Už delší dobu jsem měla v plánu vyzpovídat Míšu Drlíkovou a jarní výjezd do Francie mi k tomu napomohl. Tato lezkyně patří už léta k naší lezecké špičce, na svém kontě má nespočet 8a, 8a+ i několik 8b, a aby to něměla za pořádným vápencovým lezením pořád tak daleko, Francie se stala jejím druhým domovem. 

Tak se zase potkáváme ve Francii, která ti posledních deset možná i víc let přirostla pěkně k srdci a vlastně v ní trávíš víc času než doma v Česku. Takže na začátek a pro pořádek, kde je tvé doma?
Jsme doma pořád tak napůl. Ve Francii máme sice lezení, ale doma máme rodiče, dům, domácí mazlíčky... Roman by určitě radši zůstal ve Francii, ale já to nedokážu. Toto rozhodnutí by znamenal nevratný krok. Pořídit si tu bydlení, zařídit stálou práci a další věc je, že ve skalách se sice jako cizinci už necítíme, ale mimo skály ano - přeci jenom nejsme Francouzi. A co tu dělat v létě, když je tu takové hrozné vedro. Prostě já se k takovému kroku nedokážu odhodlat.


Míša Drlíková a Roman Pavlorek
foto by Pepe Piechowicz

Když to tak počítám, tak vy většinu roku trávíte v autě?
No vlastně jo. Pokud jsme ve Francii a je extrémně hnusně, tak přespáváme u kamarádů nebo u Mischela v domě, ale například loňské jaro jsme spali v domě dohromady třikrát. Ale zas v autě se nám spí dobře. Někdo si říká, že je to nepohodlné, ale my v něm spíme rádi.


Le murdes cyclopes (8b/8b+)
foto by Pepe Piechowicz

Poprvé jsme se seznámili v Havířově nebo někde na závodech, ale to už jsi patřila k naší lezecké špičce. Jak jsi s lezením začala?
Úplně poprvé jsem lezla na gymplu v sedmnácti, kdy jsem společně se spolužákem začali jezdit na Slovensko. Na Porubce jsem vylezli první čtyřky, pětky. Sulov tenkrát ještě nebyl odjištěný. Pak jsem také jezdili na Manín, Štramberk. Trénovali jsme trochu ve sklepě nebo na hrazdě, ale spíš se naše výjezdy do skal podobaly romanticko-dobrodružným výjezdům. V osmnácti jsme poprvé jeli stopem do Itálie na dva týdny, ale pořád jsem lezení brala víc jako zábavu než sport. To se změnilo, když jsem se seznámila s Romanem a vyjeli jsme do Boux a do Španělska. Tam jsem zjistila, že se člověk může také v cestách zlepšovat. Poté jsem začala chodit na vysokou do Brna a tam už byly i větší možnosti k tréninku. Po výšce jsem s Romanem dělala přes léto výškovky a pak jsme jezdili na skály. To nás drží doteď.

Co jsi vlastně vystudovala? Co na to rodiče, že ses po škole své profesi nevěnovala?
Vystudovala jsem molekulární biologii a genetiku, a že se svému oboru nevěnuju mě nemrzí. Samotná škola mě hrozně bavila. Když jsem se na ní přihlásila, tak jsem nepřemýšlela o tom, že až dostuduju, tak mé zaměstnání bude vlastně život vědce, který je zavřený v laboratoři, což mě samozřejmě neláká. Možná, že kdybych vystudovala veterinu, kterou jsem původně chtěla a rodiče mě odradili, tak bych se vystudované škole věnovala. To by byla práce, kterou bych nepustila jen tak k vodě a asi bych pak neměla takový životní styl, jaký máme teď s Romanem. Ale možná, že to bylo štěstí, že to tak dopadlo a my lezeme a děláme, co nás baví. Nebo možná toho budu jednou litovat. Žiju ale přítomností a nepřemýšlím, co bude. Rodiče si už zvykli, co jim zbývá:) Spíš jim vadí, že nejsme doma, ale o to raději nás potom zase vidí.

