Uctivě zdravím pány lezce a paní lezkyně, tedy mistry. Něco tady po letech napíši o tréninku, protože mě o to kdysi kluci z Lezce žádali, ale já jsem v sobě necítil žáden tah. Teď to přišlo, tak dávný požadavek plním. Možná že to pořád někoho osloví.

Nejprve musím uvést, že špičkoví lezci nikdy nečtou odborné články nebo knihy o tréninku, a když, tak se jimi neřídí a vše si dělají podle sebe. Ti nejlepší vždycky jdou a objevují svou vlastní cestu a naprosto jí věří. Musíte tedy naprosto jít svou vlastní cestou a naprosto jí věřit, abyste se stali nejlepšími, jakými dovedete. Nejlepší lezci vždy vnímají a poslouchají svou intuici a dokážou se v lezení inspirovat prakticky čímkoliv. Svůj cíl v lezení si nevymýšlejí, i když to tak vypadá, nýbrž jej objevují v sobě. Naleznou tento záměr v sobě a vynesou ho na světlo. Pak se na něj stoprocentně soustředí a jdou za ním. Když stoprocentně věříte a pracujete na tom, co cítíte, že chcete, vždycky nakonec uspějete. Když váš cíl vychází z nějaké osobní touhy, nebude mít velkou sílu a brzy jej vystřídá jiný. Svůj cíl musíte objevit v sobě, a pak jej z mysli vůbec nedostanete. Takřka stoprocentní soustředění na svůj záměr a naprostá důvěra ve svoji cesta vás nakonec vždy dovedou k úspěchu.

Úspěchem ovšem není, že máte medaili na krku, pokud tomu věříte, uděláte si z života peklo. Úspěchem je, že objevujete svůj vnitřní záměr, vynesete ho na světlo své mysli a máte odvahu za ním jít svou vlastní cestou. Když to tak je a jste na své cestě, pak se radujete z každého tréninku a každého pohybu na skále, a tím jste vyhráli. Jste spokojeni ze svého lezení a lezení vás jednak nabíjí a jednak se neustále zlepšujete, neboť radost vás nabíjí vždy novou silou. Občas se však rodí lidé se záměrem stát se nejlepšími na světě, a pak to uskuteční. Tento záměr si nevymýšlí, jak se lidé mylně domnívají, ten přichází zevnitř. Adam Ondra to podle všeho už věděl v šesti letech. Mráza sice začínal asi až ve čtrnácti, ale už tehdy věděl, že chce vyhrávat závody Světového poháru a zřejmě už myslel na to, stát se mistrem světa.

Takže objevte a prociťte si svůj záměr, který máte v lezení a hledejte svou vlastní jedinečnou cestu k jeho uskutečnění. Učte se vnímat svoji intuici a plně ji důvěřovat a naslouchat své vlastní inspiraci. Inspirace je, že se třeba podíváte, jak trénují jiní lezci anebo na cestu, kterou chcete vylézt, přitom vás napadnou nové myšlenky a těmi upravíte svůj trénink. Nejlepší lezci jsou vždy netrénovatelní, protože musí jít naprosto svou vlastní cestou, aby byli nejlepší. Nejdůležitější jsou totiž informace, které přichází zevnitř, ne zvenku. To platí pořád i v profesionálním sportu. Průměr se sice zvedne systematickými a organizovanými tréninky, ale nejlepší mají vždy svůj vlastní plán.


Následuj svůj vnitřní řád.

