Katka Chudobová se letos zařadila mezi hrstku našich žen, které mají přeleznou obtížnost 10 (8b). Ve Frankenjuře nejprve vylezla Hänsel ohne Gretel a poté Primeur De Luxe. K tomu nasbírala i několik referenčních 10-, jako Nikitu, Sodom, Osho. Katka na tyto výkony měla už dlouho, ale až nyní podle ní uzrál ten správný čas.
Pevná bizarně utvářená vulkanická hornina všude, kam oko dohlédne, sem tam jezero, ve středu vysoké téměř dvoutisícové hory a pobřeží, kilometry písečných pláží, k tomu teplo celý rok téměř žádný déšť. Není to ideální místo pro lezecké nadšence, zvláště, když střední Evropu sužuje chlad a inverzní mlhy?
Pánové Rudi Mair a Patrick Nairz z Tyrolské Lavinové prevence - Lawinenwarndienstes Tirol sestavili v roce 2010 tzv. Typy lavinového nebezpečí. Při své záslužné práci lavinových expertů a předpovídačů lavin v Tyrolsku, si začali všímat, že k lavinovým nehodám dochází velmi často za velmi podobných situací a dokonce i na velmi podobných místech. Napadlo je tedy vytvořit určitý systém vzorů, podle kterého by se daly
Smyčka otázek pronásleduje šouravé kroky, které ze země zvedají obláčky jemného prachu. Jsem ukrytý hluboko sám v sobě, přitom oči sledují jen úzký pruh země a závity se snaží najít rozhodující odpověď.
Někdo má to štěstí, že má skály za barákem a někdo ne. Každý někde začínal lézt a snad všichni mají nějaké domácí skalky.
Mohl bych vám sem dát mapu, fotografii a popis cest zleva doprava, ale neumím to. Tyhle skály (nejen) pro mě znamenají daleko víc. Prosím odmyslete si moje jméno, bez souvislostí ty zážitky těžko popíšu. Budu se snažit vzpomenout si na všechny kamarády, které jsem potkal na cestě sem a nabídnu vám k téhle lezecké oblasti příběh. Podobných příběhů jsou stovky stejně jako lezeckých oblastí. O horolezcích, kteří měli nebo mají touhu někam se drápat a mají z toho radost o to větší, když v tom někdo pokračuje.
Jak jsem se dostal ke kamarádům do Domažlic
Když jsem předloni Liborovi pomáhal hledat skály a lezecké stěny do mapy tady na Lezci, zaujaly mě i stránky Domažlického horolezeckého oddílu. Tu jsem se dozvěděl, že v okolí je několik skalek a mají tu i vlastnoručně udělanou bouldrovku ve staré vodárně za městem. Její provoz je možný díky majiteli, chlapíkovi který uvolnil část této budovy i když by nemusel. Na její provoz, především teplo a světlo se skládají všichni kdo sem chodí lézt. Rozhodně nic výdělečného (spíše naopak) ani velikého. Pod stropem je oblouk z překližky se spoustou chytů a pod ním hromada molitanu překrytá plachtou, kousek místa na převlečení a malá kuchyňka. Ale chodí sem lézt děti a pořádají se tu i závody.
Loni na jaře jsem zjistil, že budu mít služební cestu do Domažlic a tak jsem Hance napsal další email s prosbou o nějakého spolulezce na odpoledne a další informace ke skalám (z domova to mám dvě hodiny a možná jsem tam nikdy v životě nebyl). V průvodcích i mapách jsem hledal marně. Napsala mi, že jak vyjdou šichty, určitě se mnou někdo poleze a vysvětlila mi, jak to vlastně mají s těmi skalami.
"Máme skály, ale nemáme odjištěné lezecké cesty."
Trošku jsem to nechápal.
Shodou okolností před časem Petr a Hanka (vedoucí oddílu) s rodinou dokončili veliký kus prospektorské práce. Prohledali mapy a navštívili všechny sebemenší skalky v Domažlickém okrese, ptali se všemožně lidí,... Dohromady nic moc, pár malých skalek a asi dvě staré cesty se skobou. Celkem se tu všichni znají a víc by se určitě vědělo. Nejbližší lezecké terény jsou v okolí Plzně, Kaitrsberg a Frankenjura.
