Zaujal nás článek, který hodnotí české lezecké výkony za uplynulý rok. Nejvíce, ostatní autoři prominou, nás zaujalo Zobanovo hodnocení.
A při bouřlivé diskuzi mezi námi jsme zjistili, že pokud se chceme zařadit mezi kladně hodnocené a uspěšné, tak musíme splnit několik bodů.
První a nejdůležitější - pochválit se sami a první.
Za druhé - pokud se nechceme ztratit a nenajít náš kopec, což by nás mohlo stát několik dalších expedic, je velice sportovní, pro pozdější hodnotu našeho výkonu, provést nástup do základního tábora vrtulníkem.
Za třetí - pro uskutečnění výstupu a vyniknutí mezi nejlepšími, musíme použít co nejsportovnější styl, který ostatní uz dávno zavrhli.
Za čtvrté - když nemáme na to, kopec vylízt, a už nás dopravili do základního tábora, musíme najít důvod dostatečný tak, aby nás opravňoval k nevylezení na vrchol.
Za paté - při plnění bodu jedna zároveň situaci co nejvíce zdramatizovat
Za šesté - nezapomenout ztrhat výkony ostatních co vylezli cíleně (dřive než oni začnou plnit bod jedna), a najít na jejich výkonech co nejvíce chyb.
Přejdeme k tomu nejdůležitějšímu v tomto článku.
Po náročné přípravě, která probíhala v pátek malým mejdanem (bylo nás málo) a v sobotu v Československém klubu v Londýně (tam nás bylo hodně), jsme určili cíl, že v neděli jedeme do Peaku. Protože na to máme a jsme dost dobrý.
Abychom se po cestě neztratili, přibrali jsme spolehlivého přepravce, Báru. Měli jsme štěstí jazyková bariéra se nekonala a ani extrémně špatné povětrnostní podmínky nám nezabránily v dosažení parkoviště pod skalami.
Skupina se rozdělila na dvě části, každá měla svůj samostatný cíl. První úderná dvojice se začala aklimatizovat lehčími výstupy ve stylu OS (Ooh shit). Druhá skupina vyrazila zmapovat okolní terén a najít kvalitní možný náhradní cíl skupině jedna.
Povětrnostní podmínky se měnily z minuty na minutu. Den vodorovných sněhů se střídal s Palermem, naštěstí objektivní nebezpečí lavin na naší straně kopce bylo malé, ale neustále jsme museli hlídat kopec protější, kde by nám případná lavina odřízla sestupovou cestu do bezpečí.
Vzhledem k situaci jsme byli nuceni použít špickový styl a pokusit se cestu zdolat alespoň metodou TR (neplést s RT).
Užasná linie cesty nám otevřela výhled na okolní krajinu, což se stalo osudné prvnímu, začal se kochat a jako Ptáček se snesl zpět. Po složité manipulací s materiálem a lany nastoupil do cesty druhý. Handicap (odřený kotník), který měl již z aklimatizačních výstupu mu pravdepodobně znemožnil v klíčovém místě průstup násobícísemi obtížemi.
Mistní lezci nacházející se v sektoru současně s námi, sice dosáhli vrcholu, avšak přihlédneme-li k jejich finančnímu zabezpečení, domácímu prostředí a bojovému zápalu a jejich talentu, musíme konstatovat, že měli daleko navíc.
Vedoucí expedice: Štepán Ptáček
Vrcholové družstvo: Michal Maděra
Podpůrný tým: Natálie Artušenková
Styčný důstojník se znalostí místního jazyka: Barbara Lonsdale
Děkujeme všem našim sponzorům, že nám opět nic nedali, a měli proč. Doufáme, že se příště pochlapí a umožní nám lépe zkvalitnit naši předexpediční přípravu.