarské výroby. Ještě se chci zastavit u těch tabulek, co jste někteří vyplňovali. Pěkně jste to dělali, jméno zapomněl napsat jenom jeden expert (že Václave) a vlastně všechno jsem tak nějak přečetl. Tady je ukázka toho, jak to má vypadat ideálně. O dětech Děti jsou úžasný. Kategorie potomků Majkla nebo Spilkina ještě potřebuje hlavně ty máminy kopečky, ty středně velké je zapotřebí zabavit, třeba tak, že je strčíte do pytle a ty největší, ty už si najdou zábavu sami. Jindra s Filipem například vyšůrovali jeden bunkr tak, že rodiče jen litují, že takhle nevypadají jejich pokojíky. Některé děti i lezou. A lezou skvěle. Nejmladšímu účastníkovi bylo pět a se třemi trojkami skončil pátý. Ani vítěz však ještě neuměl násobilku. A ty starší? Čtrnáctiletá vítězka by skončila třetí mezi dospělými ženami. Tak držíme palce, ať jim to všem vydrží. (za sebe – to lezení, i to uklízení)
|