Zastavení první
Lezli jsme v Labáku na Prezidenta Smyslů zbaveni. Po letech chození pod jsem si troufl do. Nutno říci, že k přelezu je zapotřebí schopný a ke všemu odhodlaný spolulezec, jak ostatně vyplyne ze zastavení druhého.
Cesta je to krásná a název trefný. Pánové Šimon, Rybička a Kulík museli být opravdu zbaveni smyslů. Nevím kolik lidí už má tuto linii v deníčku a kolik z nich mělo pocit, že o nic nejde. Martin Červinka jí lezl dokonce dvakrát. Obtížnost IXc popsal jako nost
To jsme měli minulej čtvrtek firemní pařbičku na Slapech a co čert nechtěl přímo proti kurtum kde jsme si odpoledne zkoušeli pořídit tenisový lokty se z vody tyčila skála.
Znáte tu reklamu, co ji nejčastěji pouštějí při středeční Lize mistrů? Jak se z nejrůznějších koutů Evropy, z domovů, hospod a bůhví odkud stahují fanoušci s prapory a šálami, naskakují do aut a sjíždějí se v kolony, aby se slili v jeden proud zadržený až ochozy stadionu? Ani nevím, na co vlastně ta reklama je, ale líbí se mi její duch. Vůbec nejde o fotbal, ale o magickou atmosféru společné věci. Mám ji rád, protože mi vzdáleně př
"kurňa, správné lezec se podívá, přijde pod stěnu a vyleze na vrchol..." tvrdí "Sepl", alias Pepa Doubrava, kdysi trekující pod alpskými stěnami s operovanou kyčelní endoprotézou...
Do zájezdu zbývaly 3 týdny. Po slunečném víkendu se počasí zase vrátilo do únorového normálu. Chvilku sněžilo, chvilku chcalo a na nějaký výjezd ven nebylo ani pomyšlení. A kdy taky. V práci od nevidim do nevidim a na stěnu to bylo časově jentaktak. Mě to ani nevadilo, ale Roman začínal mít doma peklo. A kdyby ještě Veronika věděla o Slávce… Je úterý a jedeme veslovat na galéru pod kapitánem Slávkou.
„Takhle ještě týden a najdu po návratu ze stěny batoh před dveřmi,“ načal Roman zajímavé
Zdravím, s jednim USchlapíkem se nám podařilo prozkoumat a částečně zmapovat novou oblast v okolí Nechvalic u Sedlčan. Sám moc nelezu(jednou jsem to zkusil) a tak jsem popis nechal raději na něm. Takže, úvodní info je v ENG. Fotky dodám, počítám o víkendu, a těším se na shledání u nás v hospodě http://nechvalickahospoda.spok.cz(neskrytá reklama)
Zdraví Kotalík restaur
Setkání na Kozelce bylo povedené, počasí přálo a lidé kteří přijeli dokázali vytvořit pohodu, která trvala po tři slunečné dny. Opekly se kupy buřtů, vypilo moře piv, zazpívalo se spousty písní, vylezlo mnoho cest a zažilo spousty legrace. Příští rok se budem těšit na viděnou.
Došli jsme pod Pupek. Celkem pěkná plotna, která se směrem doleva snižovala. V levé části je šikmá velká police a nad ní se tyčí převislá stěna proťatá spárou. Spára protíná stěnu kolmo, o to více bude asi převislý výlez. Roman vylezl Starou cestou za 6+ na polici a dobral Slávku i mě. Kout staré cesty nic moc, pak oslizlý traverz pod převisem. Později jsme se dozvěděli, že rovně vede Big Ben za lehčích 9+.
„Ták jsme tady,“ spustila Slávka, „spára je docela hnusná, ale pak už je to za chy
Zastavení první
Lezli jsme v Labáku na Prezidenta Smyslů zbaveni. Po letech chození pod jsem si troufl do. Nutno říci, že k přelezu je zapotřebí schopný a ke všemu odhodlaný spolulezec, jak ostatně vyplyne ze zastavení druhého.
Cesta je to krásná a název trefný. Pánové Šimon, Rybička a Kulík museli být opravdu zbaveni smyslů. Nevím kolik lidí už má tuto linii v deníčku a kolik z nich mělo pocit, že o nic nejde. Martin Červinka jí lezl dokonce dvakrát. Obtížnost IXc popsal jako nostalgickou a ve srovnání s dnešními IXc jako výrazně lehčí. Ovšem neměl tím na mysli, že by snad bylo na místě klasifikaci snižovat. A i já už bych dnes chápal proč. V celé stěně asi není žádné vyloženě extrémní místo, ale častý pohyb v zóně smrti činí zážitky silnějšími a ruce s vůlí slabšími. A tak jsem na vršku měl pocit, že jsem pohyb za IXc neudělal, ale IXc přitom vylezl. Zkrátka jako v té pohádce O chytré horákyni.