Kde se vzal Babylonský lom
Především za poslední rok dává Petr mimo jiné dohromady historické informace o lomu, hledal pamětníky a jednal s vlastníky o lezení. Těžila se tu žula, poté sem nasypali odpad ze stavby místních hotýlků a lidi sem nosili co nepotřebovali. Místní horolezci v posledních letech občas obhodili nějaký strom nad lomem a sápali se po skále. Měli radost, že jsou venku.
Petrovi se podařilo zjistit, že tomuto místu se nářečně říkalo Babi lom (krátce). Tak se tedy jmenovaly i tyhle skály asi rok, ale název se ustálil na BABYLONSKÝ LOM, taky aby se to nepletlo s tím moravským.
Dlouhá cesta k Lomu
Jako turista jsem začínal lézt s knížkou od Procházky, kamarádem Michalem a pak na mě zbylo vedení horolezeckého kroužku. Učili jsme se navzájem, plus nějaké kurzy VHT u KČT (se Sašou, Petrem Polou, Jaromírem,...) a tak. Kluky, holky i děti jsem bral ven a dělali jsme všechno možné - jeskyně, lanové dráhy,... Slaňovali a šplhali jsme u kdejakých mostů, zábradlí i v Motyčínském lomu, kde byl hrozivý strop. Lezli jsme na všechno v okolí (skály, kvádry na zdi mostu v Poldovce a vodojemu v Rozdělově, stěna, skály) a já se stále ptal - kde jsou další skály? A taky, kdo se vlastně o ty nejbližší stará (nejspíš už nikdo). Špatné jištění? Vyměň si sám. Nové cesty? Udělejte si. Trvalo to poměrně dlouho než jsem zjistil, co a jak do které skály dát, kde to seženu. A pořád se ještě učím.
První nové cesty u nás jsme museli vylézt bez jištění, až pak jsem sehnal železo. Opravili jsme nějaké staré cesty a přidali další směry. Tak jsem jednou přišel i na vrcholovou komisi, kde byl i Libor, Mára Beke s bráchou, Blecháč a další. Na první brigádě v Alkazaru mě zaučil Algena (ten mi toho ukázal asi nejvíc hlavně prakticky), ještě Škrovád a pak už jsem od dalších okoukával jen vychytávky. Začal jsem se zajímat o další skály v okolí, kde mě prostě mrzelo v jakém stavu jsou. Většinou je to stejné - musí se zjistit kdo tam lezl nebo se o to stará teď, potom přelézat cesty a hlavně zahradničina.
Domažlicko:
Vůbec jsem nevěděl do čeho jdu, viděl jsem jen pár fotek. Myslel jsem, že ty cesty už někdo vylezl (odspodu, po vlastním) a nerad bych se v západních Čechách někomu montoval do cest. Měl jsem ale zrovna nějaké borháky a nářadí, které by doma v týdnu zahálelo. Představoval jsem si, že bude užitečné dát na skály nějaké slaňáky a zbytek se uvidí.
Pak jsem konečně uviděl Lom
Sedím v archivu v Domažlicích, kam jsme přijeli služebákem. Všechno je špatně! Mezi povinnostmi musím zařizovat havárku. Nějaký frajer večer dostal smyk a zrušil mi v zatáčce auto. Petra také nedávno někdo naboural. Mezitím na okno bubnuje déšť. Střídavě hodinu prší a sotva parapet uschne, znovu prší. Doufám že to přestane, hlavně ať nepadá voda! Snažím se toho udělat co nejvíc, aby jsme toho s kolegou druhý den měli co nejméně a mohl jsem dnes vypadnout rozumně. Petr domluvil hlídání dcery a navrhuje, že mi zkusí ukázat lom, ten je nejblíž a trošku se tam leze. Beztak je hnusně.
Cestou do Babylonu trošku povídáme, přestává pršet. Ve vsi na hlavním tahu na Folmavu je vyhlášená plovárna (zdarma, v roce 2011 vyčištěný rybník). V létě sem jezdí autobus i třeba ze Zličína, ráno tam a večer zpět. Z Plzně hodinka. Je to kousek i na vlakovou zastávku, u které se dá zaparkovat. Lom je hned naproti, autem vás navedou cedule směr Hotel Praha. Studánka v lese nedaleko. Poblíž je cyklostezka, spousta ubytování, levná čerpací stanice a v zimě se dá vyrazit na běžky.
