Nepamatuji si přesně, kdy jsem si uvědomil, že jsem pedant a byrokrat, ale určitě si dokáži vybavit okamžik, kdy se ze mě stal lezec.
Bylo nás pět a dohromady jsme se složili na dva sedáky, dvě karabiny s osmou a tři nejlevnější expresky. Lano koupil další kamarád, měl nejvíc peněz a byl také první, kdo si pořídil opravdové lezečky! My ostatní měli tepláky, vytahaná trika a na nohou kecky. Nejvíc jsme chodili do Týnský. Tahle stěna na mě vůbec tenkrát udělala dojem. Nejvíce asi tím, že když jsem si tam v patnácti poručil „něco fakt studenýho k pití”, obrýlená slečna za barem mi bez zaváhání podala půllitr piva. Takže poprvé jsem vzal do ruky chyt, odlepil nohy od země, položil je v plátěnkách za 150 Kč na hodně nejistý stup a bylo to. Byl jsem lezec.
„Ahoj mami, tak já jdu.”
„Počkej! Kam?”
„No na stěnu. Karlos s Mijem začali chodit lézt, tak se tam jdu dnes podívat.”
„A neni to nebezpečný?”
„Prosím tě mami, vždyť Mijo má umělou kyčel, myslíš, že by mohl dělat něco nebezpečnýho?”
Stát se lezcem znamená dotknout se samotné podstaty vaší osobnosti. Lezcem jste vždy a všude. Když se naučíte řídit, za volantem jste řidičem. Mimo automobil se ale většina z nás za řidiče nepovažuje a to dokonce ani, pokud nám to fakt jde. Za lezce se většinou považujeme i když nám to moc nejde. Být lezcem je tedy cosi vyššího.
Ta hromada matroše stála všechny peníze z poslední brigády. Severovýchodní věž v Černolicích nám však dávala jasně najevo, že bychom asi měli překonat náš odpor k práci a najít si další. Ještě, že někoho napadlo ty skály obejít a hodit lano shora. Něco nám ale už tenkrát našeptávalo, že to není úplně fér.
Lezec cítí sílu. Uvnitř sebe vnímá, že cestu je nutné zdolat tím sportovně nejčistějším způsobem. Za tímto účelem nás lezení obdařilo obrovskou odvahou, přímostí charakteru a pokorou k životu. Lezec touží po kontaktu s přírodou, proto ohmatává skály a nocuje pod hvězdami. Lezec je krásným člověkem, lezení lidi pozitivně formuje. Díky tomu všemu si mezi sebou nenadáváme, nekrademe, navzájem se podporujeme a když se na stěně nebo pod skálou potkáme, tak se pozdravíme.
„Normálně mě poslala do háje, že si nejsme souzený."
„Ale vždyť spolu furt bydlíte, ne?”
„Ty vole, kdyby jen to...”
„A co ještě?”
„Přivedla si novou přítelkyni a chce po mě, abych hrál, že jsem její brácha, no je tohle normální?”
„No to je hustý. Co Bůh?”
„Bůh? Co ten s tim má společnýho? A dávej bacha, lezu.”
Kamarád koupil pár vklíněnců a já rozřezal lano, co na něm měl mladší bráška pověšenou houpačku, na pár smyček. Nevím, jak dobře jsem je další víkend do skály založil, ale vypadaly stejně jako na obrázku v knížce a na rozdíl od těch vklíněnců nepřijely za chvíli dolů po laně k jistícímu Márovi. Naštěstí se výstup přes Jižní rys obešel bez pádu. Na něj poprvé došlo až další lezení venku. A na jaký! Mára díky zkušenostem z Černolic získal takovou důvěru v založený uzlík, že se do něj při pokusu o přelez neidentifikovatelné cesty na Kozích hřbetech posadil. Na to, že se jednalo o jediné jištění, měl celkem odvahu. Smyčka ve spárce v pohodě držela až do chvíle, než se vyklonil stranou, aby si skálu nad sebou lépe prohlédl. Jenže na tenhle směr zatížení smyčka zjevně nebyla připravena a na svůj post pevného bodu kapitulovala. Ještě, že ty skály mají jen pár metrů.
„Ty vole, jsi v pohodě?!”
