Do Švýcarska jede našinec většinou na velké hory. Málokdo ale ví, že tahle země skýtá nepřeberné možnosti skalkařských cest, velmi dobře odjištěných i v lehčích obtížnostech. K dispozici je i mnoho vícedýlkových cest v různých nadmořských výškách s parádním, na husto osázeným fixním jištěním, a to i lehkých (tak 4c až 6a).
Říjnové Arco, sedíme na parkáči u vína a přemítáme, co zítra. Už dnes to bylo něco nového. Konečně jsem se u Arca podíval do nějaké vyšší stěny. No, vyšší, 100 m Transatlantica se krčí pod více než kilometrovou stěnou Monte Casale jako trpaslík před obrem, ale na seznámení to byl ideální cíl. Co zítra? Nago? Už zase? Forma žádná, trápit nějaké 7b, i když krásné, nebo ještě zkusit nějakou delší cestu? 7-béček je vylezeno dost, rozhodnutí padá na delší cestu.
Nejen" sportovní lezení v Kanadských Rocky Mountains
Toto léto jsem dostal možnost strávit pár měsíců v kanadských Rockies, a to přímo v jejich srdci, Národním parku Banff. Počítal jsem s tím, že nebude příliš příležitosí k lezení, ale nakonec to vše dopadlo trochu jinak.
Když jsme s Hopákem před pár lety hledali nové bouldrové možnosti kolem Plzně, objeli jsme kdejaký buližníkový kvak a doufali, že nalezenem alespoň něco podobného Hříbku na Radyni. Co jsme našli, nemusím psát. Je to na 5 písmen a začíná na h, jo, ještě pár hub na smaženici. Nedávno jsme jeli na kole přes Kyšice v rámci horobike vyjížďky a kousek od nás jsme v parčíku nad hřištěm pro národní házenou viděli malou skalku. Nebyl čas se na ní jet podívat, ale někdo prohlásil:
13.ledna 2009 vylezl Ueli Steck severní stěnu Matterhornu za 1 hodinu a 56 minut. Tímto přelezem zkompletoval tři alpské severní „velestěny“ v rychlostních časech a udělal závěrečnou tečku za svým tříletým projektem. A právě o tomto dlouhodobém projektu si s Ueli Steckem popovídal server Planetmountain.com.
Jižní Afrika je podle internetu zemí pro lezce zaslíbenou a skalních oblastí tam má být jak hub po africkém dešti. Rozhodli jsme se proto podniknout výpravu a přesvědčit se o těchto možnostech na vlastní oči.
Nebojte se, nejedná se o pádlování po Otavě ani o Kanadu. Ottava Meraviglia je nový sektor nad Cenigou. Ceniga je téměř předměstí Dro. Kus od hlavní silnice jsme tak idylické místo nečekali, prostě typická italská vesnice obklopená vinicemi a sady. Kolem hory, nedaleko průzračná řeka Sarca a přes ní antický most, který svědčí o dlouhé historii tohoto místa.
V neděli ráno mi přišla sms: V 6:40 mistniho casu jsme vsichni tri vylezli na na nejvyssi bod Afriky:)
Poslal mi ji kameraman Viktor Novák, který spolu s fotografkou Ludmilou Barbier doprovázel nevidomého horolezce Honzu Říhu. Potom ještě přišla informace, že podle místních vůdců byl Honza prvním nevidícím člověkem na vrcholu této hory. Vzpomínali prý ještě na jednoho, který to ale pod vrcholem vzdal.
V pondělí pak přišla e-mailem z hotelu stručná tisková zpráva:
„Nevidomý český horolezec Jan Říha (33) zdolal Kilimandžáro – po náročném pětidenním výstupu stanul 15.2.2009 v 6:40 hodin ve výšce 5 895 m nad mořem na nejvyšší hoře afrického kontinentu. Jan Říha tak splnil další cíl svého dlouhodobého projektu "Schody do nebe", v jehož rámci chce vylézt na nejvyšší hory všech světadílů - "Seven summits" (http://7summits.com).
Po loňském úspěšném zdolání kavkazského Elbrusu a dnešním výstupu na Kilimandžáro ho čeká ještě pět horských velikánů. V následujích letech se chce podívat na tyto vrcholy: Aconcagua (Jižní Amerika), Carstensz Pyramid (Oceánie), Mt.Denali (Severní Amerika), Mt.Vinson (Antarktida) a Mt.Everest (Asie).
Jan Říha chce tímto projektem dokázat sám sobě i ostatním, že i jako nevidomý může provozovat tento náročný sport. V letošním roce se pro tento projekt podařilo získat podporu Karlovarské Korunní. "Schody do nebe" tak mohou motivovat i další lidi s handicapem.