Od auta je to kousek. Stojím tam a nahlas závidím. Stromy, křoví i skládka se dá odmyslet. Ten lom je daleko větší než ten u nás! Petr mi ukazuje nějaké směry co už kluci zkoušeli s horním. Možnosti vlastního jištění jsou dost špatné.
Teď jsem to teprve pochopil!
Slaňáky neřeší vůbec nic - to je stejné, jako přivázat lano na strom. Naštěstí je skála téměř suchá, voda stekla. Kde začít? Navrhuji směle Petrovi, že zalepím borháky do dvou nejlehčích linií. Tak, aby se ty cesty daly lézt zdola. A cvakat. To bude něco! Petr mi pomáhá přivázat lana, podává mi materiál, fotí a sleduje vrtání.
Nejsem žádný vrtací mistr, ale v tuhle chvíli to více než stačí. Zkušenosti z výměny jištění se hodí, nových směrů jsem odjistil do té doby jen pár. Uklízíme potmě a začíná pršet. Krásně to vyšlo. Vůbec nelituji toho, že jsem si nezalezl. Široko daleko jsou tohle jediné dvě lezecké linie a to je pro mě mnohem důležitější. Vyzvedneme kolegu a slavíme v hospodě u piva. Potom mi Petr posílá fotky, Hanka píše, že je nadšený a oba se těší ven. Při prvním volnu hned asi za dva dny si oba užívají konečně to vysněné domácí lezení na skále. První cesty pojmenovávají Marťanova a Kozinova hrana,...
První brigáda v Lomu
Jako když zalijete květinu. Místňáci byli z prvních cest tak nadšení, že Petr prořezal celý lom a zorganizoval velkou brigádu na neděli za měsíc. Tady byla situace jednodušší, protože nejsme v chráněném území a byla to skládka. Mohl bych popolézat po skalách jako skoro každý víkend, nebo vyměnit nějakou starou skobu, ale co znamená jedna cesta u nás, kde jsou skály na každém rohu? Další cesty na Babylonu mají pro tamní lezce daleko větší význam. Domažlice jasně vítězí na misce vah. Sám přeci vím, jak jsem začínal a hledal. Hlásím, že dorazím už v sobotu ráno a že potřebuju 1-2 pomocníky.
I já jsem se tedy připravil. Od kluků z komise jsem vypůjčil 3 vrtačky. To jsou i s mojí 4, jednu stejnou nechávám doma a beru jen baterie a nabíječku. Balím asi 8 lan, friendy, vklíněnce, smyčky, skoby, nýty, dotované borháky od ČHS, maillony, vrtáky, lepení, lezení, jumar, kartáče,... Asi 4 těžké batohy. Na veliké oslavě u nás na lezecké stěně byla spousta lezců, ale nikoho jsem nenadchnul ani nepřemluvil, aby jel se mnou. Pomohl by kdokoliv, vrtač, čistič, podavač, ale i někdo, kdo by hledal kam vrtnout jištění, nebo nové cesty přelézal a navrhoval klasifikaci. Nic, nevadí, každý dělá co ho baví. Další problém - nemám auto (je na odpis). Noční můra, že budu muset vlakem nebo autobusem do Plzně s tím vším nákladem. V tu chvíli mě zachraňuje spolulezkyně Lída a jako dárek k svátku mi půjčuje své malé auto. Spása!
Víkend s velikým V
Ráno nemůžu dospat a vyrážím brzy, sám. Kafe na benzínce, je mokro a mlha, jedu opatrně a naštěstí stále po hlavní silnici. V 8 jsem u Lomu první. Sotva se rozkoukám přijíždí Petr s Hankou a Martin, který tu se mnou může být celý den. Dvouminutový přístup nám s matrošem trvá asi pět minut. Valím oči, lom už docela prokouknul.