„Nevim kámo, asi jo..."
„Já se strašně lek, máš odřený rameno.”
„Tohle nikdy nikomu nesmíme vyprávět, si bude myslet, že jsme úplný kokoti.”
Lezec se nevzdává. Když to nejde, začne ještě víc trénovat. V práci mačká v kapse gumové kolečko. V autobuse hltá veškerou dostupnou literaturu. Lezec se v duchu vždy vidí na vrcholu. Ví, že jinak ho nelze dosáhnout. Motivaci mu dodávají silnější jedinci okolo, radost z pohybu a čísla. Vždy existuje vyšší než to, které zrovna lezete. Na lezení je krásné právě ono překonávání vlastních limitů. Ať lezete čtyřky nebo osmičky, všichni máme stejný cíl. Dostat se nahoru vysněnou cestou. A všichni u toho musíme překonat ty samé překážky. Kroky na hranici našich možností. Udržet malou lištu, postavit se v plytké jamce? No problem, příště to dám, mávne rukou lezec.
„Nechápu, jak to můžeš vydržet, nežrat maso.”
„Normálně ho prostě nejim.”
„Ani kuřecí?”
„Kuřecí je taky maso, takže ani to.”
„Podívej se na tu nádhernou klobásku. Ta voní! Klidně ti kousek dám, nechápu, jak na něco takovýho nemůžeš mít chuť. A vůbec, budou ti chybět důležitý vitamíny.”
„Jo a jaký?”
„Třeba vitamín maso.”
Našetřili jsme ještě na pár expresek a dokonce i na vlak. Další výjezd za skalami byl až do Srbska. Tedy samozřejmě, že do toho u Berouna. To už jsem měl i lezečky! Krásně fialové a ty nejlevnější. Mysleli jsme si, že nás v cestě za drcením desítek nemůže nic zastavit. Škoda jen, že nám ten výlet vyšel na prosinec. Kamarád někde četl, že díky jižní orientaci bývá i v zimě v Alkazaru teplo. A tak jsme jeli. V pohorkách a outdoorových kalhotách jsem sice chodil i ve škole na tělocvik, ale péřovku jsem nevlastnil. Za hlasitého nadávání nikoliv na obtíže cesty, ale na autora onoho článku, jsme vylezli Hare Kršnu a běželi do hospody. Tam vznikl nápad jet lézt někam na jih. Škoda, že tenhle výlet vyšel pro změnu zase až v létě.
„Za rohem je ten slavnej Underground, nepudem se tam podívat?”
„A co bys tam chtěl jako vidět?”
„No jak vypadá devětáčko.”
„Vždyť vylezeš nejvíc sedmičku a to lezeš líp než já.”
„Bude tam stín. Jenom na chvíli, z toho včerejšího vína se mi ještě trochu motá šiška.”
„No tak jdeme.”
Lezec je hráč. Není však hazardér. Chce nahoru a hledá si cestu. Spáru mizející někde za převisem, brigádu na stěně, aby mohl častěji lézt, holku, co jí to bude bavit. Ví, že tudy to nebude lehké, ale taková je jen cesta do pekel. A lezec chce stoupat směrem k nebi. Bojovat s gravitací. Hladkou stěnou ke čtvrtému kruhu. Pravidla jsou jasná a lezec se jimi řídí. Ruce se začínají nervozitou pěkně potit. Přijde? Některé ženy a věže působí stejně nedostupně. A ne vždy můžeme sáhnout po pytlíku s magnéziem. Co by asi řekla její krása na bílým prachem zničené šaty? A přece by tak rád dosáhl vrcholu. Objal její boky. Lezec prostě musí bojovat.
„Co tam pořád spisuješ?”
„Nic, jen tak vzpomínám.”
„Když seženu na zítra hlídání, půjdeme lézt?”
„Moc rád lásko.”
jestli vám to přijde k tématu, tak kámoš dělal diplomku z marketingu nebo tak něco, a VĚDECKY prokázal, že lezec z Prahy a lezec z tramtárie na druhym konci světa k sobě mají blíž, než lezec z Prahy a nelezec z Prahy.