Co bude, mě vlastně začalo zajímat až když jsem měla několik lezeckých úrazů a tím i delší lezecké pauzy. Ty jsi žádné lezecké úrazy nikdy neměla?           
Nic vážného, když nepočítám loket - přetížený spíš z válečkováním stropu a párkrát prsty trochu víc bolavé, než je zdrávo.

Určitě spoustu lezkyň zajímá, zda plánuješ rodinu?
Vždycky jsem odpovídala - zatím ne, ale teď už je to vzhledem k věku asi hloupá odpověď...


Váš životní styl vyžaduje ale docela velkou skromnost. Ta vám asi nijak nevadí?
Jsme skromní – to je asi i na nás vidět. Je to ale naše volba. Buď budeš hodně pracovat a málo lézt nebo naopak. Pracujeme tak, aby nám to vyšlo, plus nějaká rezerva. Určitě máme štěstí v tom, že máme vlastní bydlení a nemáme dluhy, což také hraje roli.

Jak už jsi zmínila, tak po prvním výjezdu do Španělska jsi změnila pohled na lezení a zjistila, že ho můžeš brát také jako sport. Začala jsi cíleně trénovat a zlepšovat se?
Tak určitě. Před Španělskem jsem měla vylezenou na Maníně 8- a po příjezdu do takových oblastí jsem byla překvapená, jak jsou ty cesty dlouhý, vytrvalostní. Viděla jsem pak, že lezení je taky o něčem jiném a je třeba se na to připravit. Vlastně rok na to jsem vylezla na Sulově Hranu 1624 9/9+. Ve zlepšení mi taky hodně pomohlo, že kvůli bolesti zubů jsem ve Španělsku zhubla pět kilo. Asi jsem nastartovala i jiný metabolismus a další věc byla, že jsem na zájezd nebyli pořádně zásobeni jídlem a tak jsme s ním šetřili. Určitě jsem se ale k lepší formě vylezla na skalách. Na umělce jsme začali trénovat až po postavení stěny v Havířově někdy v roce 1997. To jsem začala i závodit a byla sranda, že u nás ženy v té době měly nejvíc vylezeno 7c na on-sight a závodily jsme s babama na Světovém poháru, který měly 8b. To byl hrozný nepoměr, ale u nás se moc o tréninku nevědělo a navíc oni byly vylezené z venkovních skal.

A závody tě bavily?
Ne. Sice jsem soutěživý typ, ale nedokázala jsem zvládnout ten stres. Na závodech jsem i v nejlepší formě nezalezla, tak jak bych si přála. Ani OS vlastně není moje silná stránka, když mas jen jeden pokus a musíš vylézt. Jak to často o sobe říká Seb - nejsem hráč:)


ČP v boulderingu Ostrava
foto by Pepe Piechowicz

Snažila ses na on-sight někdy soustředit?
Vlastně ne. Je to i stylem skal, na kterých lezeš. Lezli jsme hodně v Bouxu a tam on-sightovat 7c je těžké. Pak jsme přijeli do Leger a spadla nám brada. Byl to úplně jiný styl , neuměla jsem v krapasech vůbec lézt, tak jsme se učili na lehčích cestách a teď není co "onsaitovat". V Tarnu se mi povedl akorát dobrý flashový počin Planet Groove 8a. Roman přehákoval spodek a špatně vymyslel vrchní boulder. Řekla jsem si, že to zkusím a spodek improvizovaně přelezla vlastně on-sight, boulder jsem si vymyslela úplně jinak (naštěstí) a lehký vrch už mi Roman poradil. Jinak mám na OS či flash  několik 7c. Většinu na OS, protože máme s Romanem vždycky úplně jiné metody, tak lezu raději první...

Tvé první 8a bylo Reve de Papillon v Buoux. To bylo mezi ženami ještě tenkrát dost magické číslo. V kterém roce to bylo? Měla jsi respekt z čísla?

