Přechod pohoří Rila a Pirin, nejjižnější části karpatského oblouku.

RILA-PIRIN-SOLUŇ-ASPOROVALTA 2010




7.8.2010 so – cesta z města


Ráno vstávám kolem 7:00, naposledy přerovnávám krosnu a vyrážím do deštivé pražské soboty směr Florenc. Busy z Florence odjíždějí na „východní frontu“ tradičně až z posledních nástupišť, kde tedy kolem 9 ranní stepuju. Nálada není valná, chčije, sem docela nevyspalej, nastydlej, trochu horečka, kolem mě se rojí občané balkánských republiky s proslulými hranatými megataškami. Kolem 9 se na Florenc vyplížil bus bulharské přepravní společnosti Touring ltd. Je už z části plný, tak mám obavy, abys se tam narval. Řidiči počínají pasažérskou čeládku peskovat štěkáním : passporty!passporty! Já mám jenom občanku, údajně by měla na průjezd Srbskem stačit a ještě v papírech dřímám prošlý pas. No nakonec sem se nalodil a už si to sypeme směr Brno, busík vesele poskakuje na panelové D1. Vyfásnul jsem v buse místo vedle tvorečka, kterému pak s Tondou přezdíváme po čas cesty „klingon ze Startreku“. Ta podoba byla prostě famózní. V Brně dosedá zbývající část naší výpravy j.tTonda a já sem opustil klingona a sedl si k němu. Cesta docela příjemně utíká, možná to je tím, že jsou hodiny v buse pomateny asi o 6 hodin dopředu, tak to člověk tak neřeší, řidiči vesele hulí, ale jedou rychle, koukáme na stupidní americké komedie s bulharskými titulky  V buse jsme jediný trekaři, pár čehůnů míří k moři – saláti. Postupně zastávky Bratislava-Budapešť-tam už hřeje sluníčko a já se potím jak bejk, sem nastydlej, potřeboval bych tak 2-3 dny v posteli, no ale zrovna to tak blbě vyšlo. Hold bacil nikdy nespí. K večeru dorážíme maďarsko-srbské hranice, tam celkem dlouhý kontroly, profičíme Bělehradem a k ráno dorážíme na hranice Bulharska.

8.8.2010 ne – Mussala


Nádherně vyspaní… těla připomínající houslové klíče dorážíme kolem 6:30 do Sofie. Počínáme bloudit po autobusáku a snažíme se zjistit dokud jede bus pod hory do Samokova. Na vedlejším autobusáku(vnitrostátním) nás posílají na sofijské mhd, že bus do Samokova odjíždí z druhého konce města. Narazili jsem na nějakého Karla – pracovníka ČTK, který má jakousi mapu Sofie, tak společně pěšo vyrážíme k busáku na její druhý konec. Ještě předtím si měníme eura za leva-byla to snad jediná směnárna, co jsme v Sofii viděli…kurs zlodějský 1.9 za E. Při cestě Sofií se k nám přidává klingon z busu-máme podezření na špióna KGB Sofie je alespoň co jsme viděli v ranních hodinách dost mrtvé a ošklivé město, přirovnal bych to k Bukurešti, přesto v centru narážíme na prastarou babičku, která výborně švihá anglicky a radí nám, kudy k tomu autobusáku. Karel si zatím zajišťuje ubytování v hostelu za cca 15 leva, bude 2 dny čekat na kámoše a pak taky vyrážejí na Rilu. Míjíme stadion Levski Sofie, všude ještě markanty Ligy mistrů, která se tu hrála nedávno a divočinou(měl to být park) jdeme asi hoďku. Autobusák je pouze místo pod mostem, kde již bručí starší busík. Loučíme se s Karlem a za 6leva kupujeme lístky a kolem 12 vyrážíme směr Samokov(cca 1h jízdy) Dělá se pěkně, aspoň počasí, bus se škrábe do kopce kolem přehrady a vyhazuje nás v Samokově, tam chvíli odrážíme zájem místních taxikářu a mikrobusem o chvíli svištíme směr Borovets-poslední ostrůvek civilizace pod horami, cesta tam za 2 leva. Borovets je taková malá Pec pod Sněžkou, jeden nevkusný  obří hotel a řada restauraček, v jedné se dáváme poslední jídlo, majitel je v obličeji jako ředkvička, asi dost zalejvá, zkouší to na nás mistrně: „jak se mate“? No kuřecí měl ale dobrý, dobereme ještě vodu a docházíme k lanovce, která nám má dnes ušetřit 1000 výškových metrů. Majitel nás ještě varuje, že se dnes a zítra budou na horách čerti ženit, no nedbáme a vyrážíme. Lanovka za 12 leva ale slušná, pěkně výhledy, a už vyplouváme do mlíka, nahoře je fakt zataženo, ale neprší jen je kulový vidět.
Málem se nám podařilo vystoupit v půli cesty sic zvládlo se to a již jsem nahoře. Kolem 3 odpolední jdeme pohodovým tempem směr chata Musala, cestou potkáváme dost turistů, kolem chaty jen tak proběhneme a pak už je to docela prudkým stoupáním kolem zaslonu až na nejvyšší vrchol karpatského oblouku vůbec Mussala 2910m.  Summit na tam není dlouhý, už je dost pozdě, jsem tam sami, jen na meteorologické stanici je česká rodinka, chvíli kecáme, výhledy bohužel nula, samý mlíko, na Mussale se stanovat nedá, tak jsem sešli o kousek níž, místa tam taky moc nejsou ale dá se. Stavíme camp kolem 6-7 a pochvíli i trochu sprchne ale žádná vichřice se nekoná.