A vůbec, tohle není pořádná diskuze. Kde je nějakej kokot, co do toho začne šťourat? Třeba odvěkej spor jestli na ženskou s maglajzem nebo bez by určitě stál za rozvášněnou výměnu názorů...
Kamaráde
s těmí lezci/horolezci po světě nemáš stoprocentní pravdu. V Izraeli existují dvě lezecké komunity, jedna židovská/izraelská a druhá arabská/Palestinská. A jak z té tak i z onaké mi lezci potvrdili, že by se nikdy nepřivázali na lano s někým z opačné komunity a to skutečně tak funguje. V Izraeli totiž neexistují ani smíšené mateřské školky.
V Izraeli, kde žijí jak Arabové – Palestinci tak Židi – Izraelci, to neplatí. Tyto dvě etniky spolu jakékoliv volnočasové aktivity neprovozují. Nejezdí společně v partách na kole, nedělají mejdany na břehu moře v Tel Avivu (a to je nejpokrokovější město v celém kraji), ani nejdou na společný výlet do přírody. Na pláži si společně nepinkají s volejbalovým míčem. Prostě dvě party sportovců které si nemají co řict. Nesnášejí se, spolu nepečou a ti trochu extremní se přímo nenávidějí.
Vsude se najdou vyjimky. Pred casem byl na BBC R4 docela zajimavy porad o skupine surfaru prave v Izraeli, ktera prosazuje myslenku, ze na mori na narodnosti ci nabozenstvi nezalezi. A minimalne po nejakou dobu tam spolu oba tabory surfovaly spolecne. Ale je pravda, ze ten porad byl natocen pred posledni eskalaci konfliktu, Dnes u muze byt zase vse jinak.
Do jisté míry mám tenhle problém i já. Asi před půl rokem při jedné politické debatě mi kamarád a občasný spolulezec řekl, že kdyby došlo na věc, šel by pomoct bránit Donbas . Já jsem mu na to řekl, že v tom případě kdyby došlo na věc, jsme po sobě ochotní střílet. Stále občas spolu lezeme, ale rukama nahoře si nepotřesem. Je to divný. Je fakt, že správný lezec by se nad tohle měl být schopen povznést a budovat přátelství na život a na smrt. Asi nejsem správný lezec
Protože horolezectví je pro mnoho lidí víc než volnočasová aktivita. O hodně víc. Když Ti to není jasné, tak to neřeš a zůstaň na překližce nebo na sportovkách.
No je pravda, že řada lidí si podobnými aktivitami řeší psychické problémy a má tyto aktivity jako druh úniku od problémů všedního dne či jako druh terapie, takže to ti nevyvracím. Ale pak už to přesahuje rámec volnočasové aktivity, takže to nijak neodpovídá na dotaz, proč by měla volnočasová aktivita budovat přátelství na život a na smrt. A navíc jsem nepsal na obecné téma přátelství při horolezení, ale na komentář "Je fakt, že správný lezec by se nad tohle měl být schopen povznést a budovat přátelství na život a na smrt. Asi nejsem správný lezec."
Takže to mám chápat tak, že jako správný lezec nemá dotyčný mít zábrany, nemá se ohlížet na okolnosti a má jít kamarádovi pomáhat bránit Donbas? Nebo kamarád má přeslechnout volání povinností a naopak nemá kvůli spolulezci jít Donbas bránit?
Turku, poraď. Jsi takový chytrý a světaznalý. Jak to mají tito dva kamarádi řešit správně po lezecku?
Děkuji ti, Kubo. Vyhrál jsi mi sázku. Vsadil jsem se, že se vymluvíš, ale na otázku neodpovíš. A opět jsi mne nezklamal :-) Když nevíš, kudy kam, snažíš se to zahrát do ztracena alespoň nějakou výmluvou. Dokud můžeš někomu sdělovat svá moudra a dokazovat svoji vyjímečnost, anonymita ti nevadí. Ale když máš odpovědět na konkrétní otázku, vymluvíš se. Ale jinak dobrý. Že zítra chlastám zadarmo je lepší, než tvoje odpověď :-)
To není výmluva ani odpověď do ztracena. Prostě se mi představ, slušně mě požádej o odpovědi na jasné otázky a já Ti milerád odpovím. Je to tak těžké? P.S.: S tím pivem zadarmo sis to sice právě vymyslel, ale užij si to!