Proto taky nejlepší lezci vždycky prohlašují, že trénují nesystematicky a možná chaoticky. No pochopitelně, protože musí na své cestě sledovat svou vlastní intuici a vnitřní řád, který jediný je dokonalý, ale pro racionální mysl chaotický. Dělají to spíše nevědomě, ale stoprocentně. Proč to vypadá navenek chaoticky? Protože lineární čas je čas umělý, chápejte, celý západní svět nějak furt silou vůle funguje a furt je na zhroucení, protože se snaží Realitě vtisknout sůj logický řád a lineární čas. Lidi se pak cítí vystresovaní, mají sice víc peněz, ale neužijí si jich. Jenomže většinou nevědí, jak to jinak udělat. Udělat to je třeba tak, že člověk má odvahu hledat, objevovat a řídit se stoprocentně vnitřním řádem, který se vnější lineárně uvažujícímu rozumu jeví jako chaotický. Ještě tady odbočím, abych něco dovysvětlil. Konec světa a konec Mayského kalendáře je spojený právě s tím, že více lidí už pochopí nesmyslnost lineárního času a začne se učit žít podle času zvaného cairos, což znamená chaos, ale fakticky to znamená vnímat čas i události holisticky a bez časového plánu. Prakticky se to projeví tak, že něco začnete dělat, jen když to cítíte, tzn. přišel proto správný čas. Pak vám dílo zabere mnohem méně času, stojí mnohem méně sil a mnohdy to vypadá, jakoby se to dělo samo. Zkušenosti s tím má každý, jen na to zapomíná. Vnitřní řád, de facto, čas vůbec nezná, zná jen bezčasé teď a v pravý přítomný okamžik vyjeví, co je potřeba. Vyšle impuls, a co uděláš, je na tobě. V tréninku to znamená, že se řídíš především svými vnitřními pocity a naprosto sleduješ pohyb své vnitřní energie, a když vidíš, že jde dolů, tak to zabalíš anebo snížíš dávky. A jakmile cítíš, že jde nahoru, trénuješ naplno. Jak cítíš odpočinek, odpočíváš, jak cítíš, že máš naplno trénovat, trénuješ naplno. Tohle je velmi těžké, protože hlava chce mít nad vším kontrolu, ale jakmile jí dáte přednost, je s vámi konec. Hlava tu má význam, aby se trošku podívala na vaše pocity i realitu a dávala do vašeho konání rozumnost, ale jinak se musí držet zpátky. To, co musí velet, je srdce. Ale najít srdce není dnes už tak jednoduché, protože pocity, o kterých mluvím, nevycházejí z psychiky, nýbrž z hloubky. A tady tohle je na rozumu, aby postupně rozlišil a osobnost nenásledovala slepě vše, co se z nitra vynoří. Ti nejlepší se ale stali nejlepšími, protože to nějak intuitivně umí. Je tedy třeba se znovu vrátit k naší přirozenosti. Sledovat vnitřní řád, znamená vnímat, znát a důvěřovat své přirozenosti.


Musíš lézt, jako když ostatní chodí po zemi.


Další podstatnou zásadou je, že musíš lézt, jako když ostatní chodí po zemi. To byla pro mě klíčová myšlenka, která se ve mně objevila. Což znamená, že bouldrovka, kterou máš padesát metrů od domu, je daleko. Chyty musíš mít doslova všude a stále po nich lézt. Klíčový v tréninku nikdy není trénink síly, ale pohyb a síla, která z něho vychází, efektivní síla. Takže musíte mít možnost lézt prakticky pořád. A lézt! Minimálně shybovat, či viset na lištách a kampusu, a lézt. Mráza byl výjimkou mezi nejlepšími v tom, že byl i nejsilnější. Jinak se ti nejlepší vždy vyznačují tím, že se cítí „slabí“ v porovnání se siláky své úrovně, zato naprosto efektivní. Nemají čas se přednostně zabývat silovým tréninkem, na co? To až po letech. Mráza tedy nejsilnější ve své době byl, ale tím, že stále lezl na bouldrovkách. Že na nich odvedl možná osmdesát procent tréninku v době, kdy světoví lezci ještě stále hodně lezli na skalách. Ale také především lezl, lezl na bouldrovkách, a potom kvanta na skalách, nevěnoval se tolik kampusu, hrazdě, či lištám, aspoň já jsem to neviděl. To pak přijde, ale máte čas. Alfou a omegou je dostat sílu do svého pohybu. Přesněji vylézt se tak, že síla vychází z nejlepšího možného pohybu. Tato schopnost a cit přichází až s kvantem lezení a zkušenostmi. 

Kvantum je základ. Lézt, lézt a zase lézt dělá mistry. A střídat to, stěny, skály, bouldrovky a dokola. A taky různost cest. A nezapomínat, dělá mi to radost anebo se trápím? Lézt i trénovat pro radost z pohybu, tím se neustále zlepšujete.


