Známý horolezec, cestovatel, geograf a spisovatel Heinrich Harrer proslul především svojí účastí v družstvu, jemuž se podařil prvovýstup severní stěnou Eigeru, dodnes vydávanou knihou Sedm let v Tibetu, ale i některými svými poválečnými prvovýstupy v celém světě. Harrer, který se oprávněně zařadil k horolezeckým legendám, vynaložil rovněž mnoho námahy, aby svět upozornil na pohnutý osud Tibetu a jeho lidu.
Rakouský horolezec Heinrich Harrer pochází z Korutan, kde se narodil v rodině poštovního úředníka. Od nejútlejšího mládí projevoval značné sportovní nadání. Není tedy divu, že začal studovat geografii a sportovní přípravu na Univerzitě Karla Franzense ve Štýrském Hradci. V roce 1937 dosáhl titulu akademického mistra světa ve sjezdovém lyžování, a byl dokonce vybrán do rakouského týmu na zimní olympijské hry v roce 1936, kterých se však rakouský tým nakonec nezúčastnil – Rakušané hry bojkotovali, neboť nesouhlasili s nástupem profesionálních sportovců a považovali hry za výsadu amatérů. O všestranném Harrerově nadání svědčí i fakt, že se později v Rakousku stal i golfovým přeborníkem.
Do dějin světového horolezectví se Heinrich Harrer zapsal roku 1938, kdy společně s třemi přáteli podnikl první úspěšný
prvovýstup severní stěnou Eigeru. Tento výkon mu zajistil místo v německé expedici na Nanga Parbat.
Heinrich Harrer
(6. 7. 1912 Hüttenberg, Korutany – 7. 1. 2006 Friesach, Korutany)
repro: archiv Horolezecká abeceda
Harrerův himálajský výlet se však v důsledku událostí druhé světové války poněkud protáhl. Celá oblast se nacházela ve sféře britského zájmu a vlivu a němečtí horolezci, jakožto příslušních nepřátelského tábora byli internování v zajateckém táboře.
Odtud se však Harrerovi společně Peterem Aufschnaiterem podařilo uprchnout. Za cíl útěku si vybrali nejméně pravděpodobný směr. Vyrazili na sever do Tibetu.
Dlouhé měsíce cestovali o hladu ledovými pustinami, až po mnoha dobrodružstvích v převlečení dosáhli samotné Lhasy, cizincům jinak téměř zcela zapovězeného města.
Zde byli uprchlíci nakonec vlídně přijati a dokonce působili ve státních službách. Aufschnaiterem jako pracoval zemědělský odborník a nakonec také jako stavitel a projektant, Harrer napřed jako vládní fotograf, a později se dokonce na čas stal učitelem v té době nejenom duchovního, ale i světského vůdce Tibeťanů, mladého dalajlámy, kterého vyučoval jazykům, zeměpisu a matematice. Z Tibetu se Harrer vrátil až počátkem padesátých let (kdy z Čínou obsazované země prchl do Indie).
Tuto životní etapu Harrer později zachytil v autobiografické knize „Sieben Jahre in Tibet“ s podtitulem "Mein Leben am Hofe des Dalai Lama" (Sedm let v Tibetu; Můj život na dalajlámově dvoře), která právě pro svoji autentičnost a ojedinělost vzbudila po celém světě opravdovou senzaci a založila pověst Harrera i jako úspěšného spisovatele.
Po skončení války a návratu do Evropy se Harrer i nadále věnoval horolezectví a cestování. Zážitky ze svých četných výprav po celém světě popisuje ve svých dalších úspěšných knihách. Harrer tak působil v asijských velehorách, Jižní i Severní Americe, Africe, či Borneu.
Expedici na Novou Guineu zaznamenanou v knize „Ich komme aus der Steinzeit“, která v češtině vyšla pod názvem "Přicházím z doby kamenné," považuje za vůbec nejobtížnější ze svých cest.