Ty sis toho nevšiml? Někdo tě ignoruje, někdo s tebou vášnivě diskutuje, no a mne baví a zkouším na tobě obyčejnou manipulaci. A protože to z 90 % funguje, dáme s kamarády vždy nějaký cíl, a tam se to pak snažíme směrovat. Takže diskuze s tebou je dobrý trénink a příležitost k vyzkoušení různých technik, které se pak hodí třeba při vyjednávání jinde. Sice to s sebou nese i to, že někdy mám roli, která je přesně obráceně, než můj názor, ale i to se někdy hodí. Vy jste podobné hry nikdy nehráli? Ve skupince se zadá téma a každý člen dostane stanovisko a má za úkol ho obhájit. A i když je to stanovisko nesmyslné, musíš vystavět nějaký logický rámec, najít argumentaci, vypořádat se s argumenty oponentů... A takhle to občas funguje i v debatě s tebou. Po zjištění tvého postoje někdo zaujme postoj obrácený a už to jede. Vždy je pak fajn pozorovat, jak reaguješ. A prostor pro sázky nebo nebo odměnu za dosažení úkolu se skoro vždy najde. A ještě to má celé výhodu, že ti to mohu takhle napsat, teď budou tvé reakce v místních diskuaích ještě zajmavější, když vlastně nebudeš vědět, kdo co jak myslí a proč to píše a co se od tebe čeká. Tak diskuzi zdar :-)
Víš "Ustrašený moulo",jsou země,kde diskutující vyřeší problém s porozumněním druhému pomocí soudruha Kalašnikova a pana M16. Vítěz je ten menší posera s lepší muškou.Rozstřel Turek a ty by mohl být zajímavej :D .
...a navíc jsem dva roky na vojně docela dost chodil na střelnici se sapíkem (nebyl to samozřejmě kalašnikov, ale vzor 58 nebo škorpion), pistolí (čezeta 7.65), kulometem a pancrfaustem. Tak bych řekl, že i když nemám praxi z počítačových her, že bych si ještě vzpomněl, jak se to dělá.
Akorát že ty tvoje dejmetomu hry zasíraj diskusi na tomhle webu. I bez nich by to tu bylo o kus čistší a snesitelnější.
Bylo by pro ostatní o dost lepší, kdybys je hrál jinde než ve veřejným prostoru, nebo kdyby sis je odpustil.
Když on si o to KT vždycky tak hezky řekne. To se nedá odolat. Málokdo si umí naběhnout, tak jako on. Jinými slovy, kdyby nepřispíval Kuba Turek, nepřispíval bych ani já. Tedy přesněji bych to viděl tak, že by tu nebylo cca 95 % mých příspěvků...
Nic takového, jako jakási ideální skupina horolezců (vodáků, trampů...), kteří jsou všichni na laně (na vodě, v lese...) kamarádi a dali by za sebe život neexistuje. To jen doznívá jakýsi "obrozenecký" mýtus, jehož kořeny vznikly možná někde v první republice, posílen byl bolševizmem, kdy se z těchto volnočasových skupin staly do určité míry skupiny subkulturní. Ale vždycky v nich bylo úplně stejné procento blbců, normálních lidí i vyjímečných osobností jako v běžné populaci.Míra soudržnosti byla dána vnějšími okolnostmi (viz výše) a vzájemnými sym(anti)patiemi. Koneckonců pro mnohé lezce velmi kontroverzní osoba Kuby Turka je toho důkazem :-)Moje rada anonymovi: vybírej si kamarády na lezení stejně jako na život - podle toho, jestli s nimi souzníš také v pohledu na důležitější věci, než je lezení.