Bylo to v roce 1999. Myslím, že v té době měla 8a vylezeno Bára Stránská, Saša měla Opus Dei na Sulově, Věrka Hradní spáru v Krase a ty jsi Reve vylezla týden přede mnou. Já jsem Reve pokusovala asi měsíc na podzim 1998, jedním z prvních pokusu jsem spadla v posledním těžkém kroku ve vylezu z traverzu a potom jsem už asi stokrát spadla v čtvrtém - dlouhém kříži, psycho, navíc byla děsná kosa, prsty jsem mela do krve a s přelezem jsem musela počkat do jara. Respekt z čísla jsem určitě měla, ale ten mam pořád:) Po vylezení se asi respekt z čísla trochu uvolnil a hned po návratu domů jsem vylezla na Slovensku Black Diamond 10- na čtvrtý pokus a Starobu na krku. Na podzim jsem se do Francie vrátila a začala jsem zkoušet rovnou 8a+. Tabou v sektoru Bout du Monde byl vždycky můj sen a z těch, co v tom sektoru vedou asi nejsjízdnější nebo spíš víc o vytrvalosti než o bouldrech. A zase to bylo stejně jako s Reve, na podzim jsem to nevylezla, až na jaře další rok... a na podzim potom i první 8b, Tabou zizi. Choucu jsem vylezl až v roce 2005, pro změnu docela rychle, asi na šestý, sedmý pokus. Zimní bouldering na stěně byl znát.


Čp v boulderingu v Ostravě
foto by Pepe Piechowicz

Když jsme u sektoru Bout du Monde, tak se zeptám, zda se trend sekaných cest už ve Francii zastavil? Nebo něco se mi plete, že byla snaha tyto cesty přelézat bez sekaných dírek…?

Snaha přelézat cesty bez sekaných dírek byla asi něco jako teď lezeni odjištěných cest v Ceuze na vklíněncích:) Jo, vylezli nějaké 7a bez jedné sekané dírky a bylo z toho 7c...člověk, který by bez sekaných chytu vylezl Tabou či La Rose se ještě nenarodil:) A trend sekaných cest - mám pocit, že je na ústupu, všude, nejen ve Francii, se teď minimálně  seka a vice sikuje:( Třeba v Legeru je to případ většiny nových cest.


Jakých francouzských lezců si vážíš? A jakých českých?
Vážit si je silné slovo, pokud se jedna jen o sportovní výkon a lezců nebo lezkyň, kteří mě inspirují tím, jak dobře lezou je spousta( ve Francii víc:))Nepadám na zadek před výkony dětí a mládeže,spíš mě potěší, jak dlouho a jak dobře lezou „starouši“. A samozřejmě vždycky víc obdivuju holky - z těch místních mě naposledy nadchla Florence Pinet - technikou a neuvěřitelnou bojovnosti. 

No bohužel už Buoux není v dnešní době moc trendy, lezou se trochu stylově odlišné cesty, lítá se v převisech, laktáty přetékají z předloktí, není to škoda?
V tomhle jednoznačně zastávám názor Seba, klasické oblasti nejsou trendy, protože jsou těžké - Margalef jsou taky dírky a ten je trendy až moc. V poslední době se ale lidi docela do starých oblasti vracejí, možná to ovlivnil i nastup silných bouldristů, kteří nechtějí lézt jen mléčné dráhy.

pozn. Seb je kamarád Míši a Romana, vynikající francouzský lezec.