Během víkendu se kdosi přišel podívat a optal se Petra podle čeho jsme rozmístili cesty. "No, Marťan vzal křídu a udělal každé dva metry čáru na skálu,..." Smějeme se vtipu, ale tak nějak to bylo. Dumal jsem nad tím už doma, ty linie je třeba nějak vybrat a označit, aby jsme se pak snáz domluvili. Křídu (smyje jí snadno déšť) jsem vzal s sebou, napřed jsem označil jasné nebo pěkné směry - hrany a kouty. Mezi nimi to sedlo tak, že na skále je skutečně vždy jakási linie chytů, cesty se nekřižují a jsou od sebe akorát. Chvíli mi trvalo, než jsem vybalil a Martin zatím rozvěsil lana. Původně jsem měl představu, že to všechno zkusíme zdola, ale to jsem rychle vzdal. Nahoře nad Lomem je vzrostlý les, hlína, jehličí. Lidi shora léta shazovali všemožný odpad, něco z toho občas zůstalo v chytech (i střepy a pod.).
Z dalších zajímavých dotazů ještě jeden. Do Lomu přišla na čumendu také jakási dvojice, která ale vůbec neměla čas zrovinka tenhle víkend pomáhat... Na místo toho řešili, jestli je to jištění vůbec správně zalepené a podobné věci. Asi měli štěstí, že jsem to nahoře neslyšel. Jaké věci by mi asi prolétly hlavou a pak vzduchem:) Kolik věcí se muselo domluvit, zařídit a kolik lidí dole celý den makalo,... a nabyla to zdaleka poslední brigáda.
Dozvěděl jsem se i o několika nepříjemných věcech ohledně zdejšího lezení, ale není důvod je tu rozebírat. Jako i jinde, lidi jsou lidi a občas si "nerozumí". Lezení není jen idyla.
Zkrátka a dobře, dva dny se fest pracovalo. Každou cestou jsme museli slanit nebo vyšplhat alespoň dvakrát, aby jsme jí očistili od mechu, promysleli kam dát jištění (které bude napořád), navrtali a vyčistili díry. Se mnou ještě čtyři kluci, pamatuji se na Martina, Ondru a Vojtu, víc jmen jsem ten den už nezvládl pobrat. Snažil jsem se kluky postupně poslat čistit pásy skály do míst, kam pak půjdu vrtat, aby to odsejpalo a myslím, že se podařilo všechno maximálně urychlit. Vrtal jsem já a Martin, pak jsem díry ještě jednou před lepením raději vyčistil (ať je jistota). Ten byl ze všech zrovna asi manuálně nejšikovnější, tak jsem si ho vybral, že bude vrtat taky. Každý je holt na něco jiného. Domlouvali jsme se společně kam dáme jištění a kde se klukům bude dobře cvakat. Já měl představu, jak by mělo být daleko od sebe, snažil jsem se, aby ho bylo míň, ale zase v některých místech bylo nutné. Kluci jsou zase daleko lepší a silnější lezci, tudíž zkoušeli kroky v sedmičkách a osmičkách a já tak mohl vidět nejvhodnější místa a klíčové kroky. Vojta se oháněl kartáčem jako ďas a s Martinem nakonec zkoušeli krokovat převislý kout. Martin s Ondrou si navrtali vysněný projekt, který po čase přelezli a ohodnotili 9-. Baterie jsme nabíjeli až v neděli v protějším hotelu. V sobotu totiž stačily a přes noc jsem to nějak zanedbal.
Když byly vždycky hotové tři linie, načal jsem kartuši s lepidlem a naráz v nich zalepil borháky ze slanění nebo z jumaru. Střídavě stříbrné a hnědé, jen výjimečně jsem dal raději delší. Nad velkým kolmým koutem jsem zalepil dva háky jako štand. Tu cestu jsme nechali na jištění po vlastním, ale došlo na ní až jindy. Do jedné cesty jsem natloukl nýty. Zkrátka tak, aby to bylo pestré a dalo se tady i něco naučit. Nakonec to vyšlo akorát. Tentokrát nechyběly ani síly, ani materiál, ani vrtačky. Všechno nám správně zaschlo a drží.
Na lezení, na tu zaslouženou odměnu skoro nezbyl čas (nikomu). V sobotu jsem přeběhl jednu linii a v neděli další. To jsem ale musel odpoledne zavelet lezeckou pauzu a poslední háky jsem pak zalepil za šera (obráceně by ale na lezení nebylo vidět). Také jsme chtěli lézt jen to, co bylo zalepené dýl, aby to raději pořádně zaschlo. Další první přelezy budou patřit místňákům. Hlavně, že už jsou ty cesty odjištěné, když už jsem ten materiál přivezl. Za dva dny padlo 41 háků a asi 4 nýty, vzniklo dalších jedenáct cest.