9.8.2010 po – nad Ribna ezera (bez ryb) 


V noci je dost zima, mně ne, mám vcelku teplej spacák, ale toník ve svém tenounkém prezervativu celkem mrzne. Snídáme stylově chléb s paštikou a čajík a obdivujeme se nádherným výhledům, je vymeteno a vypadá to na celodenní solare.  Kemp opouštíme 8:30, míjíme rodinku z Mussaly, chtějí dneska k Ribným jezerům, což je docela dálka, když vidím ty cvrčky, pochybuji, ale nechci je demoralizovat, spíš je povzbuzuju větou: „to dáte!“. Hned ze začátku je to stoupák na Malak Blizna 2777m, ale pak se jde s famózními výhledy prakticky po hřebeni. Následuje pár bezejmenných vrcholů, potkáváme skupinku vyvoněných Bulharů s nessesery – Dobr den! Následuje Goljan Bliznak a docela zdlouhavý sestup do sedla, kde je odbočka k chatě Grajčar, ale to není náš cíl. Kolem 12:30 docházíme k pěknému místu, kde potůček kříží cestu, dáváme hoďku pauzu, dobíráme voděnku a necháváme doschnout stan, který celý táhnu JÁ?!:-) Pak vede nenáročná cesta prakticky stepí směr Ribna Esera, míjíme několik potůčků a trubku s vodou, kde babča s dědou piknikují, krosny z 19.století, ale vysmátí, asi nějácí místní mágové, sbírají všelijaké kytičky. Dobr den! Trochu se začíná kazit počasí, tak nás myšlenky na zdolání Pavlova vrchu opouštějí a rozděláváme stan kolem páté asi hoďku cesty před odbočkou na Rybná Esera. Tonda našel místečko obklopené klečí na mechu, prý hřeje…Za chvilku nás míjí ti dva staří mágové a hecují nás, ať dojdeme na chatu k Rybným ezerů, no nereflektujeme na to, asi za 15 minut se spouští slušněj slejvák, ti museli prochcat. Nemáme moc vody, tak ji chytáme z plachty do ešusu. Asi po hoďce to ustává a já se hecnu a vydávám se zpět asi hoďku cesty k pramínkům pro vodu. Večer siesta s čajíkem. Spíme docela vysoko, ale výšková nemoc se nedostavuje. Dobrou noc děti, dobrou noc strýčku Fido.