Kdo se chystá na OS, nechť nečte tento odstavec. První smyčka je celkem dobrý hrot asi v deseti metrech. Je třeba lézt s rozvahou a nikam se nehonit, opravdu není nic co by zachytilo pád. Metr a půl nad hrotem jdou malé hodinky tlusté jako prst. Potom opět opatrně vzhůru až do nenápadné římsy, kde jsou asi tak tři metry vpravo schované slušné hodiny. Od nich buď přímo vzhůru nebo zleva přes žebro. Ke kruhu (30 metrů vysoko) je nejlépe dolézt zprava od žebra. Tímto žebrem doleva až na jeho konec pod velkým převisem a pak hororovým traverzem doprava. V něm se bere všechno, co přijde pod ruku. To všechno se drží docela dobře, ale není vhodné si ten papírový kraj police zoufale svíraný oběma rukama moc prohlížet. Za normálních okolností by si tam člověk zdravého rozumu neodložil ani cigaretu. Totiž kdyby kouřil. Pak se uteče doprava k bříze, kde lze zřídit stanoviště. Nebo celkem bez problémů dolézt šikmo vlevo ke druhému kruhu. Od něj pro změnu vůbec ne snadno šikno vpravo po tupé hraně ke třetímu kruhu pod velkým převisem a zleva přes něj, opět bez prohlížení, a zářezem a hranou na vrchol.
Labáci mi snad odpustí, že jsem cestu takto odtajnil, ale činím tak s přesvědčení, že důsledkem nebude její masové ztékání.
Zastavení druhé
V zimě jsem si pořídil nové lano. 75 metrů dlouhé. Těšil jsem se jak to půjde ve Francii pěkně nahoru i dolů. V dubnu jsem z něj kvůli vlastní hlouposti musel uříznout 8 metrů. Nevadilo, stále mi zbývalo po přeměření dobrých 65. Po Smyslů zbaveni už mi zbývá jen 62,5. Proto ponaučení. Nekupujte si zbytečně dlouhé lano, skály už to nějak zařídí, aby se stáhlo na přiměřenou délku.
Zastavení třetí
Nevím, zda se mi podaří přesně zachytit jeden možná z pěti mých nejhorších zážitků ze skal. Jeho hlavní aktér, můj obětavý spolulezec Miloš "Jehla" Jehlička, přežil a už ho prý přešly i noční můry. Událost nám není příliš ke cti, ale bude užitečné vás s ní seznámit. Stát se může opravdu vše.
Už po dolezu toho hrozného traverzu nad prvním kruhem jsem přemýšlel nad tím, jak si s tím Jehla poradí. Na úspěšný přelez měl jen jeden pokus, protože pád znamenal vycestování do úplně jiných končin stěny bez šance na návrat. Největší obavu jsem však měl z toho, aby se lano nepředřelo přes hranu převisu. Hlavně proto jsem dolezl až ke druhému kruhu, protože odtud jsem přece jen nebyl tak stranou jako u břízy na stanovišti. No a Jehla z toho nejvzdálenějšího místa pod převisem skutečně vysvištěl. V tu chvíli od něj vedlo lano téměř 4 metry vodorovně doprava za něj a dále asi 8 metrů vzhůru ke mně.
Z mého pohledu se Jehla najednou objevil v mém zorném poli, které tomu mohutnému pedlu ani nestačilo. Lano bylo v pořádku a nikde se nedřelo. To se mi ulevilo. Jenže při cestě zpět pod převis se v jednom místě opřelo o hranu převisu a dost velký kus po něm sjelo. Pak už se všechno odehrávalo poměrně rychle. Než se Jehla dohoupal, zopakoval se zvuk doprovázející dření hrany ještě dvakrát, naštěstí vždy o něco kratší. Ode mně nebylo kromě vyděšeného výrazu Jehly vidět nic zvláštního, ale z jeho pohledu byl vidět neutěšený výsledek konaktu lana se skálou. A vidět bylo něco bílého, a lano mělo být jen modré. V třicetimetrové výšce začal Jehla usilovně ručkovat po lanech visících od kruhu a vzápětí byl u mně. V poškozeném místě zbyla třetina opletu a pět šestin duše.