V následujících řádcích se budu snažit přiblížit neopakovatelný a překrásný výlet sólo na sněžnicích po krkonošských tisícovkách v únoru 2005.

Všechno začalo tím,že se odložil plánovaný přechod N.Tater na sněžnicích na neurčito. Protože jsem ale měl dovolenou a bylo mě líto ji nějak nevyužít, vzpomněl jsem si na pozvání spolužáka z akády Krakonoše -  Petr Holub. Mají ve Vítkovicích na Benecku krásnou horskou chatu. Hurá do Yetti sportu půjčit sněžnice a hurá do hor( středa 16.2 – pátek 18.2).Do Jilemnice se doplácám vlakem,odtud jedu s Krakem autem až na chatu. Cesta je zapadlá sněhem a tak Krakonoš předvádí jezdecké umění do vrchu (mitsubischi 4x4 s řetězama).

Mým cílem bylo potrénovat pohyb na sněžnicích a ulovit co nejvíc tisícových vrcholů v okolí. Proto jěště ve středu odpoledne jsme s Krakem vyrazili na nejbližší vrchol Šeřín (1027m).Cestou jsme se bořili v prašanu a tak jsme se střídali v prošlapování. Nahoře jsme byli asi za hodinu, zpocený a já už začínal mít představu ,jak velkej chleba jsem si na zítra uříznul. Po návratu na chatu jsem si ještě pečlivě naplánoval přechod na čtvrtek.Plánovaná trasa Černá skála (1039), Mechovinec (1081),Kozí hřbet (1034), Medvědín (1235),Zlaté návrší (1411),Vrbatovo návrší (1416), Harrachovy kameny (1421), Kotel (1435),Lysá hora (1344), Vlčí hřeben SV (1140), Vlčí hřeben (1124), Vlčí hřeben JV(1119), Preislerův kopec (1035). Vzhledem k blízkosti Šeřínu a doby potřebné na jeho zdolání jsem zavrhnul,že se dá přechod stihnout za světla.Počítal jsem tak 10 hodin svižného pochodu.Vyrazit před osmou a někdy za tmy dojít. Tím, že jsem Šeřín měl za sebou, jsem ušetřil asi hodinu, dal se pohodlně obejít.Zvolil jsem taky čas ,kdy musím být na Mevědíně, abych měl vůbec šanci dojít zpět aspoň do půlnoci.Bylo to 11,00.

Protože popis cesty není předmětem tohodle článku,jde vlastně o takový úvod pod Zlaté návrší, proto bude co nejstručnější.

Ráno vstávačka, pí Holubová  mi připraví snídani, společně zkouknem počasí v tv, má trochu obavy, popřeje mi šťastný návrat. V 7.40 vyrážím od chaty.Cesta mi rychle ubíhá, je to paráda, nevídaný sněhový podmínky. Výhoda sněžnic je, že se můžete vydat i necestou plnou prašanu, což je na nich asi to nejlepší. Nikoho tam nepotkáte, možná pár zvířat. Vždy když jsem došel na tisícovku, zapsal jsem její čas. Když jdete sami, tak nemáte s kým pokecat a tak kecáte v duchu se sebou. Tak jsem se zamýšlel co vlastně nesu v batohu a došlo mi,že nemám oheň. Říkám si neva, koupíš na Medvědině, popřípadě na Vrbatce. Jenže do Míseček jsem došel 10.45 a na Medvědín do 11.00 ještě kus do kopce. Vybíhám proto sjezdovku do protivky, začíná mlha a vítr. Na vrcholu v chatě jsem 11.10. Tedy 10 minut po stanoveným limitu, není to moc, tak se nezdržuju kupováním sirek( velká chyba), a pokračuju zadem podél tyčí po hřebenu Krkonoš na Zlaťák. Za chvíli se cesta napojila na hlavní magistrálu z Míseček na Vrbatovku, tam jsem dohnal párek němců na běžkách. A tím začíná sranda:


Poznej průser na vlastní kůži aneb když si řekneš pro sebe: „To není kurva dobrý.“