Rila
foto by © Michal Mogmil

10.8.2010 út  - Chata Makedonia

 
Ránko vstáváme dříve a chytáme východ sluníčka – magické, od rána ho máme v zádech, pak nám přeleze přes hlavu a odpoledne svítí do ksichtu, - jdeme od východu na západ. Vyrážíme v 8, máme před sebou těžší úsek, stoupáme k odbočce na Ribna Ezera a začínájí jištěné úseky po kamenech k Pavlovu vrchu, foťáky jedou,  Tonda zpomalil, jo bojí se chlapec, za Pavlovým vrchem kousek sestup do sedýlka a pak celkem hnusnej a prudkej výstup na Černou Poljanu, funíme jak parní lokomotivy, já jdu pomalým tempem, ale moc nezastavuju, Tonda jde pomalu ale dodejchává se. Pak zdlouhavý sestup do sedla, kurva - je to sedlo jako kráááva, šutry, tráva, kleče a pak zase dlouho nahoru na Alaza Slap, je to už i dost nezáživné, začínáme klet.. Nahoře jsem kolem 13:00. A pak už následuje prakticky stepní cestička bez velkých námah a asi po 2 hoďkách zase nekonečný sestup asi o 800 výškových metrů k chatě Makedonia. Ve velkém vedru dorážíme dost KO. Podepsala se na nás krátká aklimatizace, ale začíná se to lepšit, já jdu první dny v horečkách a ukájím se myšlenkou, že už to může být jen lepší Makedonija není moc frekventovaný chata, stavěná opilým zedníkem, ostatně jako většina budov v Bulharsku. Vítá nás Veronika, studovala českou filologii na univerzitě v Bulharsku, tak domluva není problém, zná dokonce hospodu U švejka v Praze. Dáváme si výborný čaj, stavíme stan za 3 leva na osobu vedle chaty, za 12 se nám na chatě spát nechce, a proč taky, když máme stan. Domlouváme sprchu za pár leva ale prý až večer, až bude teplá voda. Vaříme polívku a rozhodli jsme se asi půl našich zásob jídla věnovat Veronice, máme toho moc a každé kilo je znát. Nejdřív dělají drahoty, ale pak už taška naditá dobrými hostinci, salámy, polévkami všech druhů a skupenství a bramborovými kašemi mizí v chatě. Je 6 večer, ale slunko vytrvale praží, je zde obrovské množství hmyzu, máme toho plný stan, Tonda to likviduje voňavkou, ale zdá se, že se jim to spíš líbí. Dotazuji se obyvatel chaty na medvědy – meika meika? Že prý ne, ale pamatují jich tady u chaty 6 najednou No spát se nám bude lehce, u chaty hlídá štěně voříška Caesar

11.8.2010 st – Predel 


Vstáváme už v 6, ještě je šero, dobíráme vodu, loučíme se s chataři a Caesarem a stoupáme klečemi nahoru-těla už jsou přivyklejší na hory, jde to líp a já už se pomalu zbavuji virózy-už ze mě lítají jen hleny.. Je krásně, traverzujeme po zatravněných bezejmenných kopcích, všude prakticky step, tady by to na běžky šlo! Jinak je to ale nezáživná krajina, kleče řežou do lýtek-12:30 jsme na posledním a nejjižnějším vrcholu Rily-Karpatnik a dáváme hoďku pausu, v dáli již se tyčí bílý  Pirin - libujeme si, jaký máme krásný čas oproti výpravě s jejíž deníkem se srovnáváme- do městečka Predel by to měla být je hodina sestupu dle Tondových slov(ve skutečnosti 5,5h) Záhy se ukáže, jaký to byl obrovský omyl. Sestup do Prdelu se ukázal jako nejtěžší úsek celé naší expedice. Nejdřív se ztrácí značení, bloudíme ve velkém vedru pralesními loukami, sviňské keříky nám drásají nohy - padáme na tlamu, na zadek, našli si nás už i mouchy, které začínají ve stovkách hodovat na našich zpocených hřbetech. Kurva, nevíme kudy, Tonda poukazuje zahnout doprava do lesa, prý že tam bude míň kopřiv a všelijaké havěti. Čekám že každou chvíli našlápnem na zmiji, kterých je to prý dost. Jsou to kritické chvíle. Les je kurva těžce prostupný, značka žádná, není vidět dál než na 10m, kam se hrabe Boubín, sklon 60 stupňů. Kurva dráty! Asi po hodinové krizi vylézáme na takový malý vršek, abychom se rozhlédli, kde to vůbec jsme. Jediný směr je správný, ale kudy. Všechny ostatní směry vedou cca 50 km tímhle pralesem do kopru. Traverzujeme přes pásmo 3 metrových kopřiv a ostružin doleva a konečně narážíme na lesáckou cestu. Značení samozřejmě žádné. Jdeme spíš po čichu, asi po hoďce narážíme na červenou, je tu ale asi 20 lesních cest a samé rozcestí a samá odbočka a značení nula. Nikde ani živáčka. Bloudíme dál a v protisměru to valí Bulhar na krosce a druhý na čezetě. Jsou ale dost natvrdlí a radí nám podivně a považují nás za Švýcary. Jdeme radši opačnou cestou… Dochází nám voda a začínáme spekulovat, kolik bez ní člověk vydrží. Asi kolem půl páté se různými oklikami a zacházkami konečně dostáváme k červené značce směr PREDEL!!!! Hurá a po chvíli je tu i potok s vodou, ochlazujeme chodidla a dobíráme vodu. Připadám si jako dojebanej jako marokánka a kůže tvoří jedno velký pohoří štípanců a drápanců. Až v 19:00 docházíme záhadně po žluté do Predelu. No fuj. Nesmírně hnusná etapa. U jakéhosi pomníčku a kostelíku u hlavní cesty dobíráme vodu. Asi bude dobrá, sjíždí se tam Bulgaři z široka daleka a čepují. Ptáme se prodavačů medu u cesty, kde postavit „palotky“-stany. Moc si neporozumíme, ale vyplývá z toho něco jako, že může kdekoliv. Jdeme tady asi půl hoďky po cestě po červené, ale schyluje se k dešti. Tonda začíná stresovat, tak fukneme stan do nejbližšího hlubokého lesa, stavíme ho praktiky na pařezech, no na hřebících by se spalo lépe. Stavíme už za deště a padáme mrtví do stanu. Dělám bramboračku a jdeme „spát“- i když, zde se to praktiky nedá. A to ještě nevíme, co nás čeká v noci…