Nepochopil jsi to, nejde o terapii, ale o životní pohled. Ty silný zážitky, který prožiješ na skále ( naděláš si do trenek) ti dávají spoustu věcí do života. Např. víc si ho vážíš, protože jsi zažil pocit nebezpečí, cítíš se být součástí přírody, protože se jí celý den dotýkáš, jsi ochoten pomoci kamarádovi, protože v lezení zodpovídáš za jeho život, jsi ochoten nepodvádět ve škole i když jsi jediný z ročníku a možná kvůli tomu poletíš, třeba jsi i věrný manželce, protože tě lezení motivuje se přemáhat. Todle prostě v běžným životě nezažiješ. U mě jaksi lezení sfůzovalo s křesťanstvím, které má vlastně dost podobné ideály ( např. Miluj svého bližního jako sám sebe). Druhá věc je, jestli dobrý člověk může riskovat. Todle mám vyřešený tak, že jelikož jsem srab, tak se vybojím i v relativně bezpečných cestách.
Není to náhoda že v kolébce Českého lezení- Skaláku, byl ze začátku Ho klub a skaut jedno a totéž.
Ahoj, neber si to osobně, ale myslím, že jsem to pochopil správně. Potvrzuješ to svými slovy. Ono totiž i to náboženství je jen způsobem, jak se srovnat s určitými věcmi, jejichž řešení nebo pochopení přesahuje naše možnosti. Tím nijak nezlehčuji třeba tvou uvedené křesťaství. Ačkoliv nepatřím mezi věřící, nijak křesťanská pravidla nezpochybňuji a sám se jimi řídím, je to základní prvek fungování naší společnosti. Ať chceme nebo ne, církev tato pravidla používala k formování společnosti a udržení pořádku, nejde se toho jen tak zbavit, společnost by se rozložila.
A k nebezpečí - to máš pravdu, ale je to takové trochu zavádějící. Spíše jde jen o jeden z risků, které si uvedomuješ. Vydán napospas druhým jsi dnes a denně, svůj život vkládáš do rukou někoho úplně cizího každou chvíli, jen si to neuvědomuješ. Zamysli se nad třeba jen nad rolí spolujezdce v autě. Jedeš 150 po dálnici a na čem závisí tvůj život? Na desítkách maličkostí v technickém stavu auta, třeba že nepraskne při brždění brzdová hadička a že konstruktér udělal brzdové okruhy tak, že i když ano, tak že to stejně nějak zastaví. Spoléháš se na to, že řidič vše vidí, rozpozná každý problém a vhodně zareaguje, spoléháš na ostatní, že je nenapadně nějaká kravina, jako třeba vjetí do protisměru...
A k riskování - seznam se s tím, co je vlastně podstatou riskování, proč lidé riziko vyhledávají, jakou funkci v životě mají endorfiny a adrenalin, a zjistíš, že riskující lezci opravdu nejsou tak úplně v pořádku. Ačkoliv to dělají na podvědomé úrovni a sami so to neuvědomují, používají lezení jako kompenzaci neschonosti se vyrovnat se stresem běžného života, mají malé sebevědomí, takže si ho potřebují dodat a zaujmout, nebo to mají jako společensky únosnou formu vybíjení agrese.
Určitě se tedy nenazývej srabem. Naopak, řekl bych, že jsi normální vyrovnaný člověk, co nemá potřebu sobě ani svému okolí cokoliv hloupě dokazovat.
funkci těla znám dobře. Studuju na to školu. Vysvětluj si hormony do chceš, ale to že se ti vyplavují hormony neznamená, že jsi otrokem svého těla. Každý máme svobodnou vůli, na skále i v běžném životě. A právě to, že si jdu znova dobrovolně nadělat do trenek mě v tom utvrzuje a díky tomu jsem objevil v sobě schopnost přemáhat se i když jsem docela líný. To, že nás příroda vybavila hormony, které nám pomáhaly postavit se proti mamutovi s pochybným oštěpem si s tím neodporuje, naopak se to doplňuje.jinak myslím že si celkem rozumíme. Rozdíl je jen v tom, že to co já prožiju v přírodě se mě hluboce dotýká.
K tomu riziku: přesně todle si říkám taky, a uvědomuji si to zase jen díky lezení.
