Tento článek není popisem skalní oblasti, horského výstupu nebo zprávou o špičkovém sportovním výkonu. Je to pokus o reflexi, zamyšlení se nad tím, co a proč dělám. Co zde hledám. Není idealizovanou vizí čarokrásných krajin ani pusté rozplývání se v romantických vizích stylu „miluji hory“. Je snad pohledem člověka, který se nadchl a pro toto nadšení změnil svůj svět.
Minulý týden jsem shlédla zajímavý díl 13. komnaty s Renatou Chlumskou, ženou obdivuhodné osobnosti Görana Kroppa. Mezi rozhovory s Renatou byly zařazeny krátké vstupy s komentářem vystudované psycholožky. Zpočátku jsem jim nevěnovala hlubší pozornosti, posléze se mi vyrojily v paměti a dokonce vyvolaly lehké, avšak opodstatněné rozhořčení. Tato „renomovaná“ psycholožka identifikovala horolezectví jako adrenalinový sport, a tím začlenila horolezce a příznivce chvilek trávených v prostředí přírody do skupiny bytostí vyhledávajících vzrušení a adrenalin pro naplnění svých životů. Prý to okolní společnost chápat nemusí, ale někteří z nás, z lidí to zkrátka potřebují.
Jako osoba, jejíž fantazie je takřka nezměrná a schopná tvorby neskutečných obrazů, se v žádném případě nemohu s takovým postojem sjednotit. A čí myšlenky taková představa horolezců vlastně reprezentuje? Horolezců samotných? To asi těžko… Pokud budu vycházet pouze z vlastní zkušenosti, adrenalin je pro mě symbolikou strachu a vzrušení z jeho překonání. Strach je ale něco, čeho si jako drobeček v moři skal a hor rozhodně nechci dopřávat. Když se trmácím s mnohakilovým batohem několik hodin do kopce, rozdírám si prsty o pískovec nebo zírám na ledovcové trhliny, není to vyplavování jednoho hormonu, co mě nutí absolvovat to znova. Důležitý je pro mě pocit radosti, čistoty, naplnění, souznění, přátelství a vlastní hodnota pramenící z vnitřního překonání. Čistý vjem toho, jak se mi studený vzduch hrne do chřípí, ať už je to na vrcholu hory nebo v noci ve spacáku pod skalním převisem. Kdo z nás by proboha lezl do hor, aby tam hledal adrenalinový zážitek???
odpolední pobouřková pohoda (Walliské alpy)
Jak říkám, taková bezduchá klasifikace je podle mě spíše odrazem nepochopení než vžívání se do pocitů horolezce. Když jsem s tím adrenalinem už začala… nejsou to zrovna chvíle, na které bych vzpomínala s hrdostí. Úsměv na tváři však vyvolávají. Zdaleka nejvtipnější plavby tohoto hormonu skrze krev pulzující cévy mého těla zaznamenávám při pohledu na vrcholovou krabičku. V cestě si toho tak nevšímám, ale když dosednu na obnaženou a zakulacenou vrcholovou čepičku známou z pískovcových dolezů, začínám zjišťovat, že roky budované pohybové schopnosti jsou pod momentální paralýzou ty tam. Takřka neschopna pohybu, plazím se směrem ke slaňovacímu kruhu. Co bych v takových chvílích dala za teleskopické končetiny. Není pro mě nic obtížnějšího, než cvaknutí odsedky do slaňáku. Srdce divoce buší, ruce jsou v křeči a před očima mi běží krátkometrážní snímek vlastního pádu a následného rozplácnutí. A to nejhorší mě teprve čeká, dostat tělo z horizontální polohy A do vertikální polohy pod slaňákem B. Když se tak v podivných posuvech dostávám do kýžené pozice vhodné ke slanění, vždy si říkám, komu z protějšího vrcholu zpestřuji den groteskní podívanou. Nejsem si jistá, jestli zrovna takové projevy adrenalinové záplavy jako aktivní lezci vyhledáváme a zda bychom se jimi mohli v nějakém vesmíru vůbec chlubit.