Na zimu mi zbyl jeden borhák. Nezvykle nasazené tempo a nedostatek háků mě trošku rozhodily a tak jsem akutně objednal u Vlka další materiál. Dorazil záhy, jenže taky přišla zima a čas na moudřejší aktivity. Konec teplých víkendů, lezeckých i pracovních. Zrovna tak v Babylonském lomu, byl to poslední slušný víkend v roce.
Kromě toho se v neděli v Lomu děly další velké věci
Asi patnáct mravenců dělníků kopalo, hrabalo a nosilo. Odpadky, dříví a hlínu z jedné strany lomu na druhou. Málokdy jsem viděl na vlastní oči tak veliký transport materiálu. Hlíny, dřeva, kamení a odpadků. Možná na Helfenburku při kopání snod, nebo na Škrovádě, kde oddíl prořezával skály. Byli tu i kluci z "děcáku", které nová zajímavá činnost hodně bavila. Navíc na oheň o průměru asi čtyř metrů házeli kde co, a zastavili jsme je, až když chtěli ztopit veliké dlouhé klády. Za odměnu si tady potom budou moct vylézt s instruktory nějaké cesty. Vatra byla ale pořádná. Na skále bylo teplo a občas jsme se mírně přidusili, nebo nám na hlavu padal popel. Vonět jsme museli všichni strašně. Protože hladina vody v lomu přes rok kolísá, bylo zde zrovna bláto a pod některými cestami ještě všelijaké střepy a jiný odpad (to už ale po roce neplatí). Jezírko bude příští rok docela pěkné a čisté.
Petr s Hankou mě nasytili a ubytovali, háky a lepidlo jsme rozpočítali na půl,... Moc to potěšilo, ale stejně bych to dělal, nakoupil jsem další materiál. V sobotu večer jsem samozřejmě s mladšími kamarády popil i v hospůdce. Před odjezdem Petrovi maluju plánek, vyznačuji cesty a sepisuji jištění i kdo které cesty čistil. Domlouváme se, že k těm cestám napíšeme toho, kdo je první přeleze a padají první návrhy na názvy cest a obtížnost. Dávám dvakrát pět a zbytek musí přelézt místní borci. Loučíme se a odjíždím. Tahle událost ve mně hodně zanechala. To já jsem dlužník.
V galerii najdete fotky z brigády. Uvažte, že já jsem v lomu "odpracoval" jen dva a půl dne, což je pouze malý zlomek toho všeho, co tady bylo uděláno za poslední rok. A ještě si to vynásobte počtem skal, kde dávno makali jiní horolezci.
Po roce opět v Lomu - "Babčák"
Martin s Petrem ladí webové stránky a průvodce, přidávají fotky do galeriií, v lomu se leze a pracuje. S kamarádama z Domažlic jsem letos několikrát lezl i na skalách, Martin mi pomáhal v Šárce, s ním Ondrou a Vojtou jsem byl v Juře. Lom jsem viděl jednou v létě a na fotkách. Teď už vypadá úplně jinak. Místňáci tam stále makají. Kluci strhli volné bloky na horní hraně skály a prořezali stromy. Přelézají cesty a navrhují obtížnost, navrtali nové. Klasa se ještě neustálila, pár chytů zmizelo. Zařval i kus skály se štandem u jedné linie, ale to se dodělá. Schůdky, terásky, svah, další lezecké linie, nástěnka, stůl s lavicemi, Hanka sem chodí čistit "jezírko" od bláta a relaxovat.
Když jede kolem motoráček, zatroubí na pozdrav a všichni uvnitř koukají z oken na tu proměnu. Je to možná nejzajímavější místo podél téhle trati. Občas se sem jdou podívat zvědaví domorodci a fandí, chlapík od narpoti pomáhá. Ono nějaká skládka se vždycky hodí, když je doma zbytečné harampádí, ale to jak vypadá Babylonský lom dnes, má pro vesnici určitě větší přínos. Je neuvěřitelné, kolik toho za ten rok zmákli!