Chovej se přátelsky a nesobecky k druhým i sobě.


Dalším klíčovým faktorem, o kterém se snad vůbec nemluví, je podpora. Nemyslím teď podporu rodičů, tu bude mít málo kdo, i když je zásadní, ale podpora lidí okolo vás. Tu získáte tak, že v lezení nejste sobci, jste všímaví k druhým, fandíte jim a pomáháte, když potřebují. Třeba jen tím, že je povzbuzujete nebo je odjistíte a vytáhnete cestu na úkor svého času. Protože oni vám to vracejí v myšlenkách a tím získáváte energii navíc. Ale tu energii si nemůžete nechat jen pro sebe, nýbrž se zase dělit, jinak se zastaví a stane negativní. A tady je obrovská změna, kterou přirozeně do lezení vnáší Adam Ondra, ale myslím, že před ním už Chris Sharma a někteří další, ale teprve teď je to jasně vidět. Tj. že špičkoví lezci, myslím ti úplně top na světě, si fandí, neshazují se v myšlenkách na závodech, ani na skalách. To, čeho jsem si všiml, je, že Adam nechce porazit druhé, tak myslím neuvažuje, chce prostě vylézt cestu. A to mu umožňuje, aby fandil i druhým, aby vylezli cestu. Ve špičce mužů pozoruji mnohem míň rivality, než bylo v naší generaci. A to dodává sílu navíc, dává to energii všem. Jsem přesvědčený, že jen díky tomu je Adam schopný stále růst dál bez zranění a zastávek. Protože nikdy se nechce upřednostnit na úkor druhých, fandí a je přátelský k druhým, nevyvyšuje se a jenom chce prostě vylézt cestu, ať na závodech nebo na skalách. V předchozí generaci ještě byla běžná prohlášení, „jsi kamarád, ale pod stěnou na závodech jsi soupeř a chci tě porazit.“ Často to šlo ještě dál, „na závodech jsi nepřítel“. Na skalách jsme se často očima shazovali, protože jsme chtěli být první, kdo to vyleze. A to nám bralo strašně moc energie. Tohle je naprosto destruktivní. Z komentáře Cedrica Lachata k Adamovým výkonům v RRG v Americe vyplývá něco jiného: „Tady jsou nejsilnější lezci světa, kteří si navzájem fandí a podporují se a v takové atmosféře se mohou zrodit takové výkony (jako udělal Adam).“ Takže vzájemná spolupráce a vzájemné přátelství vás bude v tréninku a výkonech naprosto posouvat dál. Je to vlastně láska. Musíte se učit milovat trénink, lezení, sebe, druhé lidi i skály, pak vám to všichni tihle jmenovaní, včetně skal, ty mají velkou moc, vracejí. Včetně vašeho těla. Učit se to vlastně ani nemusíte, je to totiž v naší přirozenosti. V naší přirozenosti je milovat. Ne, být zlý, jak se říká, to se člověk učí, milovat je přirozené, to vidíte u dítěte. Jenomže jsme se přirozenosti tak vzdálili, že se ji teď musíme učit znovu vnímat a dávat prostor. Když už ji člověk objeví, vše se už pak děje jaksi samovolně, protože ona ví.


Nemáš žádné limity, kromě myšlenek, kterým věříš.