Když tak tyhle slova kritiky píšu, říkám si, jestli jsou vůbec oprávněná. Za koho vlastně mluvím? A bude tyhle bláboly vůbec někdo číst? Dostávám se tak do paradoxní situace, kdy pronáším slova samotáře a vztahuji je na celou skupinu. Ale co víc potřebujeme, než si neustále uvědomovat, proč děláme věci, které máme rádi? Horolezectví přeci nemůže být bezduchou aktivitou, sportovním výkonem nebo prostředkem ukojení nevyzrálých myslí ovládaných přemírou testosteronu. Vizí, kterou ve mně vyvolává úsloví adrenalinový sport. A tak si, naplněna ideály knih sepsaných rukou těch nejpověřenějších osobností hor a stěn, ponechávám vlastní, snad nezkažený postoj…
Jako ortodoxní diskutér si dovolím nesouhlasit :) --- hned u druhého odstavce jsem se zarazil. ... "není to vyplavování jedno hohormonu ..." - máš pravdu, je jich několik. Další věta: "Důležitý je pro mě pocit radosti, čistoty, naplnění, souznění, přátelství a vlastní hodnota pramenící z vnitřního překonání." ... a toto se podle tebe bere v člověku kde? Někdo je prostě víc senzitivní a někdo míň. Psychložka ale měla pravdu, i když se jí snažila popsat asi víc laicky. --- Když ti dám otázku co je pro fungující vztah dvou partnerů nejméně důležité, co odpovíš? - přátelství, srdečnost, láska, ohleduplnost, úcta, uznání, respekt, ... (jedna věc tam vysloveně nepatří). Laik odpoví úplně jinak než psycholog a pak vznikají takové články :)
To, co se vyplaví, je spíš endorfin. A zažívá to asi každý sportovec po úspěšném trápení vlastního těla.
Kdyby to byl adrenalin, nebylo by na písku tolik pytlů. Řekl bych.
Ty lidi, co hovoří o adrenalinovém sportu to většinou mají jen z doslechu, netuší, že i na to lezení je potřeba trenovat, posílit, ale i zvládnout techniku atd. Snažím se to každému vysvětlovat. Ale je to sysifovská práce, pořád je jich mnoho, kteří dávají rovnítko mezi lezení a bungee jumping, či podobné adrenalinové zábavy. Vodáci řeší podobné - sjet vodu individuálně na kajaku a zaplatit si rafting s guidem taky málokdo rozlišuje.
abychom nezabredli jen do hloupeho sportovani, autorka mozna take myslela "praveho" Horolezce, ten jeste vladne serotoninem- ma napr. pocit stastne sounalezitosti, kdyz jde s bandou podobnych po strmych ubocich horskych velikanu a vladne nejspis i melatoninem- to kdyz pak chrape ve spacaku pod previsem. Mozna ze etericke bytosti (napada me ted jeden, nedavno tu psal;), vladnou dosud jeste neobjevenymi neurotransmitery, ktery mozna ani nekteri z nas nemame... :). Bezny clovek bude rad , kdyz ty vykutaleny molekuly nebudou vladnout nad nim.
Zdravím, kritika ortodoxního diskutéra přijata :) Samozřejmě, že jsou chemické reakce v těle důležité a výrazně ovlivňují mnoho aspektů našeho života. Často aniž bychom si toho byli vědomí. Nechtěla jsem tím říct, že nehrají roli žádnou. Výrazně se podílí na mozkové aktivitě a emocionálím rozpoložení člověka. Vždycky je důležitý vědět, na jaký úrovni explanace se pohybujeme. Jestli ke čtenáři přišla stejná informace, jakou autor chtěl vyslat. Jen jsem chtěla poukázat na podivný obraz, který ve společnosti koluje a přehlížení podle mě důležitějších faktorů. Docela mě těší, že se tu diskuse rozproudila, alespoň můžeme konfrontovat množství názorů. To je fajn, ne? :)
Přéésně. Srdíčko. Když se sejde pár človíčků, vylezou si na skálu a zapíšou se do knížky, palečky zaloměj, večer pak u pivečka a gulášku písničku zazpívaj...
no jo media a medialni mr.. pardon zkratky. Proc by lezec lezl zajisteny cesty a proc by pak treba takovej bouldrista bouldroval? Ujizdet na prekonavani strachu (adrenalinu) to by bylo malo, Asi bych lezeni nechal chvili potom co sem zacal. Ja si micham koktejl z endorfinu! Mozna tam jsou i jine duvody ale ta chemie tam stejne je.