Idylka až po odbočku na zlaté Návrší. Po rozhovoru s dvěma němcema (řekl jsem jim, že to maj tak 500 metrů,a že se sejdem na Vrbatce a dáme čaj tak za 5 minut,že si odskočím tady do mlhy pro jeden vrchol. Namířil jsem to diretisimou přímo na vrchol (1411), to jsem ještě nevěděl, že se trošku zdržím. Na zlatém návrší nebo na místě, který jsem za něj považoval jsem napsal čas 12,10. Vtom zesílila vichřice,mlha – dohlednost 5 metrů,na plochým vrcholu jsem ztratil orientaci. Říkám si,stačí se vrátit tou samou cestou zpět,hlavně nejít po lavinovým severním svahu. Ale ejhle,jdu asi 5 minut z kopce. Vítr mě bičoval, a napovídal, že jsem asi na druhý straně svahu – neboli lavinové svahy Labské jámy. A to jsem sakra nechtěl. Říkám si že tu něco nehraje, kurva proč jsem si nevzal kompas, ten by mě zachránil. Další: „to není kurva dobrý.“ Už jsem začínal mít skoro paniku, furt jsem ale věřil, že jsem na zdravý straně hory. Když tu se dohlednost zlepšila asi na 10 metrů a mně se zježí srst na těle. Pode mnou padák jako sviňa, kdybych uklouzl …,plochý vrchol totiž pokrýval vyfoukaný led (v tuto chvíli jsem padal snad každou minutu – sněžnice na tyto podmínky prostě nebyly dělaný,a tak jsem používal hůlky jako cepín, abych zachytil pád po skluzavce). Další možností jak spadnout na zem bylo se pořádně narovnat, foukal tu opravdu silný vítr. Dohlednost se zase zhoršila a tak jdu traverzem doleva.( V tuto chvíli už jsem tušil,že jsem na špatný straně,doleva byl směr na Vrbatovu boudu). Po chvíli 2 metry přede mnou Jáma, připomínající díru do pekla, nic mě snad tak v životě nevystrašilo. Otočil jsem se do kopce,vítr v zádech a skoro jsem běžel jak o život. Připomínám, že jsem už víc jak 10 minut nevěděl, kde jsem. Když jsem doběhl na hřeben (je tak plochý,že při nulové dohlednosti jsem jen tušil, že to je už hřeben), zastavil jsem se. Začal jsem přemýšlet, jak z toho,o klidu se mluvit nedalo. Nebyla dobrá dohlednost taky z toho důvodu, že mě přimrzly víčka pravého oka, musel jsem je rukou roztrhnout,ale za chvilku zase přimrzly. První, co jsem chtěl řešit bylo chránit obličej proti větru, pro tyto případy jsem měl s sebou lyžařský brýle. Vyndal je z batohu a nasadil. Musel jsem se smát, protože jsem neviděl vůbec nic, byly totálně namrzlý. Tak jsem sundal rukavici a klekl na ni, aby mi ji vítr nevzal.Začal jsem námrazu kapesníkem sundávat. Tohle mělo jediný efekt: namrzla mě fest ruka. Brýle jsem zase schoval a přemýšlel jak určit správný směr. Naivně jsem zapíchnul hůlku do sněhu a hledal stín, jako že určím směr podle slunce a času,marně – v mlze je světlo rozptýlený dokonale, takže věci nevrhaj stín. Napadlo mě taky se nějak schovat před větrem, kopat záhrab do ledu sněžnicemi opravdu nešlo a tak jsem pokračoval ve směru ,který mně přišel nejlepší. Abych nebloudil v kruhu, tak při zastávce jsem si položil hůlky do směru, kterým jsem předtím šel. Jestli někoho správně napadlo, že jsem se měl vrátit po stopách zpět na cestu, tak věřte,že to nešlo. Dokonce  to bylo to první, co mě tehdy napadlo. Ale led a vítr byly proti, dokonce stopy 5 metrů zamnou už vlastně nebyly. Pokračuji tedy v nějakém směru, hlavně nesejít do Labských jam. Jdu asi 5 minut a nevěřím svým očím. Místo toho abych se vrátil zpět na magistrálu, kde jsem se loučil s němcema, jsem skoro hlavou v předklonu narazil do nějakého černého stínu,jdu blíž a už vím že je to v suchu,je to nějaká chata. Jdu ještě blíž a říkám kurva, co to je za chatu. Vrbatka přeci vypadá jinak, kde to kurva jsem? Ale už jsem byl v klidu, to by byl luxus bivak, sice bych si nenavařil, protože jsem mel všechno, jen ne sirky, ale spacák by byl luxus. Chata byla na první pohled opuštěná a zasypaná až ke střeše. V čele střechy byl zamrzlý nápis. Začnu jej jak řepa hůlkou obouchávat, v domnění, že tam bude napsáno Vrbatka. Nápis by byl normálně ve 3 metrech, já k němu došel po závěji, zaklekl a vybouchal. Musel jsem se opět smát, byl to velký reklamní nápis Budvar. Tak to néé, začnu chatu obcházet. Dohlednost se mezitím zlepšila tak na 30 m, v dálce vidím stín další chaty – Vrbatky. Už konečně. Ta 1. chata byla nějaká zastávka. Teď v klidu dojídám zelnou polívku na Vrbatce,dopíjím čaj a rozmrzám.Zbytek přechodu vzdávám, to by byla sebevražda, teď se ještě stavím na pomníku Hanče a Vrbaty, jaká náhoda, docela jsem na ně  při bloudění vzpomněl. Pak tak 3,5 hodiny zpět do Vítkovic.
Dopisuji tenhle text na cár papíru v teple Vrbatovy Boudy ještě trochu třesoucí se rukou. Je 13,06  - 54 minut po začátku agónie.
Toto jsem opravdu psal ihned po příchodu na Vrbatku a jen minimálně cenzuroval, slušných slov „kurva“ bylo totiž použito až nadmíru.
Než odejdu, kupuju ještě sirky, kdo ví co se ještě může stát, hlavně už nechci opakovat takový blbý chyby. Vyjdu ven před chatu, neriskuji ani dojít na pomník Hanče a Vrbaty (další tisícový vrchol), který je opravdu kousek od chaty. Nechám si od namrzlého běžkaře vysvětlit, kde začíná správná cesta zpět a šlapu zpět do H.Míseček,cestou dolů se dohlednost zvyšuje až na 200m a pak po plynovodní na Rozcestí, zněj pak kousek do Vítkovic. Přicházím na chatu v 16.20 ještě za světla.