Dostávám se nyní k tomu nejdůležitějšímu, ke klíči veškerého úspěchu. Je velkým omylem věřit tomu, co učí některá náboženství, že jsme nedokonalé bytosti, ba dokonce hříšní. Pravda je taková, že jsme úžasné bytosti, nádherné a s plnou dokonalostí v sobě. To vám sdělí každý, kdo svoji pravou přirozenost poznal. Jsme tak dokonalí a máme v sobě tak mocnou energii, že jakmile máme pochybovačné a méněcenné myšlenky, tak nám to tato energie vytvoří. Když se naopak dokážeme plně soustředit na svůj cíl, ať je jakkoli velký, tak jej také dosáhneme. Ano, poznal jsem to neodvratně, dosáhnete jakéhokoliv cíle, na který se stoprocentně soustředíte a jemuž věříte! Pro tu energii, kterou vlastně jsme, to není žádným problémem vytvořit. Ovšem, má to háček, pokud se ženete za něčím, co nevychází z vás, není to vaším záměrem, pak vám to nepřinese pocit radosti a naplnění. A také, musíte se o úspěch, radost, cokoliv vám tento cíl přinese, dělit! Není to jenom pro vás! Jinak ztratíte vnitřní podporu. Jsme tedy dokonalí anebo lépe, nosíme v sobě energii, která má nejvyšší potenciál, ale musíme se učit tu energii vnímat, správně používat a také se jí nechávat vést. A zde můžeme odhalit další tajemství: Jelikož jsme energií, tak nemáme žádné limity, a protože je tělo také energií, jak jinak, nemá ani tělo žádné limity! Pro váš růst bude dobré, když to pochopíte a přestanete sami sebe limitovat, aby i ta energie vám tyto limity nemusela vytvářet. Předně, věk není žádný limit. Limitem může být pouze limitující myšlenka. Talent a jeho nedostatek je také jen představa, která vás limituje. Můžete dosáhnout vše, co je v souladu s vaší duší, s vaší nejvlastnější energií! Neomezujte se v myšlenkách, nestavějte si hranice typu, „na toto mám, na toto nemám.“ To už jste pak rozhodli. Ale ani se v myšlenkách netoulejte ve vzdušných zámcích, či heroických představách, protože to jsou jenom iluze, vy to víte, a proto se také nestanou realitou. Udržujte raději v mysli postoj, „nevím“, a zkoumejte a odhalujte svoje možnosti. Uvidíte sami, že se stále posouvají dál, stále rozšiřují. Věk není limitem. Začal jsem s lezením ve dvaceti dvou letech a vrcholu dosáhl ve třiceti devíti. Naše těla nejsou nesmrtelná, ale mohou se vyvíjet dlouho, možná až do smrti. Myslím si, že když někdo ztratí energii, tak je to tím, že to vzdá v myšlenkách, ne tím, že je už starý. Protože nikdo není slabý, ani silný. Jen si někdo víc, či míň důvěřuje a jde s tím do akce. A s akcí, pohybem vpřed, teprve přichází energie. Kdo se nehýbe a čeká, až energie nebo síla sama přijde, čeká marně. To je vidět u lidí s depresí. Oni čekají, až jim bude líp, ale přitom se drží myšlenek, „nechci žít,“ „nemám sílu,“ atd., namísto aby šli rovnou do akce a zjistili, že najednou síla přichází. Takže jim nikdy líp být nemůže, dokud si sami neřeknou, „chci“. Síla, energie přichází s pohybem, tečka! A taky se neztotožňovat se svoji osobou, jinak vás stále něco bude srážet. Kdysi jsem se tím také hodně trápil, a tak jsem si začal dávat přezdívky a mluvit se sebou ve třetí osobě. Protože, když se něco děje Zicovi, tak se to děje jemu a ne mě, mě to nemusí trápit. Nejvíc soužení nám totiž nepřináší to, co uděláme špatně, ale vlastní myšlenky, kterýma se za to soudíme a srážíme. Zůstávat vždy kousek za svou osobností a neztotožňovat se s ní, přináší klid a energii.

Samozřejmě, že fyzické možnosti s věkem pomalu slábnou, ale ne tak, jak si lidé často myslí. Je třeba poslouchat tělo, komunikovat s ním, mluvit s ním a brát jeho signály vážně, pečovat o něj, a pak může vydržet velmi dlouho, jak nám mnoho lidí ukazuje. Prostě, děkovat mu děkovat a děkovat a ono to začne vracet.

Takže vidíte, že o samotném tréninku moc nepíšu, to nepovažuji za tak podstatné, protože jednak se to naučíte sami a jednak vás nechci deformovat. Pokud jsem někoho trénoval, tak jsem ho spíš inspiroval, motivoval a povzbuzoval na jeho cestě a ukazoval mu možnosti, nepředepisoval jsem mu žádné dávky. Informace, které přicházejí z vnějšku, pro vás nejsou moc cenné, pokud nezažehnou vaše vlastní nitro. Taky se sportovnímu lezení už osm let nevěnuji, takže bych tu nerad radil. Ovšem na co kladu důraz a důvod, proč tento článek píšu, je ten, abych vám pomohl aktivovat vlastní vnitřní sílu a povzbudil, že ji máte a ona už si s vámi i vašimi cíli poradí.