Během tohoto půlročního pobytu v západní části ostrova uskutečnil v neprobádaných velehorách 30 prvovýstupů. Tehdy již ve věku padesáti let jako první na světě stanul i na vrcholu nejvyšší hory ostrova a zároveň nejvyššího vrcholu celé Austrálie a Oceánie – Carstenszovy pyramidy (5 030 m), považované za nejvyšší horu Austrálie a Oceánie. Celé své působení na Nové Guinei zakončil náročnou průkopnickou cestou z horské Wameny k jižnímu pobřeží ostrova. Toto putovaní téměř neprostupnými tropickými pralesy napříč teritoriem obávaných kanibalů a lovců lebek absolvoval vůbec jako první běloch.
Článek s ilustračními obrázky z Harrerovy publikační činnosti a dalšími odkazy na Horolezecké abecedě
Nutno konstatovat, že většina Harrerových pozdějších cest měla značnou „sportovní“ hodnotu, na svých více než šestadvaceti expedicích podnikl řadu prvovýstupů (ke známým patří např. prvovýstupy na Aljašce a v Jižní Americe), ale že v jejich průběhu i úspěšně zhodnotil své původní vzdělání.
Své cesty zpravidla velmi kvalitně dokumentoval a díky jeho dobrodružné povaze měly často charakter opravdu objevných cest.
Kromě horolezectví se podrobněji se zabýval geografií a etnografií. Není tedy ani divu, že se v průběhu života vrátil k akademické kariéře, přednášel geografii a v roce 1965 byl jmenován řádným profesorem geografie na universitě ve Štýrském Hradci.
Harrer byl rovněž velmi pilným a plodným autorem. Publikoval dvacet významnějších (knižních) titulů nehledě ani na množství odborných i popularizačních článků. Kromě již zmíněných titulů - Sedm let v Tibetu a Přicházím z doby ledové, patří k nejznámějším do češtiny přeloženým dílům např. „Duchové a démoni“, „Posledních pět set“, „U jezera blaženosti“, či „Návrat do Tibetu“.
Horolezeckou veřejností je ovšem nejvíce oceňovanou knihou H. Harrera „Die Weiße Spinne“ s podtitulem Das große Buch vom Eiger (Bílý pavouk; velká kniha Eigeru - v češtině vyšla s podtitulem „Dobývání stěny smrti“). Koneckonců, kdo už jiný, než zkušený publicista, geograf a akademik zvyklý kriticky hodnotit prameny, a ke všemu jeden z provovýstupců této stěny by podobnou knihu měl napsat.
Celý Harrerův život významnou měrou ovlivnil zážitek vynuceného pobytu v Tibetu. Této zemi, její geografii, etnografii ale zejména aktuálnímu dění zde věnoval mnoho svého času. O Tibetu napsal rovněž řadu popularizačních knih i odborných článků, opakovaně navštěvoval oblasti s Tibetem historicky spřízněné, jako Ladakh a Bhútán, budhismus a jeho historii studoval mj. v Barmě. Udržoval rovněž úzké a přátelské styky s tibetským exilem a pomoci Tibetu a Tibeťanům věnoval hodně námahy i prostředků.
Přestože se Harrer dočkal za svého života řady vyznamenání, nevyhnul se ani kritice, zejména za to, že v mládí – a v době svého prvního celosvětového úspěchu, výstupu na Eiger v roce 1938, se hlásil k fašismu. K této své životní etapě a se Harrer přiznal již v padesátých letech, teprve na sklonku jeho života však vyšlo najevo, že tato koketérie s fašismem měla poněkud vážnější charakter. Od roku 1933 byl členem nacistických oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer. V roce 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil do NSDAP. Celou tuto svoji životní etapu sám označil za hloupou chybu a ideologický omyl.
Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium na stránce www.horolezeckaabeceda.cz byl poprvé publikován v r. 2011.