12.8.2010 čt – sedlo Razlog


Stanovali jsme na fakt šíleným místě, spal sem asi po deseti minutovejch úsecích a modlil se, ať už je ráno. Zrovna když se mi na delší chvilku podařilo imitovat  spánek, slyším kolem hluboké půlnoci Tondu: „Peťo to seš ty?“ „kurva nejsem!:povídám tiše, něco nám asi leze do stanu…A opravdu něco většího objíždí čumákem vnější stěnu stanu a snaž se dostat přes ni. Beru do kudlu a povídám: „Tondo rozsviť čelovku, uvidíme, co přijde“ No o nepřišlo nic, akorát se rozhostilo hluboké ticho, nic jsme neslyšeli odcházet a do stanu se to taky přestalo dobejvat. Fuj! Chvíli sedíme bez dechu a čekáme co bude. Pak z předsíňky vyklízíme zbytky jídla, který jsme tam blbci nechali a dáváme je hluboko do krosny. Spíme tak na půl oka. Do rána pořádně nezaberu a modlím se, ať už je světlo. Za kuropění mizí všechny pekelné síly a vstáváme. Přes noc se mi rozestoupili žebra, ležel jsem na pařezu. Vyrážíme kolem půl 7 a stoupáme po asfaltce nahoru, po pravé straně narážíme na pěkné tábořiště a rozbořený mlejn a potok. Následuje kompletní koupačka na adama, praní věcí a raniajky. Dneska nespěcháme po tom hrůzném včerejšku si chceme orazit a to nás čeká nástup na Pirin. Z tábořiště odcházíme v 10 a stále stoupáme. Po chvíli cesta končí, míjíme ještě pár pěkných tábořišť a ze studánky dobíráme vodu. Procházíme všechny vegetační pásy, listnatý les střídá jehličnatý a pak už se dostáváme do kamenného kuloáru plného klečí a nádherných luk.  Cesta traverzuje doleva, nekonečně stoupáme a blbý je, že přes kleče nemáme žádné výhledy. Narazili jsem na obal od Mily-a Čech tudy kráčel!:-) V duchu si zpívám písničku na povzbuzení „tam kde hy, tam kde hy tam kde hynuli vlci, Čech se přizpůsobí Kolem jedné začínáme klečema klesat až k ke křížení většího potoka, tam dáváme pauzu, na chatu Yavorov je to už jen hoďka cesty. Dostáváme se na lesní cestu a pak docela prudkým traverzem okolo kopce a klesání k chatě. Ta je velmi sympatická, je za ní i sprcha a možnost rozdělání stanů. Posilňujeme se vodou z korýtka a dáváme si šopák, bob čorbu a čaj. To je lahoda. Po asi hodinovém spočinutí máme ještě čas a síly, tak vyrážíme dál stoupáním lesem k zaslonu a dál má být jezírko, kde jsme chtěli přespat. Je to celkem náročný výstup, navíc ke konci dne, tak to zapíchneme asi 10 minut cesty od něj, jdu se tam pak bez krosny podívat. Rozbíjíme stan mezi klečemi v takové malé vaničce, spíme prakticky v takovém kaňonu, kde se na jaře asi pěkně valí voda, ale teď tu teče jen potok. Večer klasika, polívka, čaj a jdeme celkem brzo spát. Taky krapet poprchává, ale zima není.