Výbava:
Na sobě: kanady vz.2000 letní, gelanots kalhoty, fleeska, milo membránovka, milo návleky, pod tím vojenský jitex jegry,gore-tex rukavice, no-wind kulich
Sněžnice: z jetti sportu za 50 na den, dural rám, plátno, malý nesmeky, doporučuji jen na prachový sních, trošku jsem natrhnul plátno
Sjezdové hole
Batoh:Mapa 1:50 000 rok vydání 1986,poznámky,kniha tisícovky,vařič,bomba 450g, lžíce bagr, ešus, jídlo na 2 dny, spacák (1 kg extrém +2’C), čelovka, lyžařské brýle

Počasí:
Den 17.2.2005 předpověď na den- lavinová 3,polojasno,vítr severní do 60 km/h, teploty na horách -5
V noci na 17.2. napadlo 15 prašanu,den předtím 30-40 prašanu. – ideální podmínky pro sněžnice řekl bych

Závěry:
• Do hor minimálně ve dvou
• Pořiďte si kompas,bude se hodit!!! (aktuální mapa je samozřejmost)
• Když není dobrý počasí – vysr… se nato HORA NEUTEČE (ale to si můžeš říkat tisíckrát,stejně do toho jdeš)
• Když někde doporučují jít po cestě, tak tomu věřte
• Než odejdete na takový podobný podnik, 2x si zkontrolujte obsah důležitých věcí v batohu, ať se vám nestane, že se taháte celý den s vařičem…. a nemáte ho čím zapálit,protože zapík a sirky jsou vtom druhým batohu,který zůstal v chatě.
• Chybějící věci jako sirky apod., se dají samo koupit i v horách. Udělejte to hned při první příležitosti a né jako já. Na Medvědíně v kiosku jsem strašně spěchal a sirky chtěl koupit až na Vrbatce, v domnění, že do tuhého půjde až z Vrbatky přes Kotel na Lysou horu
• V mlze,i když někde nad sebou tušíte slunce,předměty nevrhají stín
• Ve stresu k sobě mluvíte sprostými slovy, alespoň u mě, „kurva“ padalo až příliš často

Pro lepší orientaci problémového úseku jsem upravil fotku okolí Vrbatovy boudy, takové má být počasí když se jde na hřebenovku!! Foceno 20.2.2004 ve 12 hodin Krakonošem, přesně rok před mým výletem.



Horám Zdar!!! (Berg Heil)