O přelezu "Starejch hadrů" a dokončení Alpské trilogie Ondrou Benešem už bylo napsáno mnoho fajn článků, takže opakovat něco dalšího lezecké veřejnosti by bylo jaksi zbytečné. Kdyby si přece jen někdo chtěl osvěžit paměť, tak doporučuji přečíst níže uvedené:
Silbergeier (2006)
End of Silence (2008)
Císařovy nové šaty (2009)
Ti, kteří si nechtějí přečíst dále několik vět o natáčení, můžou celý film stáhnout v různých obrazových kvalitách na stránce
www.morchella.cz
Nebo si ho můžou rovnou pustit zde:
Jak se točilo
No a aby článek nebyl jen odkaz na video, tak si sem trošku vyleju srdíčko o tom, jak jsme to spáchali po té záznamové stránce.
Nutkání něco natočit ve větší stěně sílilo už od doby, co jsem si zamiloval vícedélkové lezení. Zkusil jsem se teda držet hesla, že s drzostí nejdál dojdeš a na jaře 2009 oslovil Ondru Beneše, který měl tou dobou vylezeny už dvě cesty z trilogie. Odhad, že se to léto chystá na Šaty, se potvrdil a k mému velkému nadšení souhlasil s mým natáčením. Popravdě mám pocit, že zpětně trošku lituje, protože svoji činorodostí okolo hotového filmu jsem ho zviditelňoval víc než je pro něj příjemné, neb je to člověk skromný a téměř plachý :)
Na velkou akci je potřeba velký nářadí, takže jsem upgradoval svoji kamerovou techniku na profesionálnější kousek a zakoupil za hlasitého úpění rodinného rozpočtu kameru Canon XH-A1, která měla zaručit, že se nad hotovým dílem nebudu moci vymlouvat na nedokonalosti techniky. Pak už jen několik telefonátů a koncem srpna 2009 jsem nakládal vercajk do Ondrovo lezecký káry.
Druhý den už lehce vyjeveně stojím pod nástupem cesty na východním úpatí pilíře Fleischbanku. Kluci mají naštěstí v cestě natažený fixy, aby nemuseli během zkoušení pokaždé absolvovat opruzné slaňování přes převisy a traverzy. Jumary jsem neměl v ruce asi deset let a před tím snad jen jednou, takže se mé kanceláří zchátralé tělo jen pomalu posouvá do první lezecky zajímavé délky. Naštěstí mě neustále vtipkující dvojice Ondra & Guido povzbuzuje a zásobuje radama jak nejlíp stoupat. U klíčovýho místa v prvním převisu si pak poprvé rozbaluju ten svůj cirkus. Mým cílem byly co nejlepší a nejstabilnější záběry, takže abych nemusel podstupovat celodenní torturu sezení v sedáku bez mrskání sebou a nadlehčování, tak mám přibalenou malou dřevěnou sedačku. Pro stabilní záběry na delším konci ohniska zase malej stativ, kterej si opírám střídavě o sedačku nebo pupek, bo kamerka má přes dvě kila. Naštěstí to stíhám tak, že kluky nezdržuju a moje natáčecí snažení je ani moc neovlivňuje. Vím, že musí všechno vyjít na první, protože bych je těžko přesvědčoval, aby to dali znova, kvůli tomu, že jsem neměl zaostřeno, že bych si potřeboval vzít navíc nějaký detaily nebo zrovna bylo blbý světlo.
Po pár letech, kdy jsem si trochu odvykl pocitům při horském lezení, jsou pro mě některé okamžiky dost výživné, zejména pak zhoupnutí při nástup do jumarů v klíčovém velkém převise. Nicméně si říkám, že je to všechno OK, kluci jsou zkušený, lana maj oblepenej oplet jen na jednom místě a štandy jsou poctivě vybavený dvěma nejtama. Z jistoty mě vyvádí až konec poslední klíčové délky, kdy se jumaruje pár set volných metrů nad údolím a na konci je fix cvaklej jen do jednoho nejtu drátěnou karabinou. Když jsem to pak říkal Ondrovi, jen na mě mrkne: "Nojo, prostě Guido." :)
Teprve když na konci dne jedu po fixech dolů a sleduju ty nekonečný metry kolmý a převislý skály s obtížnostma mezi 9- až 10+, tak si říkám, jak to musej mít v palici hoši srovnaný, že se dokážou koncentrovat a dát tohle všechno během jednoho dne s vidinou, že když slítnou v těžký dýlce, tak se jejich šance ten den na přelezení v kusovce rapidně snižuje.
Když bych ten tejden v Kaiseru shrnul, tak to byl pro mě jeden z nejsilnějších nelezeckejch horskejch zážitků. Doufám, že se mě to všechno podařilo vměstnat do tý půl hodiny hejbacích obrázků, který tady dneska vystavuju světu.