Členové expedice se vrací do ČR 18.2.2009. Přílet je v 10:00 linkou z Mnichova na Ruzyňské letiště, Terminál 2. Expedice má fotodokumentaci a video dokumentaci na DVCAM.
Kontakt: Viktor Novák, 606 824 164.“
Honzu znám od jeho deseti let, tak rád něco doplním. Poznal jsem ho při dobrovolnické práci se zrakově postiženými dětmi. Dostal se k nějakému občasnému lezení v rámci našich víkendových akcí, letních táborů nebo i odpoledních vycházek ze školy v Loretánské na petřínské skalky. Byl hodně obratný a měl talent na první pohled. Jeho úplně první cesta na pořádných skalách byla začátkem 90. let “Kamarádská” na Suškách (VII). Lezl ji v čínských keckách, nad kruhem “přehlédl” klíčový velký hrot a dal to v pohodě bez něj. Paradoxně (pro nás vidící) byla pro něho mnohem těžší místní čtyřka “Věžička na Sokolí”. Začíná totiž přepadem a zkuste si představit, že vás někdo dovede poslepu neznámým terénem na neznámé místo a tam se máte postavit na hranu skály, uvěřit parťákovi a přepadnout do tmy. Tento pro Honzu náročný prvek byl pak později použit v krátkém filmu ČT (cyklus Fakta). Protože filmeček měl úspěch u všech známých, přiměl jsem ČT, aby ho před uložením do archivu přihlásili na fesťák do Teplic. Tam získal tři z osmi udělených cen.
Honza zvládne vybrané cesty i na prvním konci lana. Poprvé to vyzkoušel v roce 2000 v Arcu. V únoru 2001 byl poprvé ve Vysokých Tatrách a na konci léta vylezl na Mt.Blanc. V roce 2002 byl také vyslán jako delegát ČHS do Walesu na konferenci o lezení postižených. V roce 2006 se mu splnil sen založit svůj oddíl. Jmenuje se Matahari a snaží se přiblížit lezení jiným postiženým lidem a seznámit se sportováním handicapovaných i širokou veřejnost.
Významným milníkem bylo v r.2007 přelezení El Capitana cestou The Nose spolu s Jankem Bednaříkem a Vojtou Dvořákem. Honza byl zřejmě druhým nevidomým na světě, který ElCapa přelezl. O rok později s Jankem Bednaříkem vystoupil na Elbrus. Tím zahájil svůj projekt “Schody do nebe”, který byl modifikací “Seven Summits” – bylo jasné, že Honzu asi dřív zastaví finanční náročnost některých výstupů v této sérii, než jeho vlastní schopnosti. Proto si dal “pouze” za cíl překonat těch pomyslných schodů alespoň co nejvíc. Nyní po získání silného sponzora má možnosti větší a záleží hlavně na něm.
Držím mu palce!
Zdroje:
Více o jeho lezení, přehled výstupů, inzerovaný film, reportáže z lezení, apod. najdete na: Honza Říha
Registrace
Metodika
lezec.cz
V neděli ráno mi přišla sms: V 6:40 mistniho casu jsme vsichni tri vylezli na na nejvyssi bod Afriky:)
Do Švýcarska jede našinec většinou na velké hory. Málokdo ale ví, že tahle země skýtá nepřeberné možnosti skalkařských cest, velmi dobře odjištěných i v lehčích obtížnostech. K dispozici je i mnoho vícedýlkových cest v různých nadmořských výškách s parádním, na husto osázeným fixním jištěním, a to i lehkých (tak 4c až 6a).
Letos se zima konečně zase předvedla, a tak se z pouhého slintání nad průvodci mohla stát skutečnost.
13.ledna 2009 vylezl Ueli Steck severní stěnu Matterhornu za 1 hodinu a 56 minut. Tímto přelezem zkompletoval tři alpské severní „velestěny“ v rychlostních časech a udělal závěrečnou tečku za svým tříletým projektem. A právě o tomto dlouhodobém projektu si s Ueli Steckem popovídal server Planetmountain.com.
Valná hromada Českého horolezeckého svazu 31. ledna 2009: 
Jižní Afrika je podle internetu zemí pro lezce zaslíbenou a skalních oblastí tam má být jak hub po africkém dešti. Rozhodli jsme se proto podniknout výpravu a přesvědčit se o těchto možnostech na vlastní oči. 
Nebojte se, nejedná se o pádlování po Otavě ani o Kanadu. Ottava Meraviglia je nový sektor nad Cenigou. Ceniga je téměř předměstí Dro. Kus od hlavní silnice jsme tak idylické místo nečekali, prostě typická italská vesnice obklopená vinicemi a sady. Kolem hory, nedaleko průzračná řeka Sarca a přes ní antický most, který svědčí o dlouhé historii tohoto místa.
Zdroje: 
GPS a mapové aplikace