13.8.2010 pá – Vihren a jiné krtičáky


Dnes nás čeká jeden z nejhezčích a nejnáročnějších úseků výpravy. Jsem trochu nevyspalý, celou noc jsem sklouzával, stan byl na nerovný plotně. Vstávačka v 6:15, snídáme papundeklový chleba, potkáváme skupinku Bulharů, se kterou se pak míjíme celý den-cca v 9:00 jsme v sedle Razlog a já mávám na skupinu lidí, co stanovali v kaňonu vedle nás, vypadají jako mravenci, ale vidím mě a mávají zpět. Dle bujných kštic se zřejmě jedná o hipiies. Když nás nahoře docházejí, zjišťujeme, že s jedná o skupinku Čechů-skautíků z Prahy a budeme se s nimi potkávat prakticky po čas naší další výpravy, jelikož mají podobné cíle. Jsou to veselé kopy a je s nimi sranda. Den začínají sáňkování na holou na sněhových polích atd. Dále cesta pokračuje ze sedla doleva prakticky traverz pod těsně pod hřebenem, krásné výhledy, v dáli je vidět nejvyšší hora Pirinu Vihren a o něco nižší Kutelo I,II. Foťáky makají jak černý. Ve 12 docházíme k jištěnému úseku pod Končetem, napravo kilometrová díra nalevo pěti kilometrová klouzačka do údolí se sklonem 80 stupňů a je tu i celkem tlačenice Fuj, exponovaný úsek. O ocelové lano jsem se rozřízl prst, tak to dezinfikuju aspoň vodou s tangem. No zvládáme to až na menší odbočku nahoru na Kutelo, kam nás nahnal fofrník Tonda, když po chvíli oznamuje, že jdeme blbě, že se zde jedná o asi o bonus))) Kousek se vracíme a scházíme pohodově do sedla pod Vihrenem. Cesta nahoru vypadá ze zdola blbě až nebezpečně, ale zdání klame.  V jednu jsme na Vihrenu a je tu dost přelidněno a výhledy taky nic moc, moc se nezdržujeme a scházíme k chatě Vichren, asi 2 hodinový sestup, fuj nahoru bych to jít nechtěl. Z této strany míří na vrchol řada turistů Bulharů v adidasových botičkách, k chatě Vihren se dá dojet autem. Asi v 15:00 jsme konečně před chatou, těsně před ní nás nějaký Bulhar varuje na zmiji: „Be careful, there is a snake, very poison“ Trekovou holí buší do malého zmijátka, ležícího na cestě…no fuj. I přes varování, že chata Vihren stojí za hovno, se jdeme občerstvit. Dáváme si pifko, bob čorba a kuřecí stejk, ten byl nedodělaném, hnusnej, všude plno much, fakt nehezká chata. Chvíli kecáme se skauty a známými ještě ze Sofie, které tu potkáváme. Dobereme vodu a razíme po červenozelené podél krásného potoka najít místo na stan. Je tady komárů jak nasráno. Míříme nahoru, je to celkem dost jezírek, chci spát radši výš, netoužím po pokutě za stan, Tonda by stanoval hned, stresuje slovy:“ Hmm, Peťo nemám z té oblohy dobrý pocit“ Tondo hlavně neraď))) Rozbíjíme stan nahoře u jezera a pochvíli docházejí i skautíci. Je tu dost komárů, voda tu moc neodtejká a oni vegetujou v těch lagunách tak se ani voda tady dobrat nedá.