Nohy lezou, ruce jen drží rovnováhu. I dřina přináší radost.


Přece jen, aby nepřišli zkrátka ani hledači nějakých konkrétních metod, něco taky napíšu. Nikdy mě nezajímalo lézt samostatné bouldry (bouldristé samozřejmě musí), bouldry mě zajímaly až jako finální kroky deseti, dvaceti a vícekrokových cest. Také jsem se snažil bouldry spojovat do jednoho celku. A na závěr tréninku jsem lozil dvaceti krokové cesty bez nohou a visel staticky na co nejmenších oblých chytech. To byl můj trénink. Také jsme hodně na skalách po lezení a na dolezení traverzovali až do pádu. Vybírali co nejmenší a nejoblejší chyty, aby nohy musely lézt, ne ruce táhnout. Mým krédem bylo, „nohy lezou, ruce jen drží rovnováhu“. A to i ve stropech, i tam lezou nohy. Vždy jsem se maximálně soustředil na techniku, na to, jak stojím na stupech, jak se vyvažuji, jak se pohybuje tělo, což mi nesmírně ulehčovalo cesty. Byly tu taky různé speciality, na které jsem přišel, ale to by bylo zdlouhavé a zbytečně by vás to mátlo. Vy objevíte svoje speciality.

No a dřeli jsme. Dřeli jsme na krev, pot a slzy. Ale nebyla to vlastně dřina, byla to radost a euforie, byl to změněný stav vědomí, který jsme chtěli tréninkem prožívat. Naše heslo bylo, když jsme byli úplně zničení a na skalách se začalo stmívat: „A teď začíná trénink.“ Začali jsme lozit mnohem lehčí cesty na vytrvalost a do pádu. Protože lézt lehčí vytrvalostní cesty je vždy pro zdraví bezpečnější. Tím se cvičí vůle a nezdolná vůle je nezbytná. Ale máte ji v sobě, jen ji věřit. Všechno už máte v sobě, jen tomu začít věřit a objevovat. Až objevíte, víru nebudete potřebovat, budete vědět.


Nejdůležitější je relaxace. Pozoruj svůj dech.


Co je ještě důležité a nejméně stejně důležité jako samotný trénink, je relaxace, uvolnění. To je klíčové pro efektivitu tréninku. Musíte se učit z knih o relaxaci, jak správně uvolnit myšlení, dech a díky tomu i tělo. Zbrklé myšlenky pádící z jednoho směru do druhého znamenají, že i tělo se bude různě napínat. Kdykoli a kdekoli jsi, pozoruj svůj dech. Zklidní se mysl a uvolní se tělo. V relaxaci vám velmi pomůže příroda a pobyt v ní, například voda. Voda vás umí naprosto uvolnit, dokonce i vaše myšlenky umí změnit. Ovšem to největší musíte nakonec zvládnout sami, bez pomoci čehokoli druhého. Umění relaxace a umění klidu mysli je zásadní, abyste mohli efektivně využívat svoji sílu, abyste také dokázali naslouchat svému nitru, svému trenérovi uvnitř. Sám jsem na sobě poznal, jaký účinek na růst výkonnosti má perfektní relaxace, která přechází až v meditaci. Postupně stačilo trénovat polovinu, ale také jíst polovinu a výkonnost rostla víc a víc. Když se mé tělo zcela uvolnilo, najednou i chutě na jídlo byly menší, a to je pro lezce něco úplně zásadního. Staré zoufalé boje s nutkavými myšlenkami na nějaké dobrotky byly najednou anebo postupně najednou pryč. Takže ještě jednou závěrem: Uvolněte se, prosím, jděte a věřte své vlastní cestě a trénujte a lezte s radostí! Objevujte, naslouchejte a důvěřujte svému trenérovi uvnitř! A ostatní už přijde.

That´s all, a můžete jít s chutí trénovat.

Abadžikra!

Rostislav Tomanec



Hochalmspitze 3 360 m. Ankogel. Rosťa na vrcholu