A vy se do Buoux někdy vracíte?
Minulý rok jsem se vrátili do nově otevřeného sektoru face West. Počasí nebylo zrovna příznivé, ale stejně jsme se zase podivovali nad těžkostí cest. Položené a kolmé cesty bez chytů byly těžké a asi kdyby tam člověk chtěl zase něco vylézt, musel by zase začít v Buoux vice lézt. Mám tam ještě par projektu, třeba La nuit du lezard (Alain Robert solo), musím nějak přemluvit Romana, jemu se do dírek dvakrát nechce:(

Přijde mi, že Buoux ti lezecky dost sedí: dírky, občas lišta. Leger je dost změna – dlouhé taky, krápníky, kolena... Jak ti to tam ze začátku šlo?
Dost špatně. Roman sem chtěl začít jezdit, protože on dírky nemusí, a když jsme objevili Leger, tak už nechtěl jezdit jinam. Byla jsem tu ze začátku nešťastná, protože v krápnících mi nešlo lezení vůbec, zakládání kolen, dlouhé kroky atd… Trvalo mi rok než jsem si zvykla. Ale určitě mi to dalo hodně a jakmile jsem zjistila, jak tu lézt, šly 8a rychle. Kdežto v Boux jsem si každé další 8a musela vydřít! Nebaví mě tolik dlouhé vytrvalostní cesty s odpočinky, radši kratší a údernější třeba jako ve Frankenjuře.

Určitě mě zajímá, které vylezené cesty si nejvíc považuješ?
Takovou otázku jsem čekala. No nevím, je jich hodně. Tak určitě si vážím cest z Buoux, takže Tabou Zizi a Chouca.
Byla jsem tenkrát možná čtvrtá žena, která ty cesty vylezla. Pak Abregenief, což byla cesta, na kterou jsme cíleně přes zimu trénovala a byla to cesta, o které se mi i zdálo. V Leger si pak vážím Le Placard, který byl 8b a i Stiquel Mana…. Prostě cest, které mají jméno.


Hrana 1624 9, kdysi 9/9+
foto by Pepe Piechowicz

Na cesty si podle mě hodně trpělivá. Na přelez netlačíš. S Romanem si cesty ladíte až vyladíte….Stalo se ti někdy, že ses do cesty už nevrátila, řekla si, že to nemá cenu…?

Myslím, že ne, možná jen kvůli počasí jsem projekt nechala na další zájezd. Ale s tou trpělivostí je to tak, že teď v Česku už moc netrénujeme, jen se udržujeme. Vlastně trénujeme na skalách, takže když přijedeme, tak se pomalu snažíme prokousat k formě zpátky. Ve formě už pak nemusím být tak trpělivá:) - osmiček na jeden, dva pokusy mam taky dost:)

Jak vás mezi sebe přijali francouzští lezci?
Těžce. Z počátku byli hrozně uzavření. Až když jsem začala nacvičovat Abrege, Nief, tak se s námi začali bavit. Nevím, jestli to bylo elitářské, nebo že jsme tu jezdili už dlouho a mluvili francouzsky. Francouzi jsou v tomto zvláštní.
Dívají se divně i na lezce z jiné části Francie. Teď už tu máme spoustu lezeckých kamarádů.

Klasa ve Francii se mi zdá docela přísná, podobně jako v Itálii. Co myslíš?
No je pravda, že třeba ve Španělsku míváme vždycky přelezy rychlejší, ale může to být i tím, že tam nepracujeme a jedeme jen na lezecký trip - tedy se soustředíme jen na lezení.

Jaké další oblasti bys ve Francii doporučila?
Určité stoji za to, podívat se do okolí Briancon či do Savojska.

V Leger máš už skoro všechny 8a, 8a+ vylezeny. Co tu budeš lézt?  Budeš muset do něčeho těžšího!
Jo v Legeru to je docela těžké, 8béček je málo a 8b+ už jsou hodně těžké. Musela bych začít zase trénovat, abych se dostala dál. Pořád mám  vyhlédlé  Le Mur Des Six Clopes, ale na to už potřebuju fyzičku a navíc je to tam těžké s podmínkou. Zkoušela jsem taky Le Nabab, ale v Dit moi (prvni cast cesty za 8a) je utržený chyt, čímž vznikl těžký boulder. Na 8b bych musela mít jinou formu. A taky nepolezu jen v Legeru, ne? Hrozně mě baví objevovat nové oblasti, lézt cesty různých stylu na různých typech skal.