No, zase potvrzuješ má slova - Sám píšeš přemáhat se, i když jsi líný. Funkce těla je samozřejmě jedna část, funkce mozku je pak část druhá. Tedy se dostáváme k tomu, proč se musíš přemáhat a jít dělat činnost, kterou považuješ za riskantní? Potřebuješ něco dokazovat sám sobě i svému okolí? Proč? Zvedá ti to sebevědomí? Už chápeš, o čem jsem psal? Je to na podvědomé úrovni, jasně, že si chceš jít zalézt a zariskovat si. Pomáhá ti to, dělá ti to dobře. Jediné, nad čím by stálo se zamyslet, je otázka, proč si potřebuješ něco dokazovat a proč ti dělá dobře riziková činnost. Přidej ke studiu těla ještě studium psychologie.
Jenže to stejně na nic víc neodpoví. Ty fyziologické a stejně tak psychologické mechanismy jsou prostě mechanismy, popis nějakých funkčních prostředků a konsekvencí.
Když řekneš, že fyziologický mechanismy (vyplavování hormonů...) aktivuješ jako nějakou kompenzaci, tak zas neříkáš nic světobornýho. Někdo chodí do kina, někdo hraje florbal, někdo sází, někdo čte diskuse na Lezci, někdo leze, někdo jezdí rychle autem, někdo vydělává prachy. Každý dělá něco co ho nějak uspokojuje. A co jako?
Dostaneš se nakonec stejně leda k tomu, že z hlediska celkovýho mechanismu fungování univerza jsou lezení a hodnota, kterou mu někdo přikládá, triviální a směšný. Jenže z tohohle hlediska je nakonec triviální a směšný skoro všechno, snad kromě reprodukce druhu, a i to je zpochybnitelný.
Myslím si, že ten "objektivizující" popis funkčních zákonitostí a mechanismů, ať už na rovině fyziologický nebo psychologický, v principu nemůže podat vysvětlení na úrovni SMYSLU, maximálně na úrovni funkce.
Kategorie smyslu je jednak subjektivně podmíněná, a jednak leží, zdá se mi, už ve vyšší rovině, snad znakový - jako je rovina kultury, etiky atd.
Mám pocit, že snaha redukovat tyhle vyšší roviny na nějaký mechanismy (chemický, neurologický, psychologický) může podat uspokojivý popis průběhu, ale ne skutečný vysvětlení na rovině komplexních vyšších motivací, prožitků, přesvědčení atd.
Respektive já si sice uvědomuju, že na rovině fyziologický, psychologický... funguju do jisté míry jako stroj, ale to mi pořád nenabízí uspokojivé zdůvodnění smyslu mojí osobní existence, to musím hledat jinde a jinak. A vysvětlovat to jen těmi mechanismy je lákavá redukce, která ale vede jen do slepé uličky.
funkci těla znám dobře. Studuju na to školu. Vysvětluj si hormony do chceš, ale to že se ti vyplavují hormony neznamená, že jsi otrokem svého těla. Každý máme svobodnou vůli, na skále i v běžném životě. A právě to, že si jdu znova dobrovolně nadělat do trenek mě v tom utvrzuje a díky tomu jsem objevil v sobě schopnost přemáhat se i když jsem docela líný. To, že nás příroda vybavila hormony, které nám pomáhaly postavit se proti mamutovi s pochybným oštěpem si s tím neodporuje, naopak se to doplňuje.jinak myslím že si celkem rozumíme. Rozdíl je jen v tom, že to co já prožiju v přírodě se mě hluboce dotýká.
K tomu riziku: přesně todle si říkám taky, a uvědomuji si to zase jen díky lezení.
Lezec touží dostat se nahoru vysněnou cestou, ale ne vždy je to ta původní cesta, kterou se nahoru dostane. Opravdu hodně lidí prasí. Ale je tak příjemné v hospodě mluvit o TÉ vylezené cestě..
Asi jsme stejná generace. Já měl tenisky červený a zůstavaly po nich v Brně na Rosničce červený čmouhy na chytech i na překližkových deskách. Měli jsme půjčený lano a dvě karabiny. Přes jednu karabinu jsme půlloďákem z příručky jistili a druhá byla na postupový jištění. Do úvahy přicházely jen cesty s jedním nýtem nebo jsme ten první vynechávali s tím že cvaknem druhej... Problém trochu nastal ve chvíli kdy jsem na Stránský skále chtěl dobrat druholezce za štand složený z kovové tyčky od plotu a nezbyla mi ta karabina. Ale nějak jsme to tehdy překonali...