Tak je to konečně tady. Tak dlouho už se domlouváme až nakonec1.listopadu 2006 vyjíždíme 3 auty směr Paklanice. Začalo to asi takhle:

Plánovaný odjezd je na půl sedmou až sedmou z Příkaz. Po příjezdu ze školy mám na sbalení asi 40minut – taky to tak dopadá…V sedm přijíždí Joséfek se Stázou, jedeme pro Víťu, stan a lezačky…Pak do Olomouce, kde už čeká Pepik s Tomem a Harrym naloženi v krátkém golfu. Vyměnit penízky a přesun do Prostějova do Teska pro žraso a pak eště pro Aldu , kterej si zatím dlouhé čekání krátí u pivka (a kdo ví čeho ještě). Z golfika sundáváme rakev a necháváme v Prostějově-zbytečnost. Mezitím se rozjařený Alešek pořád ptá každého jestli náhodou něco nezapomněl…A ejhle, on ne ale já ano, a tak se vracíme zpět do Příkaz pro můj pas, tyčky od stanu a další „nepotřebné“ věci - Aldo díky. Třetí auto – Mráza (ne Tomáš ale Jirka – pouhá shoda jmen - ale taky mu to chvilkama leze i když asi ne tak dobře..:-)) Andrejka, Arty a Palonc – na nás chvíli čekají v Brně ale jak se dozví o našem zdržení vyráží napřed a sraz dáváme na hranicích se Slovenskem. Dostáváme vysílačky a konečně kolem 23. hodiny vyrážíme směr Maďarsko a Chorvatsko...

S ranním rozbřeskem asi 100 km před Zadarem sledujeme kopečky okolo dálnice a říkáme si jak je ten vápenec zářivě bílý a ejhle to není vápenec ale první snížek.



Ve vysílačkách se začínají ozývat první známky nespokojenosti, že kraťasy byly tentokrát asi zbytečné a že jsme měli radši vzít cepíny… Nicméně jsme tu a můžeme akorát doufat, že u moře snad tolik sněhu nebude. A taky že ne. A abychom s Aldou ostatní utužili v tom, že zima opravdu není, jdeme se koupat do móře. Voda sice nic moc teplá ale slaná byla. Silná vichřice (asi 80 a v nárazech tak 120 km/h) nám vrhá kusy oblečení do moře takže koupačka se opakuje – tentokrát nedobrovolně. Posnídáme, někteří řidiči jdou spát a zbytek hurá do skal. Vstupné €4,5na den nebo €9 na 3 dny nebo €13,5 na 5 dní.



S Aldou jsme si dali za cíl nalézt metry a metry a tak se hned pouštíme do nějaké 7-mi délkové cesty. Po přelezu první délky, která měla být 5b, kdy jsme se ufunění a s vypětím všech sil doškrábali na štand, usuzujeme, že pokud to takhle půjde dál, tak polezeme možná ze spacáku na pivo a zase zpátky do spacáku, a tak radši slaňujeme. Dole se po konzultaci s chytrou knížečkou dovídáme, že jsme lezli vlastně úplně jinam… Druhý pokus. Vybíráme cestu Slovenski – 6a, 7délek na Debeli kuk a kolem jedenácté hodiny nastupujeme. Vítr fouká, snaží se nás odlepit od skály, kosa jak z nosa, občas proletuje sníh – co dodat - ideální letní lezení (co bychom mohli taky v listopadu očekávat). V šesté délce pod nejtěžším místem hov.. jak svět – asi se někdo strachy pos… což mi moc sebevědomí nepřidalo a akorát jsem prohlížel každý chyt jestli tam nečeká zbloudilá část tohoto překvapení. Nečekala. Zmrzlí až na kost dolézáme kolem čtvrté hodiny poslední délku, fotíme západ slunka a hurá dolů. Zbytek teamu už je dávno v kempu a večerní posezení u vínka (probíhalo v autě protože tam bylo nejtepleji) již v plném proudu…

Spím. Slyším někoho rozepínat zip, a potom se ozve, že prej už bychom měli vstávat nebo co. Otevřu oči a ve vchodu Mráza. Nechápu. Na každém výjezdu je to vždycky on, koho musíme jako posledního vytřepávat ze spacáku a dnes – všechno je jinak.

Po snídani vyrážíme na Aniču.

Ančo, kuk!