Co tě nejvíc na přelezech těžkých cest baví?
Nejvíc mě baví cesty, ve kterých neudělám ani krok, nejde mi cvaknout jištění a všechno tohle musím vyřešit. Skládám to, až to dám dohromady. Ale fakt je ten, že když pak cvaknu řetěz, tak si oddechnu, že už cestu nemusím lézt.


Abrege, Nief 8b
foto by Pepe Piechowicz

Míváš někdy lezecké pohodové dny, jako kochání se z vršku, lezení lehčích cest? Kolik vlastně dní v roce lezete?
Lezeme hodně lehčích cest, ať už na začátku sezony, na rozlezeni, nebo pro radost, určité nejsem typ lezce, co leze jen osmičky. A v oblastech v horách, jako je třeba Ceuze nebo skaly v Savojsku se kocháme permanentně:) Nepočítám dny co lezeme, spíš ty, co nelezeme. Málokdy se stává, že nelezeme víc, než dva -tři týdny v kuse (kvůli práci).

Co motivace? Ta se tě stále drží?
Ztrátu motivace nemám. Někdy hodně pracujeme a lezeme málo, takže po lezení spíš toužíš. Pak když se dostaneš do skal, jsi jak urvaný ze řetězu. Kdyby motivace šla dolů, šla bych pracovat.

S Romanem spolu trávíte téměř každý den v roce. To si ani trochu nelezete na nervy?
Na nervy si nelezeme, standardní hádky někdy máme, ale neměnila bych. Možná to je síla zvyku… Pracujeme spolu, lezeme, žijeme, trávíme spolu celý rok a i lezení spolu prožíváme, což mi přijde taky fajn.

Roman se taky v lezení obrovitě zlepšil…
To je pravda. Myslím, že je to i tím, že jsem začali lézt po větších chytech než jsou v Boux a začal si víc věřit.

Máš spočítáno kolik máš vylezených 8a, 8a+, 8b?
Jak jsem vylezla sté 8a, tak jsem přestala počítat. Teď bych to odhadla tak na 140? Čisté 8b čtyři. Spíš mám víc 8a+/b.


Abrege, Nief 8b
foto by Pepe Piechowicz

Mám takový dojem, že ty jsi jedna z mála lezkyň, která je venkovním boulderingem nepolíbena. Nelákají tě i jiné disciplíny jako třeba právě ten bouldering nebo vícedélky?
No to je pravda. My ani nemáme bouldrmatku. Ale kdybychom měli bouldry blízko bydliště, tak bouldrujeme. Máme Pulčiny, ale to není jako u vás na severu. Nedávno nám jeden Američan žijící v Německu básnil o Boru, že prý je to kvalitou srovnatelné s Bleau, tak možná vyrazíme:)

Kam bys ráda tvé lezení a lezecký život dál směrovala?
Hlavně bych chtěla zůstat zdrava a lézt co nejdéle, je to sice klišé, ale je to pravda:)

Do jakých jiných oblastí by ses ráda ještě podívala?
Teď nás Seb s Katy lákají do Andalusie a nebyla bych proti Americe, kdyby na ni byly fondy.

Co říkáš na naší nastupující mladou generaci?
Když pominu Adama (ten už určitě není nastupující), moc lidí neznám, takže bych to raději moc nekomentovala:)

A na závěr se zeptám, kdy přijedeš do Labáku? Co vůbec "Frantíci" vědí o našem lezení?
Labák nás láká, jen nejsme v Česku v tu správnou roční dobu a v létě písek pro potiče jako my není:) Ale Francouzské kámoše tam porad posíláme, tady si většinou všichni myslí, ze se u nás na pisku pořád lezou jen vraždy na smyčkách. Chystali se k nám loni Alsasani (Pierre Bollinger), ale nakonec příliš zapařili v Berlíně a skončili v Juře:(

Děkuju za rozhovor a přeju hlavně to zdraví, protože pak můžeme dělat to, co nás nejvíc baví! Pepemu díky za krásné fotky.