Na konec letošního roku se dlouho domlouvalo slavnostní otevření, ale přišly jiné povinnosti a zatím z toho sešlo. Přesto jsme se ještě sešli v lomu jednu další sobotu v listopadu, taková menší skupina. Byl to pěkný den, Babylonský lom je otočený na jih. Skála byla ve stínu studená a tak jsme s Petrem lezli co nejvíc na sluníčku jednu cestu za druhou. Původně jsem ještě poté chtěl něco navrtat, ale nakonec jsem raději lezl a dal si u ohně buřta (pověsili jsme jen nějaké maillony a řetěz). Něco je třeba nechat i jiným. Martin a Vojta pokusovali úspěšně další cestu, Ondra lezl a fotil. Hanka se oháněla lopatou.
Jak se tady leze
Letos jsem se tady nějak bál, možná to bylo tím, že mi na začátku zmrzly ruce. Tam kde se leze, je žula pevná. Jen místy se některé lišty drolí, ale to se oleze. Kluci přidali jedno jištění do dvou cest co jsme dělali loni, myslím že je to lepší. Konečně jsem měl možnost osahat si tu cesty v mojí obtížnosti a zadarmo nejsou, pořád se leze. Stěna je všude kolmá, nebo jen mírně položená. Pěkné technické kroky po lištách a občas bouldřík. Lomové lezení.
Jedna cesta se nastupuje zákeřně silově přes polici, na kterou se musíte protlačit a zvednout za malou škrabku. Nakonec si pomáhám expreskou a vychutnávám si zbytek asi nejdelší cesty. Pak jsme s Petrem ještě zkoušeli třeba krok v převisech ve vedlejší cestě, kde je nepříjemný zdvih přes nohu a nesmí se váhat, nakonec to šlo. Další legraci jsem si užil u jiné (těžší) cesty, kde je bouldrový nástup. Když jsem po mnoha pokusech zarputile vyladil "stupy" a vybojoval cvakací "chyty" u prvního háku, zjistil jsem, že ty chyty nejsou až tak extra, že necvaknu a musím odskočit. Vojta mi radil, ale pak mi suše sdělil, že dál je to stějně těžší. Má recht, i tak je to pěkná cesta a byl to boj. Doufám, že se mi povede natrénovat a příště tady vylezu alespoň něco, co mi teď nešlo.
Petr říkal, že v lomu se letos náhodou objevili i nějací lezci, kteří sem jezdí na dovolenou, divili se, že je tu nějaký lom a byli moc rádi. Pokračuje i spolupráce HO Domažlice a Výchovného ústavu a dětského domova Hostouň. V cestě Babí Léto je stěnová knížka. Určitě si vylezte nahoru a přečtěte si, co do ní děti - kluci napsali o radosti z lezení.
Společně se fotíme, opět večeřím a spím u Hanky a Petra, pánská jízda v hospůdce. V neděli jedeme s Martinem na Kaitr za plzeňákama, tam je ještě lezení na tričko.
Další možnosti
Pořád se dívám na tu hlavní stěnu. Je tu ještě dost místa pro dvě mírně převislé linie. Pro mě je tam možná jeden chyt a vůbec se to nepodobá tomu, čemu tady kluci říkají osm nebo devět. Myslím, že lezitelné to je, ale zajímalo by mě za kolik. A pak je tu ještě zbytek stěn.
Obdivuju všechny horolezce co mohli být u toho, když to někde začínalo. To se dvakrát nezažije. Pokaždé, když si do batůžku dám jen lezečky lano, expresky a jdu si zalézt, vidím i ty věci kolem. Dva, tři horolezce, co jdou ráno hledat do skal, večer se vracejí utahaní s jednou novou cestou a mají radost. Není nutné kvůli lezení rozebrat každý kus šutru, nebo vykácet hektar lesa, ale i samotný výlet okolo skal vždycky stál za to. Skály zdobí krajinu a je u nich příjemně.
Varování: Během práce v lomu vzala za své lenost spousty jedinců. Nebyl však zkřiven jediný živočichův chlup, ani vzácné květinové vlákno. Bývalá skládka je mimo chráněné území a práce byly předem projednány na patřičných místech.