S Aldou se máme dnes v plánu Albatrosa a Joséfek s Víťou se vydávají vedle nás na Velebitaški. Přicházíme k nástupu, a během oblékání sedáků, navazování se a dalších příprav před začátkem lezby, nás nepřetržitě zasypávají kusy ledu – rampouchy padající z vrcholu Klinu. Docela nás to děsí. Jak to bude vypadat ve stěně??? Téměř současně nastoupují kluci do prvních délek. Naše 6c je v této kose nelezitelné, takže trošku hákovačka ve spodní pasáži (jenom přes 1 preso jinak čistě) a pak vytrvalostní výlez do jeskyně – prvního štandu. Další délka vedle plazivé rostliny a přes ptačí jeskyni – zde asi žije ten albatros - docela v poho. Nad 3. délkou se naše cesty na chvilku spojují a pak zase pokračujeme každý po svém. V jedné délce nás překvapuje ledová spára, čož posouvá obtížnost někam mezi mixové lezení ale my tvrďáci to lezem v lezkách a s maglajzem – nic jiného nám nezbývá… Potom ještě pár naleštěných sokolíků a z nejhoršího jsme venku. Kluci bojují někde vpravo od nás a sluníčko pomalu zapadá. Dolézáme na společný štand a najednou je tma jak v pytli. Joséfek rozbil Víťovi čelovku ale naštěstí nám ještě 2 zůstávají. Je nádherná noc. Jasná obloha, měsíček svítí – sice za kopcem, ale aspoň tak.



Před námi jsou ještě 2 délky - po tmě docela sranda. V poslední délce se nám motá lano do jakéhosi křoviska…panenky jenom lítají – ještě že to není přes ten vichr slyšet. Foto na vrcholku v osm hodin a za svitu měsíce sházíme dolů. Do kempu dorážíme okolo půl desáté…

Ráno nás pro změnu budí Arty, že Mráza je nějakej nachrmlanej a jestli si s nim někdo nezopakujeme Velebitaški. Tak ho posíláme jednohlasně do ři… Nakonec ukecává Pepíka aby si s ním vylezl cestu Diagonalka 6a+ asi 6 délek na Debeli Kuk.



Pepík svolil, i když cestu lezl loni. Po pomalém probuzení, vydatné snídani a dlouhém přemlouvání – všecko bolelo – se i naše čtverka konečně vydává do skal. Tentokrát na Aniča Stup na Domžialski 6a+,  4délky s tím že pak vyzkoušíme záchranu raněného lezce ze stěny… Do cesty nastupujeme, ale zase je taková zima, že po druhé délce zbaběle utíkáme. Alda s Víťou mizí někam na Mali Čuk a já s Joséfkem lezeme nějaky 6c vedle Domžalski a pak se přesunuli na krátké sporovní cesty – Popaj 6a/a+ a Oster Keks 6a+. K večeru chvilku trénujeme, jak zachránit a spustit raněného lezce ze stěny a pak - zase po tmě - zpátku do kempu. Večeře je vydatná, koštujeme nějaké to místní vínko a hurá do hajan.

Ráno vstáváme o půl šesté, rychlá snídaně a rychle do stěny, protože odjezd je plánován na poledne.



Tomáš, Stáza, Arty a Palonc jdou na Stupa a já se s Aldou vrháme na cestu Lublanski 6a+, 6 délek na Aniča Kuk.



Cesta je to pěkná ale časově poněkud nestíháme – hledání nástupu nám zabralo asi hodinku, samotné lezení asi 3 a sestup s hledáním ztraceného frienda, který nakonec visel na stromě, další 2 hodinky, takže sečteno, podtrženo v kempu jsme o půl druhé a ve dvě už vyrážíme domů. V Brně jsme těsně před půlnocí, takže hurá do hajan a zítra, nebo spíš dneska, hurá do školy, do práce atd…

Poděkování: Všem kdo se zúčastnili, za to že se zúčastnili, protože to byla úplně sqělá akce a moc mě těší, že jsme se konečně vydali v takovém trošku povětším počtu; pánům řidičům za bezpečnou cestu; rodičům, že mě zase pustili a tomu kdo objednával počasí – i když nestálo za moc, ale byl to prima trénink, až budem někde mrznout třeba na El Capovi…

Photos by Alda, Arty a Tomáš

Cao Maci