Přesně tak, jak říkál Prcas v rozhovoru se Simonou Ulmovou, zkusil bych to reprodukovat asi nějak takto: Sexíček ráno, pak lezení a sexíček večer, to bych přál aspoň jednou v životě každýmu.
zatímco čutálista se honí za mičudou protože je primitiv bez fantazie, tenista mydlí do míčku protože je chorobnej egoista, atlet krouží po oválu protože je úchyl, sokol cvičící prostná má rád smradlavé žíněnky a kultůrista zvedá čínky jen a proto že je jasnej debil (a toho plochodrážníka na prskoletu radši snad ani hodnotit nebudu), horolezec stoupá spolu s ušlechtilým ptactvem k oblakům protože je čistého srdce a vytříbený smysl pro krásno. občas je fajn vykouknout z jeskyně. máš doma rybičky?
ale ne! pravej horolezec dřepí jak blbec v práci, pak se pohrne domu, cestou nakoupí pro ty hladový krky, celý večer bude odtrhávat děti od sebe aby se navzájem nemlátily plastovými kladívky ze sady "malý kutil", pak se pokusí nějak menedžovat aby se nezmrzačily vidličkama, pak bude vyprávět nějakou polodebilní pohádku na téma "jak to ve skutečném světě ale opravdu nechodí", pak zdřímne u bedny a vospalej se přesune do pelechu, aby mu ráno v šest začal řvát budík.
ale ne, kecám, dneska jde na stěnu. s jedním s hárantů, snad ho nikdo nezaodsedne.
neco by tu clovek snad ani nemel cist, predstava jak elita Karel pripaluje pohledem jelita mamine Hanine ve me nejak zatuhla a ted me diky tobe strasi :)))
Jsem rád ,že jsi takto reagoval.Jen mě to potvrdilo jaký jsi.Horolezec ví jaký je rozdíl lézt na prvním ,nebo druhým fousu. Proč se pak o tom dlouze bavit?
Tak se dívám, že se zde někteří komentující poměrně dobře znají :)
To Lukas B.: nejsem si jistá, jestli jsem pochopila tvůj komentář správně a jak moc se má vztahovat k mýtu textu? A protože jsem trochu paranoidní, přijde mi, jako by z něho vyznívalo, že shazuju ostatní činnosti a horolezectví vyvyšuju. Pokud jsem se trefila, tak to naprosto není pravda. Pokud jsem se netrefila, přijmi omluvu za nařčení.
PS.: rybičky nemám a předpokládám, že mít ani nebudu. mám raději ty formy života, se kterýma je interakce trochu živější :)
Hola vzácný příteli! Byl jsem upozorněn na text mimořádné kvality, který výstižně a jasně definuje (horo)lezecký sport z hlediska transcendentálního.
Myšlen tím byl pochopitelně text p.t. Tvůj.
Myslím verifikovat jeho genialitu a hluboký vhled do problematiky, jediná závada napsaného je, že jsem to nenapsal já...
Pak jsou tu ještě filosofické, religionistické, sexuologické, toxikomanickologické, ontologické a další aspekty této činnosti (sápání se) o které tak rád hovořím, lhaje (na tomto serveru lhajíc).
Případně lha...
Zatím jen ve své psí podobě, Ti dva chlapci se někde zdrželi. Ostatně profesor už jen mlčí (asi přišla demence) a Jan také (asi neodešla demence)
Já abych to ošetěkal a ochcel patníky sám.
a fantastická diskuze. Bez ironie.