14.8.2010 so - Tevné jezero


Někdo nám říkal, že dnešní úsek je v turistickém průvodci označen za nejpůvabnější a potvrdilo se to. Vycházíme zase brzo, skautíci mají ještě půlnoc. Precizně jsem si sbalil, jsme na hory navyklý, jde se krásně, prázdnější krosny, no žůžo. Cesta vede přes kamenné pole a kolem spousty jezírek a potůčků, no ta příroda je jeden velkej kýč ale nádhernej. Nemáme moc vody a z jezírek se  nám moc brát nechce, jdu srát a objevuji pramínek, co se dere přímo ze skály. Hurá vodička čisťounká. V 10:45 se vydrápeme z kaňonu do sedla, otočíme se a máme Pirin jako na dlani, famózní výhledy. Dále cesta pokračuje po nenáročném hřebínku, už ty nádherné vyhlídky ani nefotím, ve 12 dáváme delší pausu na vysušení stanu a dalších věcí na bezejmenné hoře. Sluníčko krásně hřeje a tak se tam asi hoďku vyhříváme, absolutní ticho, nikde ani živáčka, jen orel skalní plachtí hlubokým údolím, fantazie.  Asi ve 4 hod přicházíme k Tevnému ezeru a rozbíjíme stan, je zde docela pěkný lágr, ale venkovní sprcha z vodou z jezera a v zaslonu dáváme omeletu, bob čorbu a pívečko Zagorka, mají tu ale docela draho, následuje čajík a meditace nad jezerem. Potkáváme zde kolegu z práce Ivana Šaleho v policejních kanadách, holt svět je malý. Hbitě vytahuje i placku…ha ha ha . V očekáváni, že od jezera půjde v noci zima se nabaluji, ale pak se zase slíkám, jelikož se ve spacáku těžce potím.

15.8.2010 ne – chata Pirin


Pospali jsem si až do deseti, nemáme důvod spěchat, času dost. Ráno už jsou skoro všichni pryč, vylézáme do posledního sedýlka vedlo posledního vrcholu Kamenitsa, poslední výhledy na Pirin a teď už se půjde jen z kopce (2 dny). Přes sněhové pole a pak už smažíme kolem potoka dolů k chatě Pirin to mají být jen 4 hodky.  Potůček se rozrůstá v říčku, opravdu překrásná, kam se hrabe Vydra na Šumavě. Baštíme borůvky a potkáváme bači s ovcemi a krávami a jednu mrtvou krávu. To je puch. Hned rozvíjíme teorie o tom, že zde asi řádí medvěd zabiják))). V jedné laguně v potoce neodoláme a v tom vedu se vykoupem. Museli jsem o to losovat, Tonoušovi se tam nechtělo se slovy: „O ooo nevim Peťo, nerad bych dorazil do Řecka nastydlý“ ale nakonec tam vlezl. Nebylo to ani tak ledové. Asi ve 2 hod jsem u chaty Pirin, hospodaří tady 3 strejci a Tonda jim prej večer pomůže s biologickými potřebami(chi chi chi ). Dáváme bob čorba a koukáme na Barcelona-Sevilla. U chaty se daj postavil stany, ikdyž terén není ideální. Mají tu drzého kocoura, snaží se nám rozdrápat stan, tak mu dávám zkrmit lovečák, abych ho odlákal. Později odpoledne doráží Ivan s kamarádkou Isabelou a skauti. Večer pálíme táborák, baštíme kebabčata, pijeme pívečko a z Ivana a Isabely se vyklubali hudebníci makedonské kapely z Čech, tak zpíváme u táboráku makedonské, české, bulharské a španělské lidovky( přišla ještě tlupa Španělů a Bulhar se Španělem). Bulhaři náš obviňují, že české písmičky jsou všechny smutné a tak jim nakládáme „co jste hasiči…“))))

16.8.2010 po – Rožeňský monastýr


Od chaty Pirin vyrážíme zase jako poslední, všichni už jsou pryč. Vycházíme dokonce až v 11 no tak velebnosti, takhle by to nešlo. Potkáváme Bulhara na Jawě jak jí trestá proti kopci. Byli jsme upozorněni, že dnes vstupujeme do nejteplejší oblasti Balkánu a to se potvrdilo. Teploty přes poledne atakovaly 42 stupňů a z nás leje. Ze začátku vede cesta docela do kopce a pak tak střídavě, louky, lesy, louky, lesy a celkem rovně po stezce přátelství. V 15 hod už vidíme známe pískovcové pyramidy v okolí Rožně a Melnika. Následuje docela blbě značený sestup chaotickou krajinou přes pískovce až k asfaltce, která vede k vesničce Rožeň. Sešli jsem ze stezky a tak trochu bloudíme v té pekelné výhni. Koukáme dost pod nohy, jelikož jsme byli varováni na větší výskyt zmijí, zejména růžkatých. Ale v těhle vedlech jsou zalezlé i zmije a ty vylézají spíše v noci, kdy loví. A jsou taky dost plaché. Dokodrcáme se do Rožně a pak už je to cca. 20 minut k rožeňskému monastýru, před ním je ještě zchátralý kostelík z pramínkem vody a vhodnými místy na stanování. Hned jsem si usmysleli, že tu přenocujem. Monastýr je atmosferický, zrenovovaný, pěkný, mnich mě vykazuje ze sakristie kvůli kraťasům. Po důkladně prohlídce a polemizováním na byzantskými motivy na stěnách, vaříme polívku u kostelíku a hrobu Jana Sandanskiho. Asi o hodinu dochází Ivan s Isabelou s tím, že tady taky budou nocovat. Po našem dotazu, proč došli tak pozdě, nás utřeli, že nechodí podle značek)) Večer sem přijede přenocovat ještě nějáký páreček od Ostravy. Sedíme za jasné noci na lavičkách, baštíme vynikající hroznové víno, které jsem si „půjčili“ od mnichů z nedalekého políčka a ochutnáváme ostraváckou slivovici a polemizujeme nad nesmrtelností chrousta. Pohoda až na komáry…Děsíme Ivana, že si pro něj přijde méďa, má z něj fóbii poté, co ho málem sežral v Tatrách.

17.8.2010 út - Melnik


Ráno se budím dřív, tlačí mě oči, zapomněl jsem si vyndat čočky a oči se zanítily, což bude znamenat asi 2-3 dny bez čoček, kurva, prd uvidim. No co se dá dělat. Loučíme se navzájem a vyrážíme směr známé vinařské městečko Melnik, kde chceme strávit den. Opět je ukrutné vedro kolem 40. C. Cesta vede kolem altánu za monastýrem, pod nohama se nám každou chvíli něco škubne, ale jsou to spíš ještěrky.  Krátká vyhlídka na pískovcových pyramidách a už následuje sestup do Melnika, nejdřív po skalách a pak korytem vyschlého potoka. Míjíme pobořené kostely a v 9:30 jsme na místě. Středem Melniku vede strouha, jinak je to hospoda na hospodě, ale všechno ve starém bulharském stylu. Je tu docela mrtvo, turistů minimum. Celý den se tak nějáko potulujeme městem a dospáváme se v parku, v místní samožce dokupujeme zásoby a hlavně pivo. Nemůžeme najít rozbořenou pevnost, kde jsme si dali s Ivanem sraz, že tam přechrápeme. V mapě jsem objevili tábořiště na kraji Melnika, tak se tam jdem mrknout. Místní nás od toho zrazují, chtěli abychom zapluji do místních úbytek, je fakt, že to není drahý kolem 11 leva noc. Na kraji Melniku se nám zjevuje kouzelný dědeček vysedávající u cesty a hlídající jakési staveniště a vede nás za staveniště na místo k říčce pod kaštany, že to tady můžem rozdělat. Dobrák. Kupujeme mu pak ve městě pifko. Večer vyrážíme do města a zaplouváme do nejobsazenější hospody. Dávám si vynikající opékané brambory a sýr a zjevují se nám Ivan s Isabelou, tak hodujeme a oni si notují do nahrávek makedonské hudby. Kolem půlnoci se loučíme, tentokrát nadobro. My směřujeme do Řecka, oni ještě asi den zůstávají a pak míří na sever Bulharska. Noc je v klidu občas foukne, máme postavenou jen moskytiéru, tady fakt neprší, říčka šumí.

Pískovcové pyramidy u Melniku
foto by © ?


18.8.2010 st - Melnik


Ráno stáváme dřív, asi po šesté, nechceme se potkat se zedníky, co zde staví. Snídáme v parku, část papundeklových chlebů se salámem už nemůžeme ani vidět a tak je rozdáváme potulným psům. Kolem půl 9 odjíždí za 2.5 leva mikrobus směr Sandanski, ještě ho zadržuje místní žebrák- Spechen sie deutch? Parlevu france? Do you speak english? LEVA LEVA LEVA! Asi za 40 minut jsem v Sandanském, bloudíme, město hnusné. Na autobusáku chceme jet do Kávaly ale nic tam nejede, jen předražený autobus do Serresu a tam se nám nechce, nevíc to odjíždí někde z prdele z benzínky OMW. No trága. Doplňujeme zásoby v místním marketu a rozhodujeme se pro vlak – rychlík do Soluně.  Míříme na nádraží, které je úplně na konci města v průmyslové části, je to už prakticky brown field, vše zkrachovalé, hnusné, chaoticky vystavené a navíc děsné vedro. Nádraží je ale zrekonstruované a my čekáme celé odpoledně na rychlík do Soluně. Jede v půl osmé. Utrácíme poslední leva v nádražním kiosku. V 7 večer je tady 32 stupňů ve stínu – fuck. Rychlík přijíždí včas a kolem půl 11 vystupujeme ve stále ještě rozpálené Soluni. Kupujeme jízdenky na rychlík do Sofie radši předem. Ceny jsou jako u nás ne-li nižší. Myslím 12 euro na osobu Soluň – Sofie. Ještě večer sedáme na bus na okraj Soluně odkud by měl jet další někam do oblasti Epanomie na „Golden Beach“ jak jsem našli na netu doporučení od jedněch Čechů, kteří tam jeli před rokem a chválili si to. V samotné Soluni je moře špína. Další bus už bohužel nejede a tak trávíme noc na zastávce. Ráno sedáme na jeden z místních spojů, který nás však veze očividně do horoucí prdele. Vystupujeme na „Golden beach“ je zde kemp, ale úplně prázdný, moře vypadá jak na Mácháči a na pár lehátkách se válí místní důchodkyně. Dotazujeme se německy domorodců, „keine leute hier, warum? Po zralé úvaze sedáme na bus zpět do Thessaloniki a nacházíme další autobusák z něhož jede bus do vyhlášeného turistického letoviska Asprovalty. Kolem třetí jsme tam a jsme v rámci možností spokojeni, pěkné čisté pláže, spousta turistů, levný kempík, vrháme se do vln utopit blechy, které s námi kamarádí už z hor V kempu rozbíjíme stan.

19.8 čt – 20.8. pá – 21.8.so – 22.8.ne


Tyhle dny trávíme převážně povalováním se u moře. Moc nás to nebaví, stačila by klidně polovina času. V neděli už nemůžeme dočkat odjezdu.  Navečer jsme už v Soluni, plánovali jsme prohlídku, ale nepodařilo se nám uschovat krosny, automatické skříně kradou eura bacha! a neotvírají se, tak do 00:30, kdy nám jede rychlík do Sofie zevlujeme na nádraží. Konečně se dočkáme, rychlík plný Bulharských cikánských klanů a jeden Japonec a taky potkáváme staré známe skauty Pospáváme, vzbudí nás jen pasová kontrola, kdy docela ostří celníci vyfackují jednoho cikána: „passporty!passporty!!! Ráno dojíždíme do Sofie docela na čas, kolem půl osmý a o půl desátý nám jede bus Touring Ltd směr Praha. Vše klaplo, jen jedeme jak slimáci, pořád stavíme a jedeme starou rachotinou 50 km per hour max. Na hranicích si taky postojíme. Pak Bělehrad-ráno pak už Budapešť-Bratislava a jsme doma. Toník vyskakuje v Brně a já se v Praze začínám usmívat na ty český věčně zpruzený ksichty. A už bych zase někam vyrazil, nejlépe další hory!!!!