Malý, snad zajímavý náhled, by mohl přinést fakt, že ani to, jak to má někdo nastavený není, nějaký status quo. Mám kamaráda, co byl climber - adrenalinový feťák a jak rozjel firmu, starosti a problémy mu daly během pracovního týdne tolik adrenalinu, že o víkendech na skalách úplně otočil, leze cesty jen na pohodu, ty který ví, že 100 procentně dá. No stress.
Pokud tě to vážně zajímá, proč lezeme do hor, tak doporučuju geniální knížku "Mountains of the Mind" od Roberta Macfarlana.
Je to částečně taková kulturní historie, skvěle napsaná, a obsahující víc myšlenek než bych chtěl zhuštěně popisovat v příspěvku na lezci.
Osobně to ale ne úplně doporučuju číst, částečně to "odhaluje kus kouzla" a po přečtení se na hory můžeš dívat trochu jiným způsobem. Asi jako kdo někdy něco studoval o filmu, kameře a střihu v kině vidí kromě příběhu i "jak je to udělané", což je trochu jiný zážitek než "naivního diváka" který odchází z rozšířenýma zorničkama a emocema. Jablka poznání prostě mají svou cenu.
Děkuju za doporučenou knížku. Jedno to "jablko poznání" jsem měla tu čest rozkousnout už na vejšce, když jsem si uvědomila, že se poměrně málo studuje pro získání znalostí a poměrně hodně pro vizi lepší práce :) Nicméně ani můj přístup k horám není zdaleka tak idealistickej, jak se může z toho krátkýho textu zdát. Když se blížíme k místu určení a já vidím kopce, většinou se mi honí hlavou: já tam nechci, vemte mě domů. A vlastně ani nevím proč... Je mi pořád zima, smrdim a vypadám jako zrůdka z Critters. Idealizace přichází až zpětně se vzpomínkama :)
Hezky to napsaný je to ano.
Všechny sporty můžou a nemusí být adrenalinové. Přiznám se, že slovo "adrenalinové" nemám rád, protože když sjíždíme Sázavu a já tam místo péřejí dřu jak idiot na voleji, nebo na skále jsem rád, když se tam vyškrábu, fakt moc adrenalinu nezažívám, pro mě to je tvdá práce a ne adrenalinový zážitek. Ale...
Opravdu chci hodnit míru adrenalinu sportu jen podle mého (ne)výkonu? To že dělám jakýkoliv sport rekreačně "pro zábavu" a neženu se za výkony a nehoním žádný čísla, ještě neznamená, že někdo jiný ten samý sport nežene do kategorie adrenalinových sportů. Stačí mrknou na youtube (pokud neznáte jedince osobně) a musíte uznat, že lízt někde u Prahy 4, nebo 5 je fajn, ale s těma z toho videa.. hmm nevím. Stejně je to u všech sportů, který děláme rekreačně. I v letadle při prvním samostatném výskoku jsem neměl strach z výšky (jak jsem si myslel, že budu mít) ale opakoval jsem si těch pár kroků dokola abych to nepo a pak se taky nepo, když bych něco zvoral. Taky nebyl ýádný adrenalin. Jinak jsem četl v diskuzy, že horolezectví se liší tím, že je nějaká příprava, metodika a já nevím co. je více lidí co si myslí, že jsou nějaký sporty, který se dají dělat na vyšší úrovni a není potřeba tvrdý trénink, příprava, metodika, vybavenost a vše ostatní? Ježiš, to lezet jen po skalách a nikdy jste nedělali nic jiného?
Asi máš pravdu. Moje žena je největší strašpytel, kterého znám, a leze už přes 30 let a stále ráda.
(například na lyže bych ji nedostal ani za nic, hrozně se jich bojí = jen běžky a po rovině)
Taky se setkávám že někdo horolezectví zařazuje do adrenalinových sportů. Mě se to nelíbí a vyvracím tyto názory. Horolezectví je o přátelství lásce k